Králík český černopesíkatý

Jedním z nejmladších a nejméně rozšířeným plemenem králíků zařazených v genetických zdrojích podporovaných MZe je český černopesíkatý. Ani jeho cesta do našich chovů nebyla jednoduchá, avšak díky podpoře v programu ochrany genetických zdrojů se plemeno v našich chovech v uplynulých letech rozšiřuje.

Bezprostředním podmětem pro vyšlechtění českého černopesíkatého byl článek Ing. Jaroslava Fingerlanda v roce 1971, kde referoval o výpěstcích výzkumného ústavu v Celle v NSR – králících černopesíkatých o genotypu achibCDG. Myšlenky se ujal František Provazník z Holic a křížením činčily malé a stříbřitého žlutého se mu v krátké době podařilo získat plánovaný genotyp, takže plemeno mohlo být uznáno již v roce 1975 (uznávací řízení proběhlo v srpnu 1975 na VI. Speciální výstavě mláďat králíků v Pardubicích, kde šlechtitel vystavil 8 králíků). Od té doby je u nás vystavováno, byť v letech 1980 až 1990 pod názvem černopesíkatý.

O názvu plemene, resp. oprávněnosti přízviska „český“ se vždy diskutovalo. Nejpodstatnější pro nás může být skutečnost uvedená v předcházejícím odstavci, od roku 1975 je Ččp pravidelně řadou chovatelů vystavován.

Naproti tomu je skutečností, že v sousedním Německu (resp. tehdy NDR) je černopesíkatý chován a vystavován až po roce 1980 v souvislosti s platností společného vzorníku socialistických zemí a není uváděn ani v knize K. Dorna „Rassekaninchenzucht“ ještě v roce 1981. Na šlechtění černopesíkatého se v NDR podílel i u nás známý Alfréd Franke, přičemž ke šlechtění byla vybrána do základu činčila malá a saský zlatý. Významnějšímu rozšíření se mu pak dostalo až s „jednotným“ německým vzorníkem z roku 1991 (na 20. Bundesschau v Norimberku 1991 nebyl ještě vůbec vystaven) a dnes je v NSR jedním z velmi oblíbených a kvalitních malých plemen králíků.

Původní znalosti a poznatky o čenopesíkatém králíku, někdy pojmenovaném jako „ žlutá činčila“, pocházející od zakladatele „králičí“ genetiky prof. Hanse Nachtsheima, který pracoval v univerzitním genetickém ústavu v Berlíně-Dahlmeru, datované lety 1928 až 1936, nebyly realizovány v běžných chovech a zůstal na úrovni genetického experimentu, podobně jako černopesíkatí králíci velkého rámce (ke šlechtění použita za základ činčila velká a novozélandský červený) prof. Niehause z Celle z let 1960/61 (publikované až kolem roku 1968), o němž se zmiňoval Ing. Fingerland v roce 1971.

Dlouhá léta zůstával Ččp popelkou našich výstav, těžko si hledal příznivce a s početnějšími kolekcemi na národních výstavách se setkáváme až v posledních letech. Po Fr. Provazníkovi přebralo štafetu jen několik chovatelů – M. Olič, Vl. Matys nebo P. Simandl, velmi významný byl přínos K. Vokurky a v posledních letech i St. Hejrala. Nutno říci, že na kvantitativním i kvalitativním posunu plemene se značnou měrou podílel i poměrně početný dovoz chovných zvířat realizovaný řadou chovatelů.

Na pomalém rozšiřování v 80. a 90. létech se podílelo i ne úplně nejšťastnější spojení v klubu s chovateli moravských bílých hnědookých (od roku 1987 až do vytvoření samostatného v roce 2006), kdy těch několik nadšených jednotlivců chovajících Ččp nedokázalo své nadšení rozšířit dál. S osamostatněním klubu se něco málo zlepšilo, podstatně vzrůstají počty králíků v registraci i na výstavách, v organizaci klubové a šlechtitelské práce jsou však stále významné rezervy.

