Není mu ani rok. Obecně ty odchody hrozně řeší, i když třeba jsme venku a jeden z nás jen zaběhne pro něco do obchodu, vrátí se do auta apod. Nikdy jsme z toho žádné velké haló venku nedělali, setkává se s tím odmalička (pravda teď v létě, kdy jsme obecně častěji někde na výletech, asi více), přesto to tam je.  Doma si myslím, že je s tím v pohodě víc, sem tam se ptáme sousedů, jestli nic neslyší, a teď po tom, co se to ječení stalo poprvé, jsem si párkrát nahrála záznam (jen zvuk), abych se ujistila, jestli řeší tedy všechno, nebo jen ty "nestandardní" odchody. Podle záznamu je ale za běžných okolností doma v klidu, schroupe dobrotu, napije se a sem tam je jen slyšet, jak mění polohu, jinak nic. Velké loučení ani vítání jsme nedělali nikdy, vyjma toho rituálu.

Díky za tipy, jak na to, trochu jsem to tušila, že nám nezbyde nic jiného, než si to všechno odpracovat, ale pořád jsem trochu doufala, že by to nemuselo být potřeba, když objektivně žádné trauma ze samoty nemá  Myslíte tedy, že je nejlepší se úplně vykašlat na nějaké rituály? A co loučící fráze ("hned přijdu")? Dodá mu to v případě dobře naučených různých situací jistotu? 

A nakonec: jak naložit s tím, že když se vracím, protože ječí, přestane ještě dřív, než se vůbec dostanu do patra, ať už po schodech nebo výtahem? Předpokládám, že mě slyší, že jdu, a tím pádem ví, že dosáhl svého, ale moc nevím, jak to změnit; i když budu čekat v přízemí na klid, tak než vyjedu/vyjdu nahoru, tak už zas bude ticho. Vím, že v ideálním případě se to během kvalitního nácviku odchodů nestane, ale co dělat, když už?

Samotu doma jsme od štěněte trénovali s odcházením na dobu, která se postupně prodlužovala, vše v pohodě. Odchody jsme spojili s rituálem (dostane dobrůtku/hračku, kterou běžně nedostává, říkáme před zavřením dveří vždy stejnou frázi). Pokud víme, bývá doma v klidu, ale teď se nám už párkrát stalo, že začal ječet ještě dřív, než jsme vůbec stačili sjet výtahem do přízemí (pěkně se to rozléhá). V paneláku bohužel nezbývá nic moc jiného, než se vrátit, když o tom víme; nikdy nebylo potřeba otvírat dveře, když ještě ječí, přestane hned jak zmerčí, že se někdo z nás vrací zpět, než dorazím do patra, je už klid.

Je pravda, že ty situace vždy byly nějakým způsobem "méně obvyklé": je zvyklý, že jsme doma, oblékneme se a jdeme pryč, v těchto případech jsme se např. vrátili z výletu, kde byl s námi, chtěli ho dát dovnitř a ještě se pro něco vrátit do auta. Rituál jsme vždy dodrželi stejný, ale  zcela zjevně to nehraje roli. Asi bych si myslela, že tedy pro něj není důležitý rituál, ale ta situace jako celek (jsme všichni doma, oblékneme se, rituál, on zůstává sám) a bylo by tedy třeba postupně natrénovat x dalších variant. Jak moc je ale tohleto běžné, když máte psa od štěněte? Máte nějaké zkušenosti?