šavlozubka

Tohle je ale zase zkreslení. Za socializmu se sice rodilo kolem osmnácti/dvaceti, ale před tím to zase tak běžný nebylo a ženy (z nižších vrstev, ne těch horních deset tisic, ty se vdávaly dřív) se běžně vdávaly a měly děti 25+ protože si nejdřív musely vydělat na živobytí a byly třeba ve službě. Jasně bylo min prvorodiček kolem 40, protože nastupovala dřív menopauza. I později přicházela menstruace (klidně až okolo šestnácti osmnácti let). Tady hraje roli výživa a možná i další faktory. Každopádně “jiní” tu byli vždycky. Stačí se podívat na významné vynálezce, objevitele, vojevůdce,… tam by si psycholog na diagnostice smlsnul. Neurodivergence jsou dedičné a dneska je předpoklad, že jiné fungování mozku nekterych jedinců bylo pro přežití společnosti výhodné. Navíc ještě naše babičky měly za den mnohonásobně méně vjemů ke zpracování než dnes. Přetížený neurodivergentní mozek hůř zvládá kompenzovat a maskovat. 

Další věc je, že se zlepšuje diagnostika. Dřív když dítě ve třech letech nemluvilo  řeklo se, že je pomalý a pak se třeba strčilo do zvláštní školy. Ještě za mě se tvrdilo, že třeba holčičky autismus/ADHD nemají. No takže mám v bublině spoustu žen, které získaly diagnózu a tedy vysvětlení svých potíží až okolo třicítky, čtyřicítky. A to to má k dokonalosti pořád daleko, protože jak dítě nemá typické projevy nebo je inteligentní a začne brzo maskovat, tak je najednou dobrat se skutečné diagnózy a s ní podpůrných opatření mnohem složitější. 

Ráno jsme si dali obvyklých 5 kilometrů. A pak jsem mladého pána vzala do vany a konečně se dokopala ho vykoupat. Tekla z něj úplně černá voda. 😆Následovalo sušení, foukání a česání a teď mám doma načechraný obláček. 

Moc držím palce, ať je brzy lépe. 🍀

Jako já se přistihla, že dost často na malý dítě mluvím stejně jako na psa (stůj, zůstaň, čekej a tak). Když vono funguje, jak jsou to krátký jasný sdělení. 😀 Ostatně oční kontakt taky trénujeme jako u štěněte. Dítě oslovím a když na mě koukne (jako teda do očí), dostane odměnu. 

Jinak furt jsme na tom dobře. Z kluci jsou chytrý a pravděpodobně z nich jednou vyrostou plnohodnotně funkční dospělí, jen teď potřebují vícpéče. Já obdivuji a soucítím s těmi, kde není vyhlídka na zlepšení nebo jen minimální. 

No asi jdou na jiné obory. A čekačka na dětského neurologa, klinického psychologa nebo foniatra, který má vybavení na vyšetření neverbálního dítěte jsou minimálně půl roku i rok. Ti neurologové jsou vůbec tragédie. Osm ordinací jsem obvolala. V sedmi měli stop stav. V osmé jsme měli víc štěstí než rozumu, že jim zrovna někdo vypadl. K foniatrovi jsme dojeli po x měsících od objednání a poslal nás domů, že neverbální dítě mi nevyšetří. A to jsem věk, stav i důvod vyšetření (vyloučení sluchové vady u neverbálního dítěte, abychom se dostali k diagnóze kvůli doporučení pro speciální školku) uváděla při prvním telefonickém kontaktu. Takže následovalo další kolečko obvolávání foniatru, abych měla v ruce zprávu před návštěvou psychologa. A to mluvím o Praze. Je to na budku. Martyrium s nejstarším, který mi bude nastupovat do první třídy radši ani nevypisuju. To bych se zase nfral. 

Přiznám, že tohle mě nadzvedlo, protože pokud člověk s těmi lidmi nežije v jedné domácnosti, tak ví kulové, jak to doopravdy mají. Ze tří dětí mám dvě se speciálními potřebami. Nejmladší je na tom nejhůř. Ve třech a půl nemluví, ještě před měsícem to vypadalo, že s plenou půjde do školy. Kdybych za každé nevyžádané “musíš na něj mluvit/číst mu/říkat říkanky” dostala deset korun, už mám na luxusní vilu na Bahamách. Chození ven je pořád problém, i když menší než ještě na jaře. Cestování hromadnou dopravou jsem prakticky eliminovala na nutné minimum. Stačilo nastoupit do autobusu a dítě mělo meltdown. Stres to byl pro oba. O tom, jak reagují lidi okolo bych mohla psát romány. Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let a taky si fakt užívám chvíle, kdy z toho kolotoče můžu vypadnout a nebejt jenom ta pečující máma, co se může stavět na hlavu a pokroky jsou mravenčí. Jenže tohle různí známí nevidí. A klidně tak v jejich očích můžu vypadat jako nána, co se děcku nevěnuje. Takže bych byla s podobnými soudy fakt opatrná. 

To mi připomnělo večerní venčení. “Upadlo mi tělooo”. 😂 

Jediná, co není uřvaná, ja hrubosrstá trpaslice. Ta milovala našeho starouška. Ale mladého pána se trochu bojí a drží si distanc. On je proti ní holt halama a ještě mladý jelito. 

