Hra není jen zábava. Co prozrazuje dovádění kůzlat o jejich welfare?

Když člověk pozoruje malá kůzlata, často má pocit, že sleduje čistou radost ze života. Výskoky do vzduchu, prudké obraty, narážení hlavami do vrstevníků nebo běhání po kotci sem a tam působí téměř chaoticky. Přesto právě tyto zdánlivě „bláznivé“ pohyby mohou poskytovat velmi cenné informace o welfare zvířat.

Proč je hra u mláďat tak důležitá?

V moderním pojetí welfare se stále více zdůrazňuje, že kvalitní život zvířete nelze hodnotit pouze podle toho, zda není nemocné, podvyživené nebo vystavené stresu. Tradiční přístup byl dlouhou dobu zaměřen hlavně na odstranění negativních stavů – tedy bolesti, hladu, nepohodlí nebo strachu. Současný pohled je však výrazně širší. Důležitou součástí welfare je také přítomnost pozitivních zkušeností a možnost prožívat stavy, které lze označit jako příjemné nebo obohacující.

Jinými slovy, cílem moderního welfare není jen to, aby zvíře „netrpělo“, ale aby mělo možnost prožít „život, který stojí za to žít“. Právě proto se stále více sleduje, zda mohou zvířata vykonávat své přirozené chování, vytvářet sociální vazby, zkoumat prostředí nebo projevovat spontánní aktivitu. A právě hra bývá často považována za jeden z nejvýraznějších projevů pozitivního afektivního stavu.

Herní chování je totiž energeticky náročné a z biologického hlediska na první pohled nepřináší okamžitý užitek. Zvíře při něm vydává energii, vystavuje se určitému riziku zranění a věnuje čas činnosti, která přímo nesouvisí s příjmem potravy nebo odpočinkem. Přesto se hra během evoluce u mnoha druhů zachovala, což naznačuje, že její přínosy jsou velmi významné.

Mláďata si tedy nehrají pouze „pro zábavu“. Herní chování má zásadní význam pro jejich vývoj a budoucí fungování v dospělosti.

Velmi důležitý je například rozvoj pohybových schopností a koordinace. Při běhání, výskocích, prudkých obratech nebo přeskakování překážek dochází k intenzivnímu tréninku svalů, rovnováhy a nervosvalové koordinace. Mláďata si tak zdokonalují kontrolu nad vlastním tělem. U kopytníků, jako jsou kozy nebo ovce, může být tato pohybová příprava zásadní pro přežití. Ve volné přírodě totiž mláďata patří mezi nejzranitelnější členy stáda a schopnost rychlé reakce nebo obratného pohybu může rozhodovat o úniku před predátorem.

Právě proto bývá u mnoha druhů nejčastější formou hry tzv. lokomoční hra – tedy běhání, skákání, prudké změny směru nebo dovádění s výraznými pohybovými prvky. Tyto projevy mohou fungovat jako „trénink nanečisto“ pro situace, které budou zvířata později řešit v reálném životě.

Hra má ale také velmi významnou sociální funkci. U sociálně žijících druhů umožňuje mláďatům učit se komunikaci a pravidla fungování skupiny. Při společné hře si mláďata osvojují sociální signály, učí se interpretovat chování ostatních jedinců a získávají zkušenosti se sociálními interakcemi.

Typické jsou například herní souboje, přetlačování nebo narážení hlavami. Tyto aktivity často připomínají skutečné konflikty dospělých zvířat, ale mají mnohem nižší intenzitu a bývají doprovázeny specifickými signály naznačujícími, že nejde o skutečný útok. Mláďata se tak učí sociálním hranicím, intenzitě kontaktu i způsobům řešení konfliktů bez vážného rizika poranění.

Právě během hry se také začíná vytvářet sociální hierarchie skupiny. Zvířata poznávají, jak reagují ostatní jedinci, kdo je dominantnější nebo naopak submisivnější, a učí se orientovat v sociální struktuře stáda. Tyto zkušenosti mohou být později důležité pro stabilitu skupiny a snížení agresivity v dospělosti.

Další významnou funkcí hry může být zvládání stresu a rozvoj psychické odolnosti. Některé studie naznačují, že hra pomáhá mláďatům lépe reagovat na nové nebo stresující situace. Zvířata během hry zažívají různé nečekané podněty, rychlé změny situace i sociální interakce, čímž si postupně vytvářejí schopnost adaptace. Hra tak může fungovat jako určitý „bezpečný trénink“ reakcí na budoucí životní situace.

Významná je také role hry při poznávání prostředí. Mláďata během hry zkoumají nové objekty, povrchy nebo překážky a získávají informace o okolním světě. Objektová hra, například manipulace s předměty nebo podestýlkou, může podporovat zvědavost a rozvoj kognitivních schopností.

Právě proto bývá herní chování často spojováno s kvalitním welfare. Zvířata, která mají dostatek prostoru, komfortní prostředí, vhodné sociální podmínky a nejsou zatížena výrazným stresem, obvykle vykazují více spontánní hry. Naopak v nevyhovujících podmínkách herní aktivita často klesá, protože organismus musí energii využívat především na zvládání nepohody nebo stresu.

Kozy nejsou jednoduchá zvířata

Domácí koza patří mezi velmi inteligentní a behaviorálně komplexní druhy. Kozy vytvářejí sociální vazby, rozeznávají jednotlivé členy skupiny a dokážou se učit poměrně složité úkoly. Studie připomíná, že jejich sociální systém je založen na komplikovaných vztazích uvnitř stáda a na komunikaci mezi jedinci.

