Martináč Dubernardův

Martináč Dubernardův (Actias dubernardi) je velký noční motýl z čeledi martináčovitých. Zaujme především dlouhými páskovitými výběžky na zadních křídlech, širokými průsvitnými plochami a jemnými zelenými či žlutavými odstíny. Samec mívá výraznější žlutozelené zbarvení, samice bývá světlejší a má mohutnější zadeček. Rozpětí křídel může dosáhnout 12–15 centimetrů. Na křídlech jsou nápadné skvrny, jejichž kresba může připomínat oči. Přestože jde o velkého motýla, dospělec žije krátce a jeho hlavním úkolem je vyhledat partnera a rozmnožit se.

Výskyt

Původní prostředí martináče Dubernardova zahrnuje horské lesy Číny a přilehlých částí jihovýchodní Asie. Obývá vlhčí a chladnější polohy, v nichž se střídají slunečné dny s chladnými nocemi. Pro vývoj housenek je rozhodující přítomnost vhodných jehličnatých dřevin. V některých oblastech se motýl vyskytuje zhruba mezi tisícem a dvěma a půl tisíci metry nad mořem. Jednotlivé populace mohou mít odlišný sezonní rytmus, proto se nevyvíjejí všechny ve stejnou dobu. V České republice nejde o původní druh a nelze ho vypouštět do volné přírody.

Vajíčka

Samice po páření přilepuje vajíčka na větvičky a jiné podklady. Snůška může zahrnovat několik desítek, někdy přibližně stovku vajec. Jsou poměrně drobná, světlá a pevně přichycená k podkladu. Vývoj může za vhodných podmínek trvat přibližně deset až čtrnáct dní. Čerstvě vylíhlé housenky jsou dlouhé jen několik milimetrů. V chovu je velmi důležité, aby bez prodlení našly hostitelskou rostlinu a začaly přijímat potravu. Nepřiměřená vlhkost, přesušení nebo chemicky ošetřené jehlice mohou mladé larvy rychle poškodit.

Housenky

V průběhu růstu se housenky opakovaně svlékají a výrazně mění barvu. Zpočátku jsou tmavé, později rezavě hnědé a ve vyšších stadiích zelené se světlými pruhy a kovově lesklými skvrnami. Dospělá housenka měří přibližně šest až sedm a půl centimetru. Potravu tvoří především jehličí některých borovic. Ve středoevropském chovu bývá přijímána borovice lesní, borovice černá a v určitých liniích i další vhodné jehličnany. Přechod mezi různými dřevinami se nesmí uspěchat. Je potřeba udržovat větve čerstvé a poskytovat housenkám prostor k bezpečnému svlékání. Příliš husté osazení chovné nádoby vede k rychlému znečištění a může zvyšovat riziko nákazy.

Kokon

Plně vyrostlá housenka přestává žrát a vyhledává místo, kde vytvoří hedvábný kokon. V přírodě jej často zapřádá mezi jehličím, mechem a rostlinným opadem. Uvnitř se mění v kuklu, jejíž vývoj může trvat několik týdnů. Některé kukly podle sezony a podmínek procházejí delším klidovým obdobím. V době vylíhnutí dospělce je nutné zajistit volné místo, protože motýl se musí zachytit, nechat křídla rozvinout a vytvrdnout. Dospělí martináči již nepřijímají potravu, žijí z rezerv nashromážděných během larválního vývoje. Jejich život bývá omezen na několik dnů až zhruba deset či dvanáct dní.

Odchov

V českých podmínkách je odchov závislý hlavně na dostupnosti vhodného jehličí po celou dobu růstu housenek. Mladé larvy se vedou v menších dobře větraných nádobách, větší potřebují více prostoru a pravidelnou výměnu větví. Krmivo musí pocházet z míst bez chemických postřiků. Trus se odstraňuje, aby v nádobě nevznikalo zatuchlé prostředí. U kukel je třeba respektovat přirozený sezónní režim a nesnažit se bezdůvodně urychlovat vývoj vysokou teplotou. Pro dospělé motýly je vhodná prostorná síťová klec s dostatkem svislé plochy pro zavěšení. Při páření se zvířata neruší. Zkušenost s chovem jiných martináčů může pomoci, ale nenahrazuje znalost nároků konkrétního druhu.

Zvláštnosti

Hlavní pozoruhodností martináče Dubernardova je spojení krátkého života dospělého motýla s náročným larválním obdobím. Pro úspěch chovu nestačí pouze obstarat atraktivní dospělce. Rozhodující je souvislá dostupnost vhodné potravy, kontrola čistoty, správný průběh svlékání a klid při kuklení.