Přidávám se k obdivným výkřikům a gratulacím. Jste neskutečná. Moje asymerie řve po slabém kilometru a půl pokusu o běh. 

Ráno dneska venčil muž s nejmladším potomkem, zatímco já měla rande s rehabilitační doktorkou, abych snad postupně zlepšila bolavé rameno. Už je to na dobré cestě, ale pořád to není ono. Odpoledne se sešla na zahradě kompletní psí banda. Z odpočinkového pobytu na chatě se vrátil starouš, takže jsem měla možnost zase pozorovat mezipsí komunikaci. Je úžasné, jak a co všechno si jsou schopní mezi sebou vyjasnit nebo říct jedním pohledem, pohybem ucha nebo postavením těla, aniž by došlo k něčemu nevhodnému. A večer už jen poklidných pět kilometrů procházky mezi vilkama. 

Božínku, to jsou pupíčci😍

Já hrozně přemýšlím, jaký díl (obecně) má výchova a jaký vrozená povaha. Měli jsme jezevčíka (matka drsňák s pp, otec hlaďák s pp) a byl sice rezervovaný, ale důstojný psí pán schovívavý k miminům a fenkám, vůči psům ingnor a nikdy nevyhledával konflikty, neřval na ostatní. A teď máme v okolí několikero jezevčíků různých rázů srsti, velikosti i pohlaví, a nejsou to “jakojezevčíci”, co mají z jezevčíka akorát krátký nožičky, většinu si troufám odhadnout na papíráky nebo po rodičích s pp a všichni do jednoho jsou uňafaný potvory, co na nás už zdálky řvou jak satani. 

My dnes celý den na zahradě. Dopoledne mladý pán řádil s bráchovou vlčandou, která už konečně nehárá (nevěřila jsem tomu, když mi tvrdil, že čsv můžou hárat i tři měsíce, ale fakt to dva měsíce ne-li dýl trvalo). Odpoledne jsme měli oslavu, takže to se oba psi radši zdejchli a zakopali ve skalce - tedy do doby než mladý pán zjistil, že je venku jídlo a spousta ochotných drbačů. 😀 A teď leží pod stolem společensky zcela vyčerpán. 

U lapin jsou povinné kyčle a PRA, tuším. Pak výstava a bonitace. Naše chovatelka dělá ještě lokty a OCD a těch genetickejch vad taky víc. 

My bychom asi potřebovali psa-vodiče. Myslím, že za druhým psem s rozumným rozestupem by tahal hezky tak akorát. Jenže kde vzít a nekrást. 😀 Navíc chodíme brzo ráno, takže jsme v lese úplně sami. Jo řve taky. Na mě samým nadšením, že generuju akci. Mamlas. Ale včera už jsem ho chválila, že šel občas i hezky dopředu, i když ne úplně do tahu, a neřval tolik. Ale tak zatím taky máme jen krátkej postroj. Jinak dnešní foto Jožina z bažin. Pán se vyválel v bordelózní kaluži. A pak slušivý župánek na doschnutí.

Ona bordera není větší. Myslím, že váhově je to nastejno resp. bordera je myslím dokonce o fous lehčí než lapina. Ale lapina je oproti ní chlupatej “méďa”. 😀 Každopádně když já běžím, tak mladý pan mi u nohy jde buď klusem nebo takovým velmi pomalým rozvážným cvalem. Ale dneska jsem ho dost chválila, že šel i docela do předu, i když do tahu to ještě nebylo. Za týden by měli být v Praze musgo. Číhám na rezervaci konzultace. Tak snad se podaří vybrat padnoucí běhací postroj. 

S mladým pánem už cca druhý týden ob den běháme. Mladý pán teda netahá (proto jsem si to lajsla, i když zatím nemáme ten správný běhací postroj), ale běží na vzorňáka u nohy. Pohled na nás, teda musí bejt pro bohy, protože běžím já rychlostí a elegancí chromého tučňáka (ještěže tyhle aktivity provozuju, tak brzo ráno, že potkáváme jen holubi a veverky) a někde daleko za mnou běží moje plíce, ale mladý pán je pak vychechtanej šakal, tak to asi účel plní.

Já mám v tomhle pořád v hlavě známou s kříženkou papillona. Za čubu dala dost peněz a když mi líčila podmínky odkud, tak mi v hlavě blikalo mraky varovnejch kontrolek. Ale když jsem se ptala, proč si to štěně teda brali, když tam to smrdělo množkou za tři rohy, tak mi řekla “ale ona se k nám tak měla”. Když jsm se jeli podívat na mladého pána, tak se k nám měla všechna štěňata. Nejen to “naše” (konkrétního pejska jsme měli v rezervaci prakticky pár dní po narození). Čubině je rok a půl, má težkou epilepsii, záchvaty má i přes medikaci, společné venčení nereálné, protože nic neujde a už je vyčerpaná, navíc psychicky labilní. Při tom prvního psa měli s pp. Prostě… u některých je to marný. Viděli štěně na bazoši, líbilo se jim, tak pro něj jeli.