Keporkak

Charakteristika

Délka 11-16 m, hmotnost až 31 tun. Nezvykle dlouhé a úzké prsní ploutve, které dosahují téměř třetiny délky celého těla. Také hřbetní ploutev, která začíná až ve dvou třetinách délky těla, je dlouhá, ale velmi nízká. Za ním následuje na hřbetě řada hrbů až k ocasní ploutvi. Hlavu a okraj prsních ploutví lemují malé hrboly. Zadní část ocasní ploutve je vlnovitě vykrojena. Od krku vchází 15-36 širokých rýh až k začátku břicha. Hřbetní strana je černá, břišní strana bílá, avšak rozložení barev kolísá zvláště v hrudní a krční oblasti, kde se občas tvoří velké tmavé skvrny. Spodní strana prsních ploutví není obvykle zbarvena. Bílé zóny se někdy táhnou i na hřbetní stranu a zespoda překrývají mohutnou, do špiček vybíhající zadní ploutev. Barvu často ovlivňují i zachycení mořští živočichové, kteří se usídlují na bradavičnatých výrůstcích na kůži, zejména na hlavě a na prsních ploutvích. Horní čelist nese na každé straně 300-400 kostic, které jsou až metr dlouhé a zcela černé. Jen ojediněle mezi předními kosticemi se objeví některá světlejší. Obecně působí keporkak poněkud kulatějším dojmem. Největší objem těla se nachází v místě, kde nasedá prsní ploutev. Ocas je i při plavání často sklopen dolů, ale nejvíce se celé tělo zakřivuje při potápění. Jen tehdy lze na okamžik spatřit ohromnou ocasní ploutev. Keporkaka lze identifikovat i na velkou vzdálenost podle velmi širokého, až 2 m vysokého oblaku páry, při jehož vydechnutí vydává pronikající vzduch zvláštní charakteristický zvuk, slyšitelný na kilometry daleko. Oblak lze pozorovat 2-3 sekundy. Keporkak se pak často vymrští nad hladinu a dopadá s hlasitým šplouchnutím opět do vody. Zdá se, že účelem těchto skoků je odstranění obtížných svijonožců skupiny Balanomorpha, sídlících na bradavičnaté kůži.

Výskyt

Po celém světě v mořích s bohatou obživou, často při pobřeží. Houfy velryb putujících v moři se obvykle přemisťují ze zimovišť do výživových oblastí a naopak. Při tom sledují poměrně tradiční cesty, kdy keporkakové táhnou na jaře mezi Grónskem a Islandem ve směru k norskému pobřeží, Severnímu mysu a Medvědímu ostrovu. Na podzim táhnou na jih podél norského pobřeží, okolo britských ostrovů dále až k španělskému pobřeží. Někdy se ocitnou i v Baltském moři a je znám jediný případ výskytu keporkaka ve Středozemním moři.

Způsob života

Keporkakové žijí v houfech nebo rodinných skupinách až do 20 zvířat. Putují pomalu (průměrně 8-9 km/h) a málokdy jsou vyvrženi na břeh. Většinou není pouť přesně cílená, protože zvířata si hrají, plavou sem a tam nebo celé minuty leží klidně na hladině. Po sérii krátkých potopení přichází obvykle jedno delší a hlubší, kdy keporkak může zůstat pod vodou až 30 minut. Zvířata vydávají celou paletu zvuků, které jsou velmi melodické a připomínají písně. Tóny jsou slyšitelné i pod vodou a na vzdálenost i několika kilometrů. Byly už mnohokrát zachyceny speciálními mikrofony a jsou nahrány na gramofonových deskách, magnetofonových páscích a kompaktních discích.

Potrava

Korýši a malé houfní ryby, které keporkak pohlcuje stejně jako ostatní kosticovci. Při pohlcování potravy jsou zřejmě užitečné rýhy na povrchu těla, které se stahují a roztahují podle objemu ústní dutiny.

Rozmnožování

Páření probíhá na severní polokouli v dubnu. Mláďata se rodí po 10 měsících v zimovišti a jsou kojena nejméně 6 měsíců. Samice rodí každý druhý rok jedno mládě. Keporkak se dožívá 60 let. Bohužel se stavy keporkaků ve světě stále snižují díky špatně kontrolovanému lovu.

Názvy ve světě

Keporkak

Anglicky: Humpback Whale, Holandsky: Bultrug, Německy: Buckelwal, Slovensky: Vráskavec dlhoplutvý, Španělsky: Ballena yubarta