Druhé setkání fanoušků meklenburských strakáčů

Meklenburští strakáči jsou v rámci odbornosti králíků dobře viditelným plemenem. Není to pouze jejich atypickým fenotypovým projevem, a tedy lákavostí k jejich koupi. Je to také činností klubu, jehož náplní je jednak zviditelňování tohoto plemene a zároveň osvěta široké chovatelské veřejnosti, ať už samotných chovatelů, tak posuzovatelů. Minulý rok jsem v podobném článku popisoval naše první setkání, které bylo omezeno v podstatě na členy klubu. Je mou milou povinností čtenáře informovat, že letos se naše druhé setkání podařilo rozšířit i mimo hranice České republiky, a to hned dvěma směry. Přivítali jsme (a velmi si toho vážíme) přátele ze Slovenska (Josef Hamaň) a významnou personu německého chovatelství Falko Wernera, který za námi na své motorce urazil vzdálenost delší než 700 km. Další skvělou zprávou bylo, že se setkání zúčastnili i chovatelé a posuzovatelé mimo klub, což vedlo k velmi přínosné diskusi. Během dne se tak u meklenburských strakáčů vystřídalo přes 30 lidí ze všech koutů republiky. V této době, kdy je prostředí Českého svazu chovatelů zmítáno ve vlnách nejistoty a svazový mediální prostor je plný politiky, považuji takovýto typ setkání za důležitý pro ukotvení hodnot chovatelství.

Ideální kresba nosní partie mladého králíka.

Meklenburští strakáči jsou v rámci odbornosti králíků dobře viditelným plemenem. Není to pouze jejich atypickým fenotypovým projevem, a tedy lákavostí k jejich koupi. Je to také činností klubu, jehož náplní je jednak zviditelňování tohoto plemene a zároveň osvěta široké chovatelské veřejnosti, ať už samotných chovatelů, tak posuzovatelů. Minulý rok jsem v podobném článku popisoval naše první setkání, které bylo omezeno v podstatě na členy klubu. Je mou milou povinností čtenáře informovat, že letos se naše druhé setkání podařilo rozšířit i mimo hranice České republiky, a to hned dvěma směry. Přivítali jsme (a velmi si toho vážíme) přátele ze Slovenska (Josef Hamaň) a významnou personu německého chovatelství Falko Wernera, který za námi na své motorce urazil vzdálenost delší než 700 km. Další skvělou zprávou bylo, že se setkání zúčastnili i chovatelé a posuzovatelé mimo klub, což vedlo k velmi přínosné diskusi. Během dne se tak u meklenburských strakáčů vystřídalo přes 30 lidí ze všech koutů republiky. V této době, kdy je prostředí Českého svazu chovatelů zmítáno ve vlnách nejistoty a svazový mediální prostor je plný politiky, považuji takovýto typ setkání za důležitý pro ukotvení hodnot chovatelství.

Program setkání nebyl koncipován pouze do roviny setkávací, ale také do roviny naučné. Pro chovatele jsem minulý rok připravil bloky o šlechtění divoce modrého a činčilového barevného rázu a diskutovali jsme problematiku divokého zbarvení. V letošním roce byla pozornost zaměřena na plášťovou kresbu a tělesný rámec. Osobně tento formát považuji za atraktivní zejména pro posuzovatele, kteří mají možnost vidět na jednom místě přes 130 kreslených meklenburských strakáčů v různých kategoriích, ať už se jedná o mláďata před odstavem, po odstavu, výkrm nebo chovné jedince. Mohou si tak udělat představu o prošlechtěnosti plemene, náročnosti šlechtění a tzv. „nakoukat si“, kam plemeno směřuje a tomu případně pak v budoucnu přizpůsobit hodnocení na výstavách. V posledních letech se totiž nejen u králíků stává, že neznalost nebo neochota nastudování celého vzorku vystavených zvířat na národních výstavách může vést k zcestným hodnocením, nebo posouzení strakatého plemene ve stylu celobarevného králíka. Chovatel pak kromě „VD záď nebo VD typ“ nedostane žádnou zpětnou vazbu pro klíčové znaky plemene, což je pro budoucí šlechtění úplně k ničemu.

