Tak asi se shodneme na tom, že štěňátko nenecháme růst jako dříví v lese, ale že na něj defakto výchovně působíme hned, jak si ho přineseme domů. A není to jen o učení nějakých povelů…za mě je třeba naprosto nejjednodušší naučit štěně povel SEDNI. Povely samozřejmě učíme, takové učení by štěně mělo bavit, mělo by trvat přiměřeně dlouhou resp. krátkou dobu…prostě tak, abychom to učení ukončili ještě ve chvíli, kdy štěndo spolupracuje, kdy ho to ještě baví a ne až ve chvíli, kdy už ztratí zájem. Za mě snad ještě důležitější je, navyknout štěně na běžný režim…protože spousta věcí je dost o opakování určité situace…třeba..vyrážíme na prochajdu, tak mi nebudeš skákat po hlavě, ale hezky si hačneš, abych ti mohla nasadit oboječek…přijdeme z prochajdy, tak nikam nepoletíš, ale hačneš si, abych ti utřela paciny….prostě takové ty věci, které následně pes dělá automaticky bezpovelově…nemusím mu říkat sedni, když mu chci dát obojek…pes už letí na chodbu a tam si u věšáku dřepne a čeká.
Jelikož ví, že NESMÍ, tak nic nerozkouše.
Tak tady musím říct, že z mého pohledu to je asi štěně od štěněte…protože jsou prostě štěňata, která nejsou ničitelé a jsou štěňata, která když zůstanou bez dozoru a začnou se nudit, tak prostě klidně botu rozkoušou. Jako možná jsem prostě jen kynologickej hotentot, ale po sedmi štěňatech mi prostě přijde, že to není mým výchovným působením, když mám “hodné” štěňátko", co v mé nepřítomnosti nic nerozkouše, ale prostě jsem si koupila hodné štěňátko. V tomhle se teda shodnu se Sarah.
Třeba nejmladší Framík ví, že si nesmí brát boty z botníku, protože jsou naše a jenom naše a navíc jich máme málo 🙂). Takže i když je sám doma, botník je tabu.
Třeba náš Mates nevezme botu z botníku..a to je botník otevřenej policovej systém, ale běda mi, když si nechám pantofle ze zahrady před botníkem…
Matesovi budou v listopadu dva roky a myslím, že to není žádnej ničitel, ale třeba minule mi sebral a rozškubal knížku z nočního stolku a to přestože celou dobu, co ho máme, mám na nočním stolku knihu a nikdy si jí nevšimnul. Ovladače na televizi…v obýváku máme na konferenčním stolku 3 a nikdy si jich ani nevšimnul…v ložnici už mi rozkousal asi 4, prostě je musím uklízet, když z ložnice odcházím. V mojí přítomnosti si ale ovladače nevšimne.
Tchýně mi neustále nadává, že ji týrám. Prý je ještě malá na to, abych ji učila tyto povely a nebo jí říkala, že něco nesmí.
Myslím, že jsem nejvíc rozmazlovací panička na světě nebo minimálně patřím do TOP desítky a doma máme hodně volnej režim. Ale tcháni vzkazuji, že štěňátka prostě potřebují laskavou a láskyplnou výchovu hned, jak se nám doma po příjezdu od chovatele trošinku rozkoukají. Kdyby pro nic jiného, tak může přijít velmi “veselá” puberta a když člověk nemá nějakej základ, nenaučí pejska spolupracovat, nenastaví nějaká pravidla a mantinely, tak to může být ještě větší legranda, než bez té výchovy. A jako vidím to i v praxi u pyrenejky…jako štěně naprosto nespolupracující samostatná jednotka ve stylu “já tu ženskou na druhý straně vodítka vůbec neznám”, mohla jsem se stavět na hlavu, ale venku jsem z ní žádnou komunikaci nevykřesala, takže jsme opravdu začaly až někdy v osmi měsících, kdy ze strany pastevecké madam přišel vzdor, umíněnost, tvrdohlavost, trucovitost…byl to děs, ale s tím už se dalo pracovat. Už to byla z její strany nějaká komunikace.
