Zapomenuté střípky z dějin českých exotářů

Dějiny nejsou poskládány jen z velikých událostí, obvykle velkých bitev, krvavých masakrů, ale také i z drobných událostí, které ovšem bývají většinou zapomenuty, protože na pozadí potoků krve připadají pamětníkům jako bezvýznamné.  Proto nám naposledy zbývá malinko pokroucený obraz minulosti. Pouhé škrtnutí sirkou může způsobit ohromný požár. Když potom všechno shoří, těžko se dopátráte, kdo, kdy to vlastně způsobil. Připomeňme si některé maličkosti, které se udály. Nemyslím na nic okolo velkých dějin, i když jednou jsem musel při zmínce o bitvě na Bílé hoře prchat usilovným úprkem, abych si zachránil vlastní kůži. Mám na mysli dějiny chovatelství exotických ptáků u nás. Ku podivu byla část toho, co se u nás v tomto oboru stalo, dokonce částečně sepsána, avšak do všeobecného povědomí se to nedostalo. Jistě, k těmto pramenům existuje jen omezený přístup, takže se mohou objevovat i mylné informace. 

Například v letošním roce oslavuje Česká společnost ornitologická sto let od svého založení. Při té příležitosti vyšlo i speciální číslo Ptačího světa. A tam je i informace, že zakladatel pražské zoologické zahrady, profesor Janda, založil i Klub pěstitelů exotického ptactva. Nezaložil, to tedy není pravda, i když se posléze stal jeho prvním předsedou. Naštěstí byly události okolo založení tohoto klubu jedním ze zakladatelů sepsány. A posléze také péčí a nákladem klubu i vydány v tištěné podobě. V předmluvě se říká: „Tato publikace vznikla z iniciativy    základní organizace ČSCH – exotické ptactvo, Praha 2 – Vinohrady, u příležitosti oslav 60. výročí založení Klubu chovatelů exotického ptactva, jehož je přímým pokračovatelem a na jehož činnost plynule navázala.

Neméně zajímavá a poučná je i předmluva z pera Doc. MUDr. O. Feřteka, CSc. : „Další řádky jsou vzpomínky pamětníka, vzpomínky na něco, co se už nikdy nemůže vrátit, a kladu si otázku, zda je to dobře nebo špatně. 

Lidé, doba i problematika byla jiná. Jak pochopíte, i mentalita lidí byla v mnohém jiná, v mnohém obdobná. Myslím si však, že nejsme horší, než byli ti před námi, ani lepší, než ti, co přijdou po nás. Chovatelství nezaniká a nezanikne, zůstane vždy mnoho lidí „naší krevní skupiny“, kteří si život bez společenství živých tvorů nedovedou představit a budou se jimi obklopovat přes všechny životní potíže.“

Tato publikace se jmenuje: Jak jsme začínali a jejím autorem je Zdeněk Veger. 

A právě jedním ze zakladatelů byl i Zdeněk Veger. Okruh chovatelů tehdejší doby přemýšlel o tom, že by tedy bylo vhodné, založit spolek. I rozeslaly se pozvánky. Nakonec sešli se čtyři zájemci. Z. Veger píše: „Dne 27. června 1930 jsme se sešli opět v Heřmanově ulici, odkud jsme společně šli do blízké restaurace na zakládající schůzi Klubu pěstitelů exotického ptactva v Praze, v sestavě Müller, Perthen, Veger a Zrůst. A tak jsme my, „silná čtyřka“, poseděli, povyprávěli a šli opět domů. Klub však byl založen a rychle stoupající počet členů potvrzoval správnost této myšlenky. Je zajímavé, že dva ze zakladatelů byli pražští Němci, kteří byli po válce odsunuti, dva byli Češi. Ale rozuměli si.
    
Potud k otázce založení klubu. Jeho další dějiny jsou potom sepsány až do roku 1980, kdy je psal Slavoj Řapek. Ten bohužel sešel z tohoto světa a nemohl ve své činnosti pokračovat. Další pokračovatel se dosud nenašel. K vyprávění by toho bylo však dostatek. K tomu sám síly nemám. Ale kdyby se snad našel, případný pokračovatel, chci sem, tam nějakou historku vyprávět. Aby měl z čeho čerpat. A také, abychom si my ostatní vůbec uvědomili, jaká je dnes zcela jiná doba. Jaké jsou dnes příležitosti k chovu, hlavně co do dostupnosti krmení a vůbec všeho potřebného. A tak vůbec.
    
