Tamarín pinčí

Tamarín pinčí (Saguinus oedipus) je drobný jihoamerický primát s nápadnou bílou chocholkou, která mu splývá přes temeno a zátylek. V přírodě žije výhradně v severozápadní Kolumbii, kde obývá zbytky tropických lesů. Na rozdíl od většiny větších opic má na prstech končetin převážně drápkovité nehty, které mu pomáhají při pohybu po tenčích větvích. Jde o velmi společenský druh, jehož mláďata nevychovává pouze matka. Zároveň patří k nejohroženějším primátům svého kontinentu.

Vzhled a pohyb

Dospělý tamarín pinčí má tělo dlouhé asi 21–26 cm a ocas dosahující přibližně 33–40 cm. Hmotnost se obvykle pohybuje mezi 300 a 450 gramy. Hřbet má hnědavý, spodinu světlou a zadní část stehen rezavě oranžovou. Tmavý obličej rámuje bílá srst, která na hlavě vytváří dlouhý pohyblivý chochol. Ocas je pomůckou k udržování rovnováhy, ale není chápavý jako u některých dalších jihoamerických primátů. Zvířata se po větvích pohybují rychlými čtyřnohými přesuny a přeskakují mezi korunovými patry, jen zřídka sestupují na zem.

Lesy severní Kolumbie

Přirozené rozšíření zahrnuje nížinné tropické lesy v povodí dolního toku řeky Magdaleny a přilehlých oblastech mezi velkými kolumbijskými řekami. Druh využívá vlhké i sezonně suché lesy, jejich okraje a části druhotných porostů. Potřebuje však dostatečně propojené koruny a dostupná místa k nočnímu odpočinku. Když les rozdělí silnice, pastviny nebo rozsáhlá pole, zmenšuje se prostor pro pohyb rodinných skupin a omezuje se výměna jedinců mezi nimi. Právě rozpad souvislého prostředí představuje zásadní problém i tam, kde jednotlivé lesní ostrůvky ještě zůstaly zachovány.

Potrava a komunikace

Tamaríni pinčí vyhledávají ovoce, květy, nektar, výměšky stromů a drobné živočichy. Významnou složkou jejich potravy je hmyz a další bezobratlí, ale uloví také malého obratlovce nebo seberou ptačí vejce. Při sběru plodů přispívají k šíření semen v lese. Mezi členy skupiny probíhá neustálá komunikace: používají pískavé a cvrlikavé hlasy, varovná volání, mimiku i pachové značky. Některá volání souvisejí s nalezením potravy, jiná s nebezpečím nebo udržováním kontaktu mezi jedinci, kteří se pohybují v hustém listoví.

Rodina a mláďata

Skupiny nejčastěji čítají přibližně tři až devět zvířat a tvoří je rozmnožující se dospělí spolu s dalšími příbuznými či pomocníky. Po březosti trvající přibližně 140 dní se obvykle rodí dvojčata. Pro samici by bylo obtížné obě mláďata dlouhodobě nosit sama, proto je značnou část dne přenáší samec a další členové skupiny. Matce je předávají především ke kojení. Mláďata se postupně učí vybírat potravu, rozpoznávat hlasové signály a pohybovat se po větvích. Tento způsob společné péče je důvodem, proč se osaměle držený tamarín nemůže chovat přirozeně.

Chov a ohrožení

V českých podmínkách vyžaduje chov tamarína pinčího odborné zázemí, stabilní sociální skupinu a velkou členitou, výškově využitelnou ubikaci. Potřebuje možnost šplhat, skákat, vyhledávat potravu a ukrývat se před ostatními jedinci; důležitá je pestrost krmení i celodenní podněty. Jednoduchá klec nebo držení jediného zvířete neodpovídají jeho potřebám. Ve volné přírodě je tento tamarín hodnocen jako kriticky ohrožený. Největší ztráty přineslo odlesnění a rozdrobení jeho malého areálu; v minulosti populaci poškodily také masové odchyty. Zachování propojených lesních porostů je pro přežití druhu podstatnější než samotná ochrana jednotlivých zvířat.