Mýtus „bojových plemen“: existují psi, kteří jsou od přírody nebezpeční?

Stačí zpráva o vážném napadení člověka psem a v diskusi se zpravidla velmi rychle objeví známé označení – „bojové plemeno“. Nejčastěji bývá spojováno s pitbulteriéry, stafordšírskými teriéry, americkými stafordšírskými teriéry nebo bulteriéry, někdy ale i s dalšími mohutnými a svalnatými psy. Samotný pojem přitom vytváří poměrně jasnou představu: pes byl vyšlechtěn k boji, a musí tedy být nebezpečnější než ostatní.

Z biologického hlediska je ale situace mnohem složitější. „Bojový pes“ není zoologická ani jednotně vymezená kynologická kategorie. Pod stejnou nálepku bývají řazena plemena s rozdílným původem, historií i původním využitím. A především – chování konkrétního psa nelze spolehlivě určit pouze podle jeho vzhledu nebo názvu plemene.

To však neznamená, že na genetice a plemenné příslušnosti vůbec nezáleží. Člověk po mnoho generací vybíral psy nejen podle velikosti, stavby těla nebo kvality srsti, ale také podle jejich chování. Pastevecký pes byl selektován na jiné vlastnosti než chrt, teriér nebo retrívr. Bylo by proto nelogické předpokládat, že cílená selekce dokázala změnit celou řadu pracovních projevů psa, ale temperament a reakce v konfliktních situacích zůstaly zcela nedotčené.

Skutečná otázka tedy nezní, zda genetika ovlivňuje chování, ale do jaké míry nám plemenná příslušnost umožňuje předpovědět chování konkrétního jedince.

Agrese není jedna vlastnost

Jedním z problémů celé diskuse je samotný pojem agrese. V běžné řeči často mluvíme o „agresivním psovi“, jako by šlo o jednu jasně definovanou vlastnost. Z etologického hlediska však agresivní chování zahrnuje řadu různých projevů s rozdílnými příčinami.

Pes může reagovat agresivně ze strachu, při bolesti, při obraně potravy nebo jiného zdroje, při ochraně potomstva či teritoria nebo během konfliktu s jiným psem. Rozlišovat musíme také agresi zaměřenou vůči člověku a vůči jiným psům. Vrčení, výpad, obranné kousnutí a aktivní útok navíc nemusí mít stejnou motivaci.

To je podstatné právě u plemen historicky využívaných při zápasech psů. Ochota vstoupit do konfliktu s jiným psem není automaticky totéž jako agresivita vůči člověku. Z historického využití plemene proto nelze přímo odvodit, že dnešní jedinec bude nebezpečný lidem.

Stejně chybné by ale bylo minulost některých plemen zlehčovat. Některé populace psů skutečně prošly selekcí na vlastnosti využitelné při krvavých sportech. Historie tedy není mýtus. Chybou je až představa, že historický účel automaticky určuje chování každého současného jedince.

Navíc dnešní populace nejsou totožné s populacemi před sto či dvěma sty lety. Selekční cíle se měnily, vznikly různé pracovní, výstavní i společenské linie a značný význam má také to, jakým směrem konkrétní chovatel svůj chov vede. Bojová plemena psů

Jak velkou roli skutečně hraje plemeno?

Zajímavý pohled přinesla rozsáhlá genetická studie publikovaná v časopise Science v roce 2022. Autoři pracovali s genetickými údaji více než dvou tisíc psů a informacemi o chování více než 18 000 jedinců. Plemeno s chováním skutečně souviselo, ale samotná plemenná příslušnost vysvětlovala přibližně 9 % variability chování jednotlivých psů. Bojová plemena psů

Výsledek je zajímavý právě tím, že nepodporuje ani jeden z obou extrémních pohledů. Plemeno není bezvýznamné – genetická selekce se na chování psů prokazatelně podepsala. Současně však název plemene není dostatečnou informací k tomu, abychom z něj spolehlivě odhadli povahu konkrétního psa.

Výsledné chování totiž vzniká interakcí genetických predispozic, raného vývoje, socializace, předchozích zkušeností, učení, prostředí, zdravotního stavu a konkrétní situace. Dva psi stejného plemene proto mohou reagovat na stejný podnět velmi rozdílně.

Tvrzení „za všechno může majitel“ je tedy stejně zjednodušující jako tvrzení „za všechno může plemeno“.

Proč se některé typy psů ve statistikách objevují častěji?

Pokud samotné plemeno není spolehlivým ukazatelem chování konkrétního jedince, proč se při vážných útocích některé typy psů objevují opakovaně?

Jedním z problémů je už samotné určování plemene. Po incidentu může být plemeno zaznamenáno podle vzhledu psa, údajů majitele nebo odhadu svědků, policie či zdravotnického personálu. Vizuální identifikace ale nemusí odpovídat skutečnému genetickému původu.

Typickým příkladem je označení „pitbull“, které může být používáno různě a někdy zahrnuje i křížence s určitou stavbou hlavy a těla. Studie porovnávající vizuální zařazování psů s genetickými testy ukázaly, že mezi oběma způsoby identifikace mohou existovat značné rozdíly. Bojová plemena psů

Druhým problémem je velikost populace. Samotný počet pokousání způsobených určitým plemenem nestačí. Abychom mohli hodnotit relativní riziko, potřebujeme vědět také to, kolik psů daného plemene v populaci skutečně žije.