Takhle někdy ke konci druhé poloviny sedmdesátých let vlastně Klub pěstitelů exotického ptactva oficiálně neexistoval. Existovala ona ZO ČSCH Praha 2. Celý ten Svaz chovatelů byl organizován stejným způsobem jako KSČ. Stejná hierarchie, přes okresní výbory až po Ústřední výbor v čele s předsednictvem a profesionálním tajemníkem. Jednotlivé odbory chovatelů, jako králíkáři, holubáři nebo chovatelé exotického ptactva byly řízeny prostřednictvím odborných komisí. Komise měla obvykle i profesionálního, placeného tajemníka. Předseda komise placen nebyl, i když byl i odměňován. Záleželo samozřejmě na tom, jak která komise měla štěstí na tyto dva lidi. V té druhé polovině sedmdesátých let měli exotáři štěstí, protože se sešli dva workholici a iniciativní lidé na těchto dvou pozicích. Předsedou odborné komise se stal Emil Antonín, velký chovatel papoušků, který byl i jazykově vybaven, mluvil plynně francouzsky a německy. V roce 1980 emigroval, proto jeho jméno bylo nadále na indexu.

Tajemnicí odborné komise byla pak ing. Eva Hrubešová. Zřejmě byla v době normalizace odejita z nějaké vyšší funkce. To byl neúnavný člověk, překypující nápady, iniciativou, prostě další workholik. Nikoho nenechala zahálet, neustále se připomínala. Prostě člověk, kterému raději vyhovíte, jenom proto, abyste se jej zbavili, protože jeho tempo nestíháte. A to je i případ knížky Chováme exotické ptactvo. Na odborné komisi se diskutovalo o tom, že by bylo vhodné vydat novou knížku s fotografiemi exotických ptáků. Samozřejmě, že s tímto nápadem přišla ing. Hrubešová. A nabourala se k řediteli nakladatelství Svépomoc. Na té komisi jsem se zeptal: Jo, ale kdo to udělá? Okamžitě měla odpověď: „No přece ty!!“ Že jsem nebyl zticha. Nebyla to žádná legrace a lezlo to do peněz. Nakonec jsem sice obdržel honorář, ale vůbec nevím, jestli jsem na tom vydělal, spíše celkově prodělal. Výhodou bylo, že honorář obdržíte najednou v celé částce, kterou naspořenou po malých částech v celku neudržíte. 
    
Nakonec bylo zapotřebí ulovit celkem 96 fotografií a k nim napsat vždy stránku textu. I to psaní je dnes mnohem snadnější, než bylo tenkrát. Psal jsem i na dovolené, ručně a potom to přepisoval na stroji. Dnes se píše rovnou na PC, který vás upozorňuje i na případné chyby. Psaní ovšem byla jen práce, která nelezla do peněz. S fotkami to bylo jinak. V té době byl jediným dostupným fotoaparátem, se kterým bylo možné jakž takž fotit ptáky Pentacon-six, který ovšem stál přes 6000,- Kč. To byl aparát na svitkové filmy, rozměru 6x6 cm. Na jeden film se vešlo 12 záběrů. Film na barevné diapositivy, jak bylo vyžadováno, stál 62,-kč a dalších 60,- za jeho vyvolání. Přitom se vám nemusel podařit ani jeden záběr, což jste se dozvěděli až po vyvolání. Samozřejmě to není všechno, co se muselo zařídit, respektive dokoupit. Vyrobil jsem vlastnoručně speciální zařízení na fotografování ptáků. Skládací bednu na principu divadla, tedy jeviště a hlediště. V rozměrech pro teleobjektiv Sonar 180 s mezikroužky. Neobešlo se to bez chyb, nakonec fungoval asi šestý vývojový model. Stále to nebyl konec problémů. Ukázalo se totiž, že 96 různých druhů ptáků u našich chovatelů vůbec neseženete. A když už, tak na druhém konci republiky. Bylo to vlastně dobrodružství, když se nějaká výprava zdařila. Ono se také žilo zcela jinak než dnes. Každý musel mít v občanském průkazu záznam, že je někde zaměstnán. Policajti chodili v dopoledních hodinách po hospodách a kontrolovali občanské průkazy. Šli jste někam v deset hodin na polévku a kontrola, hlášení na podnik, že místo v práci, sedíte v hospodě. Výplata mzdy konala se dvakrát do měsíce, vždy záloha a doplatek. Obvykle dva dny před výplatou býval jsem na mizině. Za této situace jel jsem z Prahy do Frýdku- Místku s veškerou potřebnou bagáží fotografovat k ochotným chovatelům dva druhy astrildů, které nikdo jiný neměl. Oni je měli z Polska. Na štěstí jsem si tenkrát jízdenky koupil předem. Nejprve do Olomouce na chovatelskou schůzi, kde si objednali přednášku. Podle přísných pravidel té doby se platilo za přednášku 300,- Kč. S prázdnou kapsou jsem s honorářem počítal. Chyba. Nedali nic. Sice zaplatili nocleh na studentské koleji, já však chodil po ulicích a se suchou dásní se díval do oken hospod, jak si Hanáci dopřávají. Brzy ráno potom předplaceným autobusem do Frýdku. Tam jsem dorazil v brzkém ránu, kdy bylo neslušné budoucího hostitele vzbudit. Čekal jsem v parčíku před panelákem na slušnou hodinu. Samozřejmě mě neminula policejní kontrola, ale jinak byli ti hoši přívětiví. Dodnes děkuji v duchu pánům Polochovi a Palánovi, u kterých jsem ty ptáky fotografoval a kteří se o mne nadále starali, za jejich vstřícnost. Jenom díky jim, jsem se nakonec ve zdraví vrátil zpět do Prahy. Stále jsem však neměl nafocených potřebných 96 druhů ptáků. Čekalo mě další krkolomné dobrodružství.
    