Právě proto může být omezení přirozeného chování významným welfare problémem. V intenzivních systémech chovu bývají kůzlata často odchovávána ve skupinových kotcích s různými typy podlah a odlišnými mikroklimatickými podmínkami. Otázkou tedy bylo, zda tyto podmínky ovlivní i jejich chuť ke hře.

Jak experiment probíhal?

Do experimentu bylo zařazeno 80 koziček plemene saanen, která byla rozdělena do čtyř různých typů ustájení:

• dřevěné hobliny bez výhřevu,
• dřevěné hobliny s tepelnými lampami,
• kovová síťovaná podlaha bez výhřevu,
• kovová síťovaná podlaha s tepelnými lampami.

Každý kotec obsahoval pět kůzlat a jejich chování bylo nepřetržitě zaznamenáváno kamerovým systémem. Následně výzkumníci analyzovali jednotlivé typy herního chování pomocí detailního etogramu, tedy katalogu přesně definovaných projevů chování.

Jak vypadá hra kůzlat?

Výzkumníci popsali celkem 19 různých herních projevů. Ty rozdělili do tří hlavních kategorií:

• pohybová hra,
• sociální hra,
• hra s objekty.

Mezi nejčastější projevy patřily:

• prudké běhání,
• výskoky,
• „frolic“ – spontánní dovádění s obraty a kopy,
• narážení hlavami,
• přeskakování ostatních kůzlat,
• opírání se o stěny kotce,
• nebo manipulace s podestýlkou.

Zajímavé bylo, že některé projevy připomínaly budoucí chování dospělých koz. Například narážení hlavami nebo přetlačování může souviset s pozdějšími sociálními konflikty a vytvářením dominance ve stádě.

Nejvíce si hrála kůzlata na hoblinách

Nejdůležitějším výsledkem studie bylo zjištění, že typ podlahy výrazně ovlivňoval intenzitu hry. Kůzlata ustájená na dřevěných hoblinách vykazovala vyšší frekvenci herního chování než zvířata na kovové síťované podlaze.

Rozdíly byly patrné zejména u:

• výskoků,
• sociálních kontaktů,
• a celkové frekvence herního chování.

Podestýlka z hoblin pravděpodobně poskytovala:

• lepší tepelný komfort,
• měkčí povrch,
• vyšší jistotu pohybu,
• a větší ochotu k aktivnímu pohybu.

Naopak kovová síťovaná podlaha mohla být méně komfortní a omezovat spontánní pohybovou aktivitu.

Tepelné lampy překvapivě velký efekt neměly

Vědci očekávali, že doplňkové vytápění zvýší intenzitu hry, protože zlepší tepelnou pohodu mláďat. Tento předpoklad se ale jednoznačně nepotvrdil. Přítomnost tepelných lamp neměla na většinu herních projevů statisticky významný vliv.

To ale neznamená, že teplo není důležité. Studie navazovala na předchozí výzkum, který ukázal, že kůzlata tepelný zdroj aktivně vyhledávala při odpočinku. Zdá se tedy, že teplo může být důležité především pro komfort při ležení, zatímco samotná hra více závisí na kvalitě povrchu podlahy.

Hra jako ukazatel welfare

Jedním z nejzajímavějších aspektů práce je otázka, zda lze herní chování využít jako praktický ukazatel welfare.

Tradiční welfare hodnocení se často zaměřuje hlavně na negativní ukazatele:

• nemocnost,
• zranění,
• stereotypní chování,
• nebo hladinu stresových hormonů.

Moderní přístup ale stále více zdůrazňuje i pozitivní welfare – tedy zda má zvíře možnost prožívat pozitivní emoce a vykonávat přirozené chování. A právě hra může být jedním z těchto ukazatelů.

Autoři upozorňují, že hra pravděpodobně vzniká především tehdy, když jsou splněny základní potřeby zvířete a organismus není výrazně zatížen stresem nebo nepohodou.

Hra není totéž co stereotypie

Zajímavé je, že některé herní projevy mohou na první pohled připomínat stereotypní chování. Studie proto podrobně vysvětluje rozdíl mezi skutečnou hrou a stereotypy.

Stereotypie jsou opakované činnosti bez zjevného účelu, které se často objevují u zvířat ve stresu nebo v nevyhovujících podmínkách. Typické jsou například:

• okusování konstrukcí,
• repetitivní pohyby,
• nebo opakované kývání hlavou.

Na rozdíl od stereotypií je hra:

• variabilní,
• spontánní,
• dobrovolná,
• a obvykle se objevuje u zvířat v dobrém fyzickém i psychickém stavu.

Co si z toho mohou odnést chovatelé?

Studie ukazuje, že i relativně jednoduché změny prostředí mohou výrazně ovlivnit chování mláďat. Typ podlahy přitom nemusí ovlivňovat jen hygienu nebo pracovní náročnost chovu, ale i psychickou pohodu zvířat.

Pokud si kůzlata více hrají, běhají a spontánně interagují, může to být známkou lepšího welfare a vyššího komfortu prostředí. Herní chování tak může představovat cenný doplněk moderního welfare hodnocení.

Právě schopnost projevit přirozené chování totiž stále více patří mezi základní cíle moderní živočišné výroby.

Zdroj: Kiddle, J. G. (2021). Play behaviour in domestic goat kids: The influences of flooring surface and heat supplementation, and potential implications for welfare. Master’s thesis, University of Waikato.