Tábor mi organizoval čas 14 dní v roce. A organizoval ho ve věcech, které mě bavily. Poznávání přírody, tábornické a jiné dovednosti, a ano, i ten čas bez teplé vody, komfortu postele a latríny - sezení na “větvi” nad dírou v zemi. Když to vezmu kolem a kolem, byl to poslední čas, kdyjsem byla oceněna za to, co umím, co dokážu, i když jen “blbou” kartičkou a potleskem a pokřikem na nástupu, kdy mě lidi brali a “něco jsem znamenala”, cenily se dovednosti jako hraní na kytaru, pomoc ostatním a podobně . Nebylo potřeba věcných cen. Zbytek prázdnin, dalších 6 týdnů jsem si mohla dělat, co chtěla, tedy v pozdějším věku, a byla jsem vlastně sama, u koní, nebo na horách. Jako dítě jsme byli asi nejvíce u babičky, hodně i o víkendech. Mamky mamka bydlela u lesa, byly tam sousedky kamarádky, takže jsme i tak byli pořád v lese, někde v trapu. Nejlepší byly ovšem tábory putovní vodácké. Jenže z toho si moc nepamatuju, bylo mi 3 - 8 let, takže jen útržky. Nebo mi vzpomínku vyvolají místa, jako třeba v Týnci nad Sázavou jez, mi bylo 5 let, a já frajerka jsem mohla držet lodě nad jezem. Úplně to dodnes vidím, a když jsme tam byli lřed 12 lety s rodinou, to místo se vůbec nezměnilo. Nebo vím, že na šlajsně pod Šternberkem když se cvaknul Křeček, tak jsem mu pomáhala ždímat tričko. Ve Zlaté Koruně na tábořišti v 88" jsem spadla z betonového “pomníčku” v lese Zalesněno, proroze jsem po hraně chtěla přejít z jedné strany na druhou, ale sjela jsem do kopřiv a dodnes mám na zádech jizvu od větve. Jak se.mi to stalo jsem samozřejmě lhala, bylo mi 8, abych nedostala od taťky na zadel. Vltava před 30 lety byla úžasná, další roky jsme jezdili s partou. Dneska bych na Vltavu nepáchla ani za zlatý prase, ale v srdci je pořád jako to nejlepší, co mě mohlo v oblasti zážitků potkat. Naopak na první školu v přírodě, ve třetí třídě ještě za komunistů nevzpomín ráda vůbec, na tu druhou ne úplně dobře, ale tam jsem se naučila za těch 14 dní hrát na kytaru. Myslím si, že bych dneska,s dnešníma děckama, na táboře nevydržela, i kdyby byl klasický “starý skautský (vodácký)”. Jsou úplně jinde, mentálně i hodnotově. Jednou jsme s dcerkou, byla ještě malá, jely od babičky vlakem, a přistoupil zřejmě turistický oddíl z vícedenní výpravy. Tenkrát jsem si přála, abych tam mohla Aňu přihlásit a sebe s ní. Byli naprosto bezvadný a za tu chvíli mě hodili zpátky do starejch časů. Nejlepší hláška byla: kluk, asi jeden z vedoucích, říká “Zákony je potřeba dodržovat, tak je dobré je znát." A holčina mu odpovídá “Jo já zákony znám. To je starý a nový zákon.” Totálně mě odbourala. Dneska se s nikým dlouhodoběji nesnesu, tak mám po hehe 🙂. Tak budu jen vzpomínat, číst si staré zápisy v cancáku a říkat si, že doba mládí byla fajn.