Bílý horní pysk sahající až k nosu.

Rád bych se ale věnoval konkrétním věcem, ze kterých si čtenář může odnést (doufám) cenné poznatky. Prvním diskutovaným tématem byl tělesný rámec. Osobně cítím potřebu chovatelům připomínat, že střední plemeno s bohatou chovatelskou základnou už nemůžeme šlechtit jako v roce 2010. V tu dobu skutečně platilo, že je do chovu potřeba použít každého jedince, který splňuje standard, jelikož v plemeni nebyla dostatečná variabilita z pohledu genofondu. Tyto čas už jsou pryč, je potřeba zapomenout na dogmata, která se před dvaceti lety proklamovala a ubírat se směrem udržení plemene. S tím souvisí i užitkovost. Tělesný rámec je potřeba sledovat bedlivě. Ze své zkušenosti, kdy od roku 2018 držím chovnou základnu na 45 samicích a 15 samcích, mohu tvrdit, že používání jedinců s nižší hmotností, tedy kratším tělem je cesta o dva kroky zpět. Pro jakýkoliv znak platí pravidla dědičnosti a pokud používáme pro plemenitbu opakovaně zvířata menšího tělesného rámce, jednoduše celý chov vedeme směrem nižší hmotnosti. Problém se neobjeví za rok, ale za 3 roky, a to už je pozdě. Výsledkem jsou zvířata pod hmotnostní hranicí 4,5 kg ve věku přes 10 měsíců. Takových případů jsem na velkých výstavách viděl v roce 2024 hned několik. Tady bych si dovolil poznámku k posuzovatelům králíků – pokud mi přijde pod ruku zvíře o hmotnosti 4,3 kg v 10 měsících věku, kterému udělím 9 bodů v hmotnosti, nemohu mu dát v další pozici 19,5 bodu jen proto, že cítím potřebu zvířeti nebo chovateli tzv. „pomoct“. Bylo by dobré ukončit honbu za body, neboť body nerovnají se prestiž. Prestiž rovná se kvalitní zvíře, které odpovídá standardu. Ideální je tedy do chovu zařazovat jedince s hmotností minimálně 4,8 kg u samců (nesmí ale jít o potomka, který má oba rodiče s nižší hmotností) a 4,9 kg u samic. U samic většinou není problém hmotnost, protože je často daná vyššími zásobami tuku. Proto je potřeba dbát speciálně na to, aby byla hmotnost daná délkou těla a samice byla ideálně bez laloku v době, kdy je zařazena do reprodukce. Malý lalůček ve věku nad 10 měsíců věku samice za mě není vadou.

Příklad přípustné vady - přerušení pláště v oblasti pírka.

Dále je potřeba dbát na užitkovost králíků. Vést si záznamy o hmotnostních přírůstcích, nebo zvířata aspoň dvakrát za život zvážit. Zvířata, která mají problém dosahovat přírůstků dle platného Vzorníku nejsou vítanými jedinci pro chov. Důležité je „nehrát o dny“. Tj. dnes hmotnost má, ale jakmile se přelomí měsíc, už ji nemá. Králík se v hmotnosti musí trochu „předbíhat“, pak roste správně. Nesmíme zapomínat ani na reprodukční užitkovost samic. Důrazně bych doporučil nezařazovat do chovu samice jen na základě exteriéru, ale především na základě počtu narozených mláďat, ale hlavně také na mléčnosti a vyrovnanosti vrhu. Samice, která má problémy odchovat 4 králíčata není vhodnou matkou a měla by být z chovu vyřazena. Ideálním počtem narozených králíčat by měl být na druhém vrhu v jarních měsících počet minimálně 7 jedinců, lépe kolem 10. Letošní rekord jedné činčilové samice byl 16 narozených králíčat a z toho 9 kreslených jedinců. Příliš vysoké počty ale nejsou ideální s ohledem na nižší porodní hmotnost králíčat.

