58. celostátní výstava andulek v botanické zahradě Univerzity Karlovy

O víkendu 20. a 21. 9. 2025 konala se v pražské botanické zahradě University Karlovy 58. soutěžní výstava andulek. Tuto výstavu pořádá spolek chovatelů, kteří si říkají Klub chovatelů andulek. Původně koketoval jsem s myšlenkou, že bych se měl překonat a tuto výstavu si měl jít osobně prohlédnout, abych na vlastní oči viděl, jak to vlastně s vývojem tohoto typu plemene uměle chovaných ptáků v současnosti vypadá. Leč nepřekonal jsem se, což mě sice mrzí, ale na druhou stranu jsem si zase nijak zdravotně neublížil. Protože okolo andulek ledacos pamatuji, proto mě dění okolo nich stále zajímá. Již okolnost, že nejméně 58 let se koná pravidelně tato výstava, stojí za pozornost, je to obdivuhodné a nemělo by nic z toho být zapomenuto. Leč opak je pravdou. Mnohé z toho, co se okolo chovu andulek u nás událo, již zapomenuto je. Něco se stále dá ještě i vystopovat, ale již to nebude nikdy dokonalé, protože KCHA nemá svého kronikáře ani kroniku, jen pár pamětníků. Sám nějaké archiválie vlastním, ale zrovna teď nemohu sloužit, u nás se maluje. A paměť lidská je, jak známo, silně nedokonalá.      
   
Soutěžní výstavy exotických ptáků konají se u nás opravdu dlouho a dnes ani neumíme říci, kterou z výstav můžeme považovat za první soutěžní. Stále ještě převažují výstavy, kde jsou ptáci pouze vystavováni, ukazováni, aniž by byli posuzováni, hodnoceni, který z nich je lepší a tudíž vhodnější k dalšímu chovu. V tom je původní smysl konání soutěžních výstav. Snažíme se napodobovat přírodu, ve které neustále probíhá tvrdý výběr nejvhodnějších jedinců, kteří potom mají možnost dále se rozmnožovat a předávat dalším generacím svoje schopnosti a zkušenosti. Jenže v kleci nebo voliéře jde život jinak než ve volné přírodě a přežívají i méně schopní jedinci, kteří se mohou dále rozmnožovat. Předávají tak dalším generacím ne svoje schopnosti, ale spíše neschopnosti pro život v přírodě. My však chceme chovat ptáky, kteří by měli být stejní jako ti v přírodě, ale oni žijí přeci v kleci. I tak bychom měli k dalšímu chovu vybírat jedince, kteří jsou k dalšímu takovému životu nejschopnější. Samozřejmě je tady ještě, řekněme, lidský faktor. Každý bude mít k takovému výběru svůj vlastní přístup, vlastní představy. Soutěžní výstavy pořádají se tedy proto, aby se takovému výběru dala lepší pravidla, aby všichni mohli na vlastní oči vidět a také na místě diskutovat o tom, jaké jsou většinové představy o ideálu.

Setkání zakladatelů KCHA při oslavách 25. výročí založení klubu. Zleva J. Plánička, S. Rákos, Ing. M. Vanický, stojící ekonom M. Poláček.

Současná výstava, která měla být 58. v pořadí, by nám měla ladit, co do letopočtu, s rokem 1967. Ve skutečnosti je to poněkud komplikovanější, protože z počátku tam nebyla každoroční pravidelnost a dokonce neexistoval ani KCHA. Od roku 1930 se i chovatelé andulek organizovali v KPEP, tedy v Klubu pěstitelů exotického ptactva. Ten byl z moci úřední na počátku padesátých let zrušen a jeho členové evidováni pod zájmovým kroužkem chovatelů při pražské zoologické zahradě. To dlouho nevydrželo a byla ustanovena jednotná chovatelská organizace pod názvem Československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Součástí této jaksi shora ustanovené organizace se stala i Základní organizace, tedy ZO ČSSCHDHZ Praha 2 – Vinohrady, kam přešla původní základna členů KPEP a podařilo se zachovat i jeho původní majetek, tedy hlavně výstavní klece a knihovnu, a dnes by se asi řeklo i know-how. 
    
V polovině šedesátých let se diskutovalo hodně o chovu andulek, šlo však především o barvy jejich peří, ale objevili se již ptáci větších, změněných postav. Tak zvaný anglický typ, později se mluvilo spíše o výstavních andulkách. A také se u nás objevili první chovatelé, specialisté, kteří se zaměřili právě jen na chov andulek, anebo andulkám věnovali více pozornosti než jiným ptákům. Řekněme generace otců zakladatelů KCHA. Namátkou Zdeněk Veger, původní spoluzakladatel KPEP a autor několika publikací o exotických ptácích a zvláště pak o andulkách, Ota Šťastný považovaný za nejúspěšnějšího chovatele andulek své doby, Jaroslav Plánička, ing. Vanický, Svatopluk Vlasák, Stanislav Rákos i další. Založení speciální organizace pro chovatele andulek bylo na spadnutí. Jenže to zase až tak jednoduché nebylo. Musela by vzniknout základní organizace ČSSCHDHZ a k tomu bylo za potřebí dost funkcionářů schválených příslušným okresním výborem KSČ, k čemuž se nikdo neměl. Přesto se sešla koncem šedesátých let v pražské restauraci U Holubů jakási sešlost chovatelů, která je dnes považována za zakládající schůzi KCHA. Dokonce bych měl mít někde i kopii presenční listiny této sešlosti. A našlo se i řešení, jak to všechno presentovat na venek. KCHA byl oficiálně součástí ZO Praha 2-Vinohrady. Tato základní organizace dnešního ČSCH po roce 1989 se stala znovuzrozeným KPEP, který již součástí ČSCH není. Samostatnou organizací se stal i KCHA, který nadále počítá své výstavy od té první, kdy ještě vůbec neexistoval. Všechno to není jen o těchto ptácích, i když ti hrají centrální úlohu, okolo které se všechno točí, ale spíše o lidech, kteří jejich chovu propadli. Chvály hodnou úlohu zde hrají dnes anonymní postavy organizátorů těchto soutěžních výstav. Ta první se někdy v polovině šedesátých let konala v tehdejší klubovně ZO na Vinohradech. Byla jaksi na zkoušku a vhledem k minimální rozloze té klubovny byla i ta výstava jaksi mini. Potom kdosi sehnal výstavní prostory na Smíchovském nádraží. Konaly se tam od roku 1969 nejméně tři další, protože pro IV. výstavu jsem kreslil obálku katalogu. Měl bych mít ještě někde skicu, jdu hledat. Potom přestaly výstavní prostory na Smíchově svou velikostí vyhovovat a výstavy se přestěhovaly do Karlínského Domu dětí a mládeže, původně Domu pionýrů, sám čert ví, jak se to zrovna v ten čas jmenovalo. I tady to nepřetrvalo, načež se to přestěhovalo do Vysočan, do Lidového domu. Prostor to byl docela velký, ovšem celý ten barák byla vlastně dřevěná barabizna, která dlouho nepodléhala demolici, asi hrála nějakou úlohu v dělnickém hnutí. V posledním čase se výstavy konají v menším, horním skleníku pražské botanické zahrady Na Slupi. Samozřejmě se koná po celé naší zemi mnoho dalších výstav, jako třeba pravidelné výstavy mladých andulek pořádané KCHA nebo mnoho výstav regionálních, ale pomyslnou špičkou první ligy zůstává tohle mistrovství KCHA.

Drobný australský papoušek Melopsittacus undulatus (Shaw,1805), nesoucí dnes české pojmenování andulka vlnkovaná, je zřejmě jedním z nejodolnějších ptáků, kteří kde na zemi žijí. Je také jedním z těch, kteří se dovedou přizpůsobit rozličným podmínkám i změnám svého okolí, i těm nejméně vhodným. Výskyt andulek na území pátého kontinentu je téměř celoplošný, i když andulka je svou podstatou obyvatelem velkých travnatých plání, který se živí jednoduše, hlavně travními semeny. Hnízdí však nejčastěji v rozličných stromových dutinách. Ptáci jsou však typickými nomády, kteří se, pokud životní podmínky přestanou vyhovovat, prostě odstěhují jinam. Jde především o vodu. Když pak jsou životní podmínky vhodné, okamžitě zahnízdí. Ideální tvor pro chov v zajetí, v omezeném prostoru. První andulky dovezl do Evropy pravděpodobně anglický přírodovědec John Gould v roce 1840. Ptáci se okamžitě stali velmi populárními, proto jejich dovozy z Austrálie narostly záhy až obludných rozměrů. Bylo to nebývale výhodné zboží, také však značně drahé. Proto také snahy o odchov těchto ptáků v Evropě na sebe nedaly dlouho čekat a první zprávy o úspěšných odchovech se objevily jen deset let po jejich prvním dovozu. To máme polovinu předminulého století. Dovozy ptáků z Austrálie dosáhly natolik obřích rozměrů, že již v roce 1894 vydala australská vláda absolutní zákaz vývozu živých ptáků. Vítězný postup andulek v umělých chovech to však již nemohlo zastavit, natolik byly umělé chovy úspěšné. Umělé velkochovy založené v Holandsku, Belgii a Francii dokázaly nasytit trh. Jediný velkochov v příznivém podnebí jižní Francie dokázal ročně dodat na trh na 100. 000 andulek. A takových velkochovů bylo v Evropě povícero. Všechno se zhroutilo s příchodem 1. světové války, kdy zanikly trhy a s tím i evropské velkochovy. Přesto zůstala andulka asi nejvíce chovaným ozdobným klecním ptákem světa. Dnes je početnější v klecích než v australské přírodě. Je také dokladem toho, jak umělý chov chrání přírodu více jak cokoliv jiného. Celých 131 let se evropské chovy andulek musí obejít bez přísunu čerstvé krve z přírody Austrálie. To představuje 131 generací těchto ptáků. S tím musíme počítat při úvahách o chovu těchto ptáků v klecích. Dnes jsou klecní andulky zcela jinými ptáky, než jsou jejich příbuzní z australské přírody.

Vzhledem k otužilosti těchto ptáků, mohlo by se dokonce říci až otrlosti k nepříznivým životním podmínkám, mohli bychom se domnívat, že jejich chov směrem ke šlechtění dokonalosti jejich postav a zbarvení nebude až tak velkým problémem. Opak je ovšem pravdou. U andulek šlechtíme současně jak postavu, tak i barvu. Jedině u andulek šlechtíme dva směry současně. U kanárů, kteří jsou však chováni v klecích mnohem déle než andulky, šlechtíme barvu, postavu, či zpěv odděleně. Ne všechny barevné rázy andulek dosahují i dokonalé postavy. Některé barevné rázy mají lepší předpoklady pro lepší postavu než jiné barvy. A dokonce se ukázalo, že čistokrevnost v barvě a kresbě k lepším postavám nevede. Proto se párují ptáci nestejně barevní, protože nečistokrevnost v barvě není obvykle vidět, i když ji standard předpokládá a lepší postava se více hodnotí. Jak ptáky co nejvhodněji párovat vám nikdo radit nebude, protože to je základ chovatelské alchymie. To si musíte vyspekulovat sami. Výstavní andulka by měla být viditelně větší než přírodní pták. Předepsaná velikost těla ptáka, respektive představa velikosti se během času dokonce i měnila, když jeden čas se uváděla délka těla 24 cm, aby se posléze ta představa vrátila k 21 cm délky těla. V současnosti se hledí především na tvar a velikost hlavy, přičemž již opeření světlé, lipochromové oblasti na hlavě dosahuje dnes takových rozměrů, že vzbuzuje myšlenky o slepé vývojové uličce. Jestli jsou dány změny velikosti těla jen změnou v opeření, anebo jsou viditelné i na kostře, nikdo neví. Před časem jsem vytipoval u nás přírodovědce, který by byl schopen lebky porovnat a dodal mu kbelík uhynulých, zmražených andulek od jednoho našeho chovatele. Jestli byl výzkum proveden nevím, protože jsem s tím člověkem ztratil kontakt.

Chov andulek může přinášet, kromě osobního uspokojení, mnohé další vědecké poznatky a to i z mnoha oblastí, které ani neumím všechny vyjmenovat. Chcete být vítězem výstavy? Musíte samozřejmě vědět jak na to, ale musíte i vhodně investovat, ostatně jako i ve všech oblastech. Třeba. To také umí jen málokdo. Jeden z nejúspěšnějších našich chovatelů andulek, L. Groda, támhle ze severní Moravy, je úspěšným člověkem, který rozhodně správně investovat dovede. Dobře před 45 léty jsem byl u toho, když kupoval jednu rakouskou andulku za nekřesťanské peníze té doby. Myslím, že se mu tahle jeho schopnost zúročila dobře. Doneslo se mi, že tu letošní výstavu vyhrál ve všech kategoriích. Vyhrál prostě všechno. To tady také ještě nebylo. Takže gratulace. I když další jeho velký konkurent se letos soutěže nezúčastnil. No a já mohu jen litovat, že jsem se na to nedokázal dobelhat, abych to viděl na vlastní oči.