3 mýty o ruce jezdce – opravdu klidná a nezávislá na sedu?

Také vám od začátku ježdění vštěpovali, že ruka jezdce má být naprosto klidná a nezávislá na sedu? Nebo že při přechodu do vyššího chodu je potřeba nabídnout otěž? Pojďme se na tyto hojně tradované jezdecké „pravdy“ podívat trochu podrobněji.

Mýtus 1: Čím je ruka klidnější, tím lépe

Starší poučky praví, že ruka jezdce má být klidná a umístěná zhruba pěst nad kohoutkem. Každý, kdo aspoň trochu jezdí, už zjistil, že tak snadné a černobílé to rozhodně není. Už jen proto, že krk koně se pohybuje a to v každém chodu a při různé míře shromáždění jinak. Pokud bude ruka ideálně klidná (tedy nehybná), bude do ní kůň při každém kroku narážet. Podle svého založení to bude řešit buď tak, že se opře, nebo naopak schová za otěž. V zásadě je možno takto oboustranně spokojeně fungovat, jen tudy nevede cesta dál ve drezurním smyslu – tedy k přesunu váhy na záď, shromáždění a napřímení. A také nebudete mít nikdy pocit pružného spojení s koňskou hubou, přilnutí bude buď příliš silné, nebo žádné.

Proto se ruka musí přizpůsobovat pohybu koně a pružně jej následovat. Představte si, že máte otěže z pružné gumy, takže neustále v ruce cítíte mírný, ale stabilní tlak – to je pružné přilnutí, kterého chcete dosáhnout.

Čím více je kůň shromážděný, tím menší pohyby krkem vykonává a tím méně musí ruka pružit. Proto u dobře drezurně přiježděných koní ruka působí, že je zcela klidná a na jednom místě. Pružnost ale ani tady nesmí zmizet úplně – zůstává ve všech kloubech prstů, zápěstí a lokte. Proto je moc důležité, abyste nikdy neměli ztuhlé lokty nebo zalomená zápěstí. Klouby nesmí být v koncové poloze. Musí se volně pohybovat na obě strany. Jen tak zůstane zachovaná pružnost.

Mýtus 2: Ruka musí být nezávislá na sedu jezdce

Na rozdíl od prvního mýtu, o kterém už většina lidí ví, že tak úplně neplatí, tento je stále velmi oblíbený a přitom způsobuje problémy tolika jezdcům. Zní to dobře a logicky, že? Pokud v sedle drncáme nebo tuhneme, nechceme toto přece přenášet koni do huby, proto musíme ruku od sedu oddělit.

Oddělení ruky od těla můžeme provést jedině odtažením loktů od trupu. Pak mohou nastat dvě situace. Buďto budeme ruku držet u kohoutku „klidnou“, což popisuji v odstavci výše, nebo bude bez opory rozevlátá. Tento druhý případ je pro koně vždy nepříjemný. Cukání v hubě bolí – na krátké otěži každý krok, v případě, že má jezdec dlouhé otěže, musí pomůcky (dříve či později je třeba zatočit, dát zádrž a přejít do jiného chodu) dávat celou paží, což je velmi hrubé.

Jak to tedy být má?

Pokud drncáme, tuhneme a nedokážeme pohyb koně absorbovat, je zhola zbytečné se snažit ruku oddělit. Koně trápíme tak jako tak a je mnohem lepší se vrátit na lonž a zapracovat nejprve na sedu. Stavět Řím je třeba postupně.:-) A až získáme pružný, uvolněný, ale zároveň zpevněný sed, proč by mělo být potřeba, aby na něm byla ruka nezávislá?

Je to přesně naopak, paže (horní část nad loktem) má být s tělem propojena a fungovat s ním jako jeden celek. Chceme-li, aby byl kůň „spojen přes tělo“, předek se zádí, musíme být spojení i my. Jen tak zajistíme rovnováhu a stabilitu, ale zároveň i tolik potřebnou pružnost, protože naše záda pruží v rytmu pohybu koně a ruka, spojená s nimi, v tomto rytmu pruží také. Přilnutí pak bude vycházet z propojení celého našeho těla, kopírujícího pohyb koně a můžeme tak s ním být opravdu v souladu.

Při správném provedení sedíme napřímení a celé naše tělo se nachází spojené v tzv. pozitivním napětí, tedy v současném propojení uvolnění a zpevnění. Paže jsou spojené s tělem, čímž je zajištěna jak stabilita, tak pružnost, protože obojí vychází z našich zad. Zápěstí a prsty pak už jen ladí, aby bylo přilnutí měkké a příjemné. Tady je ideální mít na paměti starou zásadu, že „horní část paže k lokti patří jezdci, ale od lokte dolů patří ruka koni.“  

Spojení paže a těla zároveň zajišťuje, že netaháte za otěže a také, že kůň nemůže tahat vás. Respektive může, ale zpravidla pokud cítí, že jste zpevnění a držíte ho tělem a nikoli jen odpojenou rukou, rychle to vzdá.

Mýtus 3: Při přechodu do vyššího chodu nabídněte otěž

Tohle je mýtus jen napůl. Nechcete, aby při pobídce kůň narazil do ruky. Musíte pohyb vpřed dovolit. Pořád to ale neznamená, že posunete paži dopředu a otěž prověsíte. To si můžete dovolit jen ve chvíli, kdy máte koně tak perfektně na sedu, že se sám nese. Ve všech ostatních případech „nabídnutí“ znamená pouze velmi jemné zapružení prsty tak, aby kůň nenarazil, ale také aby se neroztáhl. 

Nezapomeňte, že správný pohyb koně je o koloběhu energie – vzadu ji vytvoříte, vpředu zachytíte, odrazíte a pošlete zpátky. Pokud ji pružným přilnutím nezachytíte, uteče vám a můžete ji vyrábět znovu.