Dřív se lidé v horách běžně zdravili. Nemyslím obyvatele, myslím návštěvníky - turisty. Mrzí mě, že se tenhle zvyk vytratil i tam, kde není přelidníno a není tam zrovna “Václavák”.
No jasně…to sem dá, když nám všechno pomrzlo a máme ho.no😏 Ale třeba jen o 500m dál, mají úplně obsypané jabloně a durancie, takže se jim to minulý týden totálně polámalo, protože to nepodepřeli. Všechny stromy mají jak ,,smutné vrby"😲
Dřív se lidé v horách běžně zdravili. Nemyslím obyvatele, myslím návštěvníky - turisty. Mrzí mě, že se tenhle zvyk vytratil i tam, kde není přelidníno a není tam zrovna “Václavák”.
Na vodě se taky vždycky “řvalo” ahooooj na všechny a vždycky, i na ty na břehu. Jenže to byli jestě vodáci. Nevím, jak nazvat to , co “to” je dnes. My na horách zdravíme poctivě, sice dobrý den, ale každého. Mnohokrát se setkáváme s nechápavými pohledy, ale.nejde napsat třeba u mladých. Někdy i starší koukaj divně.
Ano, pamatuji si to zdraveni i v lese i na vodě.. Jinak, fotky ještě nemám, byla jsem v 8 na elektriku,klasika 15 minut, pak fyzio,dnes mě jen prohlížela a mačkala bolavá místa a o půl 11 vana.. Ne perličky, jen sul, každý den prý jiná, pak zabalení do deky.. Z tama na oběd a ve 12 zalehnuti.. V 1 chodí zalívat kávu.. Budu mít ty procedury takhle 10 dní… jako, když jsem hlásila že ujdu tak 200 metrů, tak jsem netusila, že je pujdu asi 10krat.tady je všechno tak strašně daleko.. Za včera a dnes melu z posledního.. Pak vyfotím chodbu atd.
Odpověď na příspěvek uživatele Bobca z 27.08.2025, 14:25:03
Bobi drž se a já držím všech 20 prstu🙏.
Já dnes po hooodně dlouhé době ( před operací) jsem prodělala pozemek co máme prý 1500m2 . Muž nechtěl dovolit, ale už nemá nám kdo posekat. Jako jsem si to rozdělila na víc krát , jinak když jsem byla před tím tak posekané bylo za 2,5hod.
Já bych ještě k té upřímnosti…"syrovou" upřímnost očekávám od svých kamarádek a ony ode mne a můžeme si říct cokoliv, protože to vnímáme jako takovou zpětnou vazbu k mému všemu. Ale to jsou velmi speciální až bych řekla intimní vztahy a nemyslím fyzično.
No a pak jsou ostatní lidi, od kteří si svojí upřímnost můžou strčit někam, protože já na ní nejsem zvědavá…jsou snad jen dvě vyjímky a to jsou kolegové v práci a pokud by se mě někdo snažil upozornit, že moje chování a jednání někoho obtěžuje nebo pohoršuje.
To, že společensky zakonverzuju a teď si vezmu jako příklad citaci:
Jednou jsem cosi sadila, a tchyně jako vzdy přišla s větou “co nám to tady poroste”, na což jsem já odpověděla “Vám nic”.
Hele nevim, jak kdo z toho má nějakej pocit, ale třeba tohle mi nepřijde jako upřímnost…jako sorry, k tomu mě napadá jediná odpověď “tak si to strč do zadele ty bú” (jako tu informaci)
Pokud budu chtít být já upřímná mimo moje nejbližší, tak bohužel pořád jsem především empatik a nechci nikomu ublížit, tak se snažím ty upřímné hroty otupit…prostě být upřímná, ale nějak kulantně to zaobalit….
No a pak jsou další lidi, kteří mi absolutně nestojí za to, abych k nim byla upřímná.
Nevím, jsem introvert, ale moje vydřené sociální dovednosti mi říkají, že někdy je upřímnost zbytečná a nevyžádaná.
No jasně…to sem dá, když nám všechno pomrzlo a máme ho.no😏 Ale třeba jen o 500m dál, mají úplně obsypané jabloně a durancie, takže se jim to minulý týden totálně polámalo, protože to nepodepřeli. Všechny stromy mají jak ,,smutné vrby"😲
No jo no, já měla úplný 💩 loni, to nebylo fakt vůbec nic, zmrzlo všechno. Tak si to letos užívám. Myslím, že švestky ani nestačíme sníst. A zavařovat je nebudu, to by nikdo nejedl.
Odpověď na příspěvek uživatele Doron z 28.08.2025, 08:04:29
Tak, psychologický mucení az tak ne, jen je člověk stále ve střehu, to někdy hodně unavuje. Spíš na to člověk prostě musí mít povahu. Švagrova byla naopak hodně spokojená 🙂
Odpověď na příspěvek uživatele Doron z 28.08.2025, 08:04:29
Kupodivu si to představit umím… několik měsíců jsme u tchánovců bydleli, kdyzž jsme dodělávali barák a pak jsme bydleli naproti. Moji tchánovci byli hodní, zlatí měla jsem je ráda, ale byl to velký boj, abych si dělala věci po svém a často jsem zjistila, když jsem přijela dom, že za mé nepřítomnosti bylo něco uděláno a nebo předěláni.
Jako myslím, že dneska bych to zvládla v klidu s prstem v nose, když to tak řeknu…. ale za mlada? To jsem sice byla pořád na venek diplomat, ale často jsem pak soukromí brečela zoufalstvím.
Jak psala Coudas… jde spíš o povahu konkrétního jedince, jak něco takového zvládá.
Jo a ještě bych dodala, že po dobrém a s milým úsměvem jsou lidi přeci jen se s nimi dá trochu lépe manipulovat a sem tam se to k povede nějaké to chování odbourat, ale je na to zapotřebí velké úsilí … u některých lidí určo. A někdy si tím člověk prostě trochu pomůže.
Jo, když to je provizorium na nějaký čas, a víte, že to jednou skončí, da se to nějak přežít i s rozdilným názorem. Třosku bych viděla rozdíl, když to ma byt vás domov, vaše bezpečí, úkryt, to, ze si to děláte podle sebe a ne tak, jak se to líbí cizímu člověku…např. “proč máte ten obraz tady na chodbě? to je škoda ne? dejte si ho do obýváku, takovy hezký….” No to je fuk. S usněvem jde jistě vše lépe, ale když vyzkoušíte celou škálu přístupů, tak někdy i ten úsměv zvadne.
My jsme bydleli po svatbě u tchánovců asi dva roky a teda nebylo to vůbec jednoduchý. Na jednu stranu jsme jim byli vděční, že nás tam nechali, ale bylo to v podstatě jen kvůli tomu, aby před vesnicí nevypadali blbě, že nás vyhodili (to jsem se dozvěděla později). Na stranu druhou to nebylo jednoduchý, tchýně mluvila do všeho, do čeho mohla a já jsem se tehdy v tom věku neuměla ozvat. Co vadilo u mě, to nevadilo u švagrové a já to vnímala jako děsnou nespravedlnost (švagrová je žena jejího nejmladšího syna, takže taky ne dcera). Dnes se nestýkáme, naposled jsme se viděly na manželově pohřbu. Bydlíme od sebe cca 150 km, ona by sem nejela a já to nezvládám, mám toho prostě moc. Dvě starší děti ji i s rodinami příležitostně navštěvují, nejmladší nechce, snad k tomu časem taky dospěje.