V Pečkách žil známý chovatel Gould, pan Morávek. Ten uměl ku podivu maďarsky a udržoval písemný styk s panem profesorem Görem z Budapešti. I dojednal mně, že do té Budapešti přijedu vyfotit potřebné. I zakoupil jsem si letenku a poslal panu profesorovi telegram, kdy přiletím. Začalo to skřípat hned při odletu. Mojí skládací, neforemnou fotobednu, jsem totiž neměl zapsanou v celním prohlášení. Co to vezete, ptá se celnice. To je zařízení na focení ptáků. Zařízení? Jak to vypadá? Je to taková bedna. Bedna? Tak to tam raději nepište. Let byl příjemný, vedle mne seděla krásná, příjemná dáma, říkala, že je sochařka. To máte v Budapešti výstavu? Ne, já si tam letím koupit brzdové destičky do svého žiguli. Taková byla tenkrát doba. Naivně jsem se domníval, že na mne bude někdo na letišti čekat, když jsem poslal předem telegram. Nestalo se. Letištní autobus zavezl mne do centru města, kde jsem si chtěl vzít taxi. Jenže jakmile taxikář spatřil ten cirkus, se kterým jsem chtěl nastoupit, každý ihned zase odjel. Stál jsem na ulici před domem, na kterém bylo lešení, a hned vedle stála popelnice. I schoval jsem svoje vybavení, aby nebylo vidět a jakmile další taxikář zastavil, otevřel jsem zadní dveře a přistavil popelnici tak, aby nemohl hned odjet. Naložil svojí bagáž a podal taxikáři lístek s adresou. Samozřejmě halekal něco maďarsky v tom smyslu, abych okamžitě vypadnul z auta. Nasadil jsem přívětivý úsměv na tvář a říkal, samozřejmě česky: kdepak chlapečku, mě se jen tak nezbavíš! Adresa byla Botfalu udvar 1, Budapest IX. Když tedy pochopil, že nevystoupím, začal něco jako, že neví, co je to udvar a ukazoval prstem na uliční ceduli, kde stálo Lenin udca. Jój, kérmidere tvar a prstem ukazoval na Lenin udca a potom zase na papírek, kde stálo Botfalu udvar. Já jsem Maďar? Néé, ty seš Maďar, tak koukej makat. Nakonec jsme tedy vyjeli a přijeli do správné čtvrti. A byla tam i Botfalu udca. Zastavil před nějakým koloniálem a šel se optat místních. Vyšel ven, vrtěl hlavou. Mávnul jsem rukou, že jedeme dál. Posléze jsme přijeli nakonec té ulice, která končila takovým slepým, drnovým pláckem, ale byla tam cedule Botfalu udvar! Vyletěl jsem ze zadního sedadla, držel jej za krk, ukazoval na tu ceduli a řval: Podívej, ty nemehlo, UDVAR, UDVAR, UDVAR! Sice něco mručel, ale šel zazvonit. Cedulka na zvonku, profesor dr. Göre na něj asi udělala dojem, nasadil přívětivý výraz. Řekl si o 70,- forintů. Dal jsem mu stovku. Řekl késenem. Tak jsem se naučil, jak maďarsky poděkovat. 
    
Původně jsem plánoval, že po focení zůstanu v Budapešti čtyři dny, ubytuji se někde v hotelu, prohlédnu si město, navštívím galerii. Jenže smršť událostí pokračovala. Starali se o mne opravdu pečlivě, dali najíst a neustále nalévali místní speciality, jako čerešňovici a meruňkovici. V podvečer jsem měl celé Budapešti až po krk a toužil odjet domů. Měl jsem předplacenou jízdenku na vlak. Veškeré zbylé forinty jsem investoval štědře do záchranné mise, neobešlo se to bez dalších komplikací, leč podařilo se mi to. Všude dobře, doma nejlépe! 
    
Získal jsem tam celkem čtyři fotky. Za ty byl honorář 1200,- Kč. Celá ta mise výdělečná nebyla, to se ani počítat nemusí. Ovšem takové zážitky nepořídíte ani za milion. 
   
No a o tom je i chovatelství. Bez toho, že jeden něco obětuje pro druhé, to nejde. Zdravím všechny ty obětavce, co pořádají a staví výstavy, v neposlední řadě i ty, kteří tam svoje svěřence vystavují. Ať se daří.

Původní znak KPEP