Luskoun ostrovní

Luskoun ostrovní (Manis javanica) je noční savec jihovýchodní Asie, jehož tělo kryjí velké překrývající se šupiny z keratinu. Na rozdíl od pásovců nejde o amerického savce, ale o zástupce samostatného řádu luskounů. Má protáhlý úzký čenich, drobné oči, silné přední drápy a dlouhý ocas, který používá také při šplhání. Jeho nezvyklá stavba těla souvisí se specializovanou hmyzožravou potravou. Vzhledem k mimořádnému ohrožení je významný především jako druh ochrany přírody, nikoliv jako běžně chované zvíře.

Výskyt

Obývá část pevninské jihovýchodní Asie včetně Myanmaru, Thajska, Kambodže, Laosu a Vietnamu a dále Malajsii, Indonésii, Brunej a Singapur. Vyskytuje se v tropických lesích, sekundárních porostech i na některých okrajích zemědělsky využívané krajiny. Rozhodující je dostupnost mravenců a termitů spolu s bezpečnými úkryty. Dokáže se dobře pohybovat po stromech: při lezení využívá silné drápy a částečně chápavý ocas. Odpočívá v dutinách stromů, mezi kořeny, ve větvích nebo v jiných chráněných místech. Přesný rozsah současného areálu se mění v důsledku silného úbytku populací.

Potrava a lov

Luskoun ostrovní je specializovaný hmyzožravec, jehož jídelníček tvoří zejména mravenci a termiti. Silnými drápy narušuje jejich hnízda v půdě, v rozpadlém dřevě i na stromech. Kořist zachytává dlouhým lepkavým jazykem. Zuby nemá; potrava se mechanicky zpracovává ve svalnatém žaludku. Při pátrání po hmyzu využívá především čich a dokáže uzavřít nozdry a ušní otvory, čímž omezuje pronikání drobných členovců. Tento mimořádně úzký potravní výběr vysvětluje, proč je jeho chov a rehabilitace tak obtížná. Běžné krmivo pro hmyzožravé savce bez odborného sestavení dávky jeho potřeby nenahradí.

Chování a obrana

Většinou se pohybuje samotářsky a aktivní je především v noci. Při lezení dokáže ocasem přidržovat větve a při hledání potravy často zkoumá kmeny i padlé stromy. V ohrožení stáčí tělo do pevné koule tak, aby zůstaly přístupné jen tvrdé hrany šupin. Tato obrana účinně chrání před mnoha přirozenými predátory, avšak proti člověku představuje nevýhodu, protože svinuté zvíře lze snadno sebrat. Luskoun také využívá pachové značky a může vylučovat výrazně zapáchající sekret. Je citlivý na rušení a stres, a proto vyžaduje klidné prostředí.

Rozmnožování

O rozmnožování luskouna ostrovního ve volné přírodě existuje méně přesných informací než u běžně sledovaných savců. Březost se odhaduje přibližně na 130 dnů, ale údaje se v jednotlivých pozorováních liší. Samice zpravidla rodí jedno mládě, výjimečně dvě