Norská lesní kočka

Historie a původ

Původ norské lesní kočky je i nadále nejasný. Dlouhou dobu byla známá pouze ve své norské vlasti, kde je chována již od roku 1930. Teprve v roce 1977 byla uznána mezinárodně. Svým dlouhým a huňatým ocasem se téměř vyrovná trolím kočkám ze skandinávských pohádek.

Srst

Norská lesní kočka, ve své vlastní nazývaná Norsk Skaukatt, fascinuje svým vzhledem divoké kočky. Stejně robustní jako její vzhled je i její srst. Hustá podsada chrání před ledovým chladem a hladká, lehce promaštěná, vodu odpuzující srst zadržuje déšť a sníh. Takto je od přírody nejlépe vybavena pro drsné klima dalekého severu. V celé své kráse se kožich norské lesní kočky ukáže teprve po několika letech, a to pouze v zimních měsících. V létě a u zvířat, která žijí výhradně v domech, je srst měkčí a kratší. I z krátkého šíjového okruží, postranních kotlet a náprsenky sestávající límec pak není tak výrazný.

Barevné variety

Co se týče barevných kombinací srstí, neexistují žádná omezení. Bílé znaky, medailon a skvrna na břiše se v závislosti na standardech mohou vyskytovat u všech barev.

Velikost a stavba těla

Hlava norské lesní kočky má od nasazení uší až po špičku brady tvar rovnoramenného trojúhelníku, nos je středně dlouhý a rovný. Velké, na špičkách lehce zakulacené uši jsou silně osrstěné a podobně jako u rysa ostražitě nastavené směrem vpřed. Oči jsou u mladých koťat téměř kulaté, později mají mandlový tvar. Barva očí by měla, pokud možno harmonizovat se základní barvou srsti.

Péče

I přes její délku je údržba srsti poměrně dobrá. Měla by být denně krátce vykartáčována a při výměně srsti také pročesána.

Charakter a temperament

Povahově není norská lesní kočka tak divoká, jak vypadá, nýbrž vysloveně přítulná a mírná také vůči dětem. Protože má ráda společnost člověka a jiných koček, neměla by pokud možno zůstávat sama. Aby mohla uplatnit své nadšení pro šplhání a balancování, potřebuje i uvnitř bytu strom, na kterém by mohla cvičit a hrát si.