Český černopesíkatý je jedním z plemen, u kterého jsme mohli pozorovat v posledních 10 nebo 15 letech velmi podstatné kvalitativní změny v exteriéru. Dokonce je považováno za jedno z nejatraktivnějších plemen zasluhující ještě významnější chovatelskou oblibu zejména pro jeho líbivý typ (výrazný a bezproblémový) – krátké, zavalité tělo, silné a výrazně osrstěné ušní boltce a zpravidla mimořádně výraznou hlavu u samců. Většina králíků je bez významnějších nedostatků i ve tvaru, v této pozici je Ččp mezi ostatními plemeny nadprůměrný a proto mohou chovatelé vybírat opravdu důsledně nejlepší králíky ve tvaru a typu a soustředit se na kvalitu srsti a její zbarvení.

Chovatelským oříškem je pesíkování a jeho stejnoměrnost. Optimální odstín černého, jemného pesíkování má být spíše světlejší, přebytek pesíků působí rušivě a je méně líbivý. Tmavé pesíkování není všude výrazné, divoké znaky (břicho, oční kroužky, skráňová obruba...) musí být čistě bílé. Na povrchu těla, hlavy, končetin a uší by mělo být pesíkování vyrovnané. Velmi často je ovlivněno průběhem línání, to je však nutno odlišovat od skutečné nerovnoměrnosti pesíkování způsobené geneticky.

Samostatnou kapitolkou by byla polemika o tom, jak vzniká černopesíkatost, zda je pesík celý barevný nebo zda má tmavý konec nebo světlý prstenec a jak se může v exteriéru projevit vliv alely pro stříbřitost P pocházející ze zakládajícího plemene Sž.

Závažnějším problémem exteriéru, se kterým se na výstavách setkáváme, je namodralá nebo šedá podsada, někdy podmiňující výraznější dopady v hodnocení králíka. Jen důslednou selekcí je možno dosáhnout zlepšení tohoto znaku v populaci.

Plodnost českých černopesíkatých odpovídá malému plemeni, počty narozených králíčat jsou v průměru 5,3 až 5,8 ve vrhu, podíl odchovaných mláďat je nejvyšší mezi národními plemeny a pohybuje se kolem 95 i více % (pro řadu chovatelů je spíše výhodou 4 – 6 králíčat ve vrhu a tomu odpovídá i vysoká úspěšnost odchovů). Zajímavé je, že na chovnou králici je registrován nejvyšší počet mláďat ze všech plemen (kolem 6 ročně), což znamená, že je registrován vysoký podíl odchovaných králíčat a populace je tedy exteriérově velmi vyrovnaná.

Stav populace českých černopesíkatých v genetických zdrojích: V roce 1997, kdy byla zahájena soustavná práce v genetických zdrojích králíků, byly do tohoto programu zařazeny pouze 2 chovy s asi 15 králíky, v roce 2002 jsou to stále jen dva chovy s 18 chovnými zvířaty. V roce 2008 je v programu zařazeno 13 chovů s více než 70 králíky při poměru pohlaví 1: 1,8. Celkový počet chovných králíků stále nemůžeme považovat za uspokojivý, podle hodnocení velkosti efektivní populace Ne) je populace stále ohrožená zánikem a plemeno je nejméně početné v rámci genetických zdrojů.

Udržení stability a kvality početně tak malé populace čistokrevného plemene není jednoduché, přestože je využívána možnost přísunu nepříbuzných chovných zvířat ze zahraničí. Plemenu by významně prospěl organizačně, chovatelsky a šlechtitelsky na vyšší úrovni fungující klub chovatelů specialistů. Další šíření a zkvalitnění Českého černopesíkatého králíka je věcí nevelkého počtu nadšených a obětavých chovatelů, kterým je třeba popřát mnoho štěstí do dalšího chovu.

Názvy ve světě

Králík český černopesíkatý

SK: Český černopesíkatý, D: Schwarzgrannen, GB: Black guards hair Rabbit

Mohlo by vás také zajímat

Český teriér,  Holub Český bublák,  Králík kalifornský,  Králík novozélandský,  Český strakatý skot,  Králík lávový,  Králík vodní,  Králík východoamerický,  Králík západoamerický,  Králík japonský