Ukázka ideálního zbarvení břicha MS králíka.

Co se týče kresby, pozornost jsme věnovali především příčinným spojitostem jednotlivých znaků plášťové kresby s jinými znaky kresby. Tuto problematiku si čtenář nastuduje lépe prostřednictvím přiložených fotek. Primárně šlo ale o neustále se uzavírající kresbu břicha u červených MS, jejíž výsledkem je přesouvání kresby pláště blíž k hrudníku, kdy se barvou uzavírají přední končetiny a kresba začíná vytvářet odchylky v podobě četných skvrn na hrudi. K tomuto problému se vyjádřil i náš cenný host Falko Werner, který popsal podobnou situaci v Německu. Není zřejmé, kde se takto výrazné odchylky od kresby u červených králíků vzaly a co je jejich původem, jelikož vznikly nezávisle na sobě v ČR i v Německu. U kresby MS je dalším typickým problémem bílé zbarvení horního pysku, které se s generacemi postupně přesouvá až k nosní partii, kde se stává výlukovou vadou. Posledním vztahem, který bych zmínil je vztah boční kresby, kresby zátylku a kresby masky. Obecně platí vztah, kdy čím redukovanější boční kresba je, tím vyšší pravděpodobnost je pro tzv. „potrhání zátylku“ a pro výskyt bílého nosu. Osobně šlechtění na kvalitu kresby považuji za nejnáročnější. Pokud ale už se chovateli zadaří zredukovat kresbu například na pouze jednu loketní skvrnu na boční straně, bylo by dobré, aby toto bylo posuzovateli vyzdvihnuto a pochváleno. Z řady oceňovacích lístků totiž vyvstává dojem, že kresba není vůbec důležitá. S tím pak souvisí i uzavření kresby v oblasti pírka. Opět se jedná o nesamozřejmou přednost, která ale nikdy není chválena nebo na výstavách oceněna. Na závěr bych k diskusi o kresbě doplnil, že mnohem větší důraz na ni kladou naši němečtí kolegové, což vychází právě i ze zainteresování posuzovatelů do problematiky kresby a její oceňování, případně trestání. I proto velmi oceňuji, že se letos povedlo pro akci získat jak Honzu Jirků, Dušana Kunce nebo Jirku Macháčka, kteří si tak mohli vyslechnout problematiku kresby a zároveň si rozšířit obzory. První jmenovaný výrazně přispěl do diskuse, a to otevřením tématu právě nedostatků u červených MS. Výsledkem pro chovatele by mělo být: není žádoucí, aby barva převládala na spodině těla (na břiše) a dominovala nad bílou. Takové jedince je třeba z chovu vyřazovat. Platný Vzorník o tomto jevu nehovoří jako o výlukové vadě, nicméně by bylo žádoucí na ni upozorňovat.

Osobně jsem velmi rád, že druhý ročník proběhl za úžasné a přátelské atmosféry a doufám, že se v příštích letech stane tradičním pro setkávání všech chovatelů dobré víry s cílem pozvedávat úroveň našeho chovatelství a tedy koníčku, který nás spojuje. Moc děkuji všem, kteří dorazili, přispěli svým dílem k bohatému občerstvení, a především děkuji své drahé polovičce, Mirce a Lukášovi Z. za jejich nasazení při obsluhování všech po celý den a při zajišťování hladkého průběhu akce mimo přednáškový stůl. Moc si toho vážím a už teď se těším na třetí ročník!

Příklad kresby zasahující hluboko do přední končetiny.

Prokvetení pírka je typická pro rázy s divokým genem.

Demonstrovali jsme i to, jak má vypadat kresba v oblasti nosu a pysků.