Hlavní příčiny poklesu hmyzích populací
Je úbytek hmyzu jen náš subjektivní pocit, nebo se jedná o zdokumentovaný fakt? Ačkoliv mezi vědci panují neshody ohledně toho, jak moc je pokles hmyzích populaci intenzivní, z mnoha míst na naší planetě existují doklady, že se jedná o velmi významný fenomén. Zpočátku jsme pozorovali plošný úbytek (hlavně specializovaných) hmyzích druhů z krajiny. Moderní studie však poukazují i na dlouhodobý a velmi intenzivní propad populací i běžných druhů, včetně motýlů či dvoukřídlého hmyzu. Podle jedné studie z Německa ubylo za posledních 30 let dokonce 75 % létavého hmyzu. Proč ale hmyz mizí? Je za to odpovědná globální změna klimatu, mohou za to sběratelé a amatérští entomologové, nebo je příčina někde jinde?
Již dlouho víme, že na rozdíl od obecně vžité představy pro hmyz neznamená přímý sběr-ať za účelem tvoření sbírek, či vědeckého výzkumu - vážnější problém. Přímý sběr jedinců na lokalitách výrazně ovlivnil jen hrstku druhů hmyzu. I u sběratelsky nejatraktivnějších skupin, jako jsou krasci, střevlíci či někteří denní motýli, je třeba hledat důvod poklesu populací (vymření) jinde. Amatérský sběr má navíc své benefity, poskytuje řadu cenných údajů a učí sběratele vnímavosti k přírodě. Hlavním viníkem úbytku hmyzu v podmínkách střední Evropy je totiž náš vztah ke krajině a proměny způsobu jejího obhospodařování. S nástupem průmyslového zemědělství po druhé světové válce došlo k plošné intenzifikaci a homogenizaci zemědělských postupů na straně jedné a k ústupu tradičního hospodaření na drobných, méně úrodných plochách na straně druhé. Vznikly tak obrovské, intenzivně obhospodařované a často chemicky ošetřované plochy (kromě polí se jedná i o lesy, rybníky a louky), zatímco nepotřebná krajina začala zarůstat hustým křovím, které pro většinu druhů hmyzu neposkytuje dostatečnou pestrost prostředí. Ani jeden z extrémů příliš nesvědčí biodiverzitě. Zarůstající plochy sice mohou naoko suplovat přírodní děje (sukcese, přirozený vývoj ekosystémů), ale daří se zde pouze několika konkurenčně silným a velmi běžným druhům. Chybí tu totiž důležité prvky vývoje ekosystémů, jako je činnost velkých (i malých) herbivorů, požáry a povodně. Krajina tak začala ztrácet svou pestrost. Plošný negativní vliv má světelné i chemické znečištění prostředí a zvýšený spad živin, působící eutrofizaci prostředí. Nově zavlečené invazní druhy rostlin a živočichů často velmi výrazně měnily ráz cenných biotopů, zatímco technokratické hospodářské postupy v lesích či rybničních soustavách převáděly významné části naší krajiny na smrkové plantáže a podvodní pěstírny kaprů. Na velkou část přírodně blízkých lokalit je stále vyvíjen tlak za účelem zástavby přínos zdravé krajiny oproti krátkodobým ukazatelům ekonomického zisku, či lepšího ekonomického využití plochy. Dodnes máme problém, jak vážit dlouhodobý přínos zdravé krajiny oproti krátkodobým ukazatelům ekonomického zisku.
Výsledkem je, že státní správa umí celkem jednoznačně potrestat hříšníka, který bude doma v krabičce bez povolení přechovávat otakárka fenyklového, zatímco hlavní příčina úbytku (nejen) hmyzu zůstává téměř bez reakce. Je smutným faktem, že nešetrné hospodaření v přírodě ovlivňující nejcennější částí naší krajiny (intenzivní lesnické hospodaření na jižní Moravě, extrémně intenzivní chov ryb na Třeboňsku) donedávna bylo (či stále je) tolerováno, i když se podepsalo na devastaci populací nepřeberného počtu chráněných a ohrožených druhů. Zkrátka základní podmínkou pro úspěšnou ochranu nejen hmyzu je ochrana prostředí, v němž mohou ohrožené druhy žit. U hmyzu (na rozdíl od mnohých obratlovců) to platí dvojnásob. Hmyzí populace mohou za příznivých okolností růst velmi rychle, díky tomu může být každý jedinec odebraný z hmyzí populace nahrazen novým jedincem během velmi krátké doby. Pokud však hmyzu odebereme prostředí, které pro svůj vývoj potřebuje, tento potenciál rychlého populačního růstu přijde nazmar. V tom se ochrana hmyzu liší např. od ochrany velkých dlouhověkých a pomalu se rozmnožujících savců, kde má ztráta každého jedince mnohem významnější dopad na celou populaci.
Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) je jeden z nejběžnějších a nejznámějších druhů ploštic ve střední Evropě.
Můžeme pomoci?
Pro udržení diverzity (nejen) hmyzu je třeba zachovat zdravou a pestrou krajinu, která bude plnit všechny své funkce. Řadě druhů ohroženého hmyzu lze pomoci i přímo. Mimo intenzifikace je druhou hlavní příčinou úbytku diverzity ztráta původního, málo intenzivního hospodaření. To svým působením blokovalo sukcesi podobným způsobem, jako to ještě před masovým vlivem člověka dělali jiní ekosystémoví inženýři, například zubři, divocí koně či pratuři. Blokování sukcese pomocí nácviku bojové činnosti je mimochodem spolu s absencí chemizace i důvodem, proč je příroda vojenských újezdů tak zachovalá a podporuje velké spektrum druhů. Správnou péči o různé biotopy, jako jsou výslunné stráně, stepi, skalky, staré sady či suché i mokřadní louky, Ize zvýšit šanci na přežití řady zajímavých druhů bezlesí či světlých lesů, které patří na našem území mezi ty nejohroženější. Na první pohled se možná zásahy, jež s sebou nesou kácení dřevin, zavádění pastvy, různé druhy pojezdů těžké techniky, vypalován či hloubení tůní, zdají být velmi problematické, ale opak je pravdou. V našich podmínkách tuto činnost provádějí především jednotlivci či skupiny nadšenců, při troše hledání můžete na „svůj“ lokální spolek také narazit.
O zpestření krajiny se můžete zasadit i sami. Kromě velmi oblíbených hmyzích hotelů stačí ponechat na zahradě torzo umírajícího stromu, starý špalek nebo hromadu klestí. Obdobně fungují i květnaté záhony a květinové skalky poskytující samotářským včelám dostatek nektarodárných rostlin a volnou půdu pro hnízdění. Velmi dobře je také rozrůznit seč trávníku. Malé zahradní jezírko bez rybí obsádky poskytne útočiště vodního hmyzu od mohutných potápníků a vodomilů přes vodní ploštice až po drobné jepice. Naopak je dobré se vyvarovat příliš horlivého vysazování stromů. Ač se to nezdá stromů je v naší krajině asi nejvíce za mnoho staletí. Potíž ovšem je, že drtivá většina z nich jsou mladé a zdravé stromy, které většině druhů hmyzu neposkytují vhodné prostředí. Nedostatkovými jsou v naší krajině naopak staré, poškozené či dutinové stromy. Pro jejich ochranu ovšem není potřeba vysazovat mladé a zdravé stromky ale pečovat o staré a mohutné stromy, především pak solitérní, či chránit pestrá stromořadí okolo cest. Plošné zalesňování je naopak velmi nežádoucí, obzvláště škodlivé je na sukcesních plochách, jako jsou staré lomy, výsypky či různé ruderály.
Mezi činnosti negativně dopadající na hmyz patří (trochu paradoxně) i intenzivní chov včel. Včela medonosná (Apis mellifera) patří mezi základní opylovače rostlin v ochuzené krajině.