A nakonec je nutné odlišovat dvě různé otázky: Jak pravděpodobné je, že pes zaútočí? A jak závažné budou následky, pokud k útoku skutečně dojde?

Pravděpodobnost útoku není totéž jako jeho následek

Právě tato část bývá v debatách o nebezpečných psech často přehlížena. Zpochybnění jednoduchého spojení mezi plemenem a agresivitou totiž neznamená, že každý pes představuje pro člověka stejné riziko.

Pětikilogramový pes a třicetikilogramový svalnatý pes mohou oba kousnout. Potenciální následky však stejné nejsou.

Velikost a hmotnost těla, síla svalstva, morfologie lebky a čelistí i způsob útoku ovlivňují rozsah poranění. Menší plemeno proto může některé agresivní projevy vykazovat relativně často, a přesto se jen zřídka objeví mezi případy s nejtěžšími následky.

Při hodnocení rizika je proto nutné oddělit pravděpodobnost incidentu od jeho potenciální závažnosti. Majitel velkého a fyzicky silného psa nese z tohoto hlediska větší odpovědnost za jeho bezpečné zvládnutí – bez ohledu na to, zda jde o plemeno tradičně označované jako bojové. Bojová plemena psů

Dokáže pitbull „zamknout“ čelist?

S takzvanými bojovými plemeny je spojena také řada velmi odolných mýtů. Jedním z nejznámějších je údajný mechanismus umožňující pitbullům po zakousnutí „zamknout“ čelist.

Žádný zvláštní anatomický zámek v jejich čelisti neexistuje. Pes samozřejmě může protivníka nebo předmět velmi pevně držet, ale jde o práci žvýkacích svalů a chování zvířete, nikoli o speciální mechanickou západku.

Podobně problematické jsou internetové žebříčky „síly skusu“, které jednotlivým plemenům přiřazují přesné hodnoty v PSI. Síla skusu není neměnným číslem charakterizujícím celé plemeno. Ovlivňuje ji velikost konkrétního zvířete, morfologie lebky, místo měření, motivace psa i použitá metodika. Velmi přesné tabulky proto mohou budit mnohem větší jistotu, než jakou skutečně umožňují dostupná data. Bojová plemena psů

Pomůže zákaz vybraných plemen?

V některých zemích vznikla legislativa založená na omezení konkrétních plemen nebo jejich typů, známá jako breed-specific legislation (BSL). Opatření mohou sahat od povinného náhubku a zvláštní registrace až po omezení či úplný zákaz držení určitého plemene.

Na první pohled je princip jednoduchý: odstraníme-li z populace psy považované za nejrizikovější, mělo by ubýt závažných incidentů. Praktická aplikace však naráží na několik problémů.

Jedním je opět spolehlivé určení plemene, především u kříženců a psů bez průkazu původu. Zásadnější je ale skutečnost, že riziko nevzniká pouze z plemenné příslušnosti. Význam má konkrétní jedinec, jeho původ a předchozí zkušenosti, způsob chovu, socializace, zdravotní stav, prostředí i schopnost majitele psa kontrolovat.

Řada veterinárních a odborných organizací proto upřednostňuje prevenci založenou na hodnocení konkrétního rizikového chování, odpovědnosti majitele, prevenci pokousání a kontrole nebezpečných jedinců před jednoduchým posuzováním pouze podle příslušnosti k určitému plemeni. Bojová plemena psů

Plemeno není rozsudek

Odmítnout jednoduchou představu „bojového plemene“ neznamená tvrdit, že všichni psi jsou stejní. Nejsou. Genetika ovlivňuje chování, jednotlivá plemena byla po generace selektována k různým účelům a rozdíly mohou existovat i mezi liniemi uvnitř jednoho plemene.

Stejně tak nelze přehlížet fyzické dispozice. Velký a silný pes má v případě útoku větší potenciál způsobit vážné poranění než drobný společenský pes. Potenciál způsobit závažné poranění však není totéž jako vrozená tendence člověka napadnout.

Místo jednoduché otázky „Je to bojové plemeno?“ je proto užitečnější ptát se: Jaký je tento konkrétní pes? Odkud pochází? Jak probíhala jeho socializace? Jak reaguje na lidi a ostatní psy? Jak zvládá stres a konfliktní situace? A dokáže jej jeho majitel bezpečně kontrolovat?

Stejně důležité je hledat příčinu případného agresivního projevu. Vrčení není diagnóza ani známka „zlého psa“, ale komunikační signál. Pes vrčící při bolestivé manipulaci, pes bránící misku a pes aktivně vyhledávající konflikt s ostatními psy nepředstavují stejný behaviorální problém jen proto, že všechny tyto projevy označíme jedním slovem – agrese. Bojová plemena psů

Rozdělení psů na „bojové“ a „nebojové“ proto skutečné riziko popisuje jen velmi hrubě. Pes není automaticky bezpečný proto, že jeho plemeno má dobrou pověst. A stejně tak se nestává automaticky nebezpečným jen proto, že jeho široká hlava, svalnaté tělo nebo historie jeho předků odpovídají představě „bojového psa“. Mnohem přesnější je hodnotit konkrétní zvíře, jeho chování, fyzické dispozice a podmínky, ve kterých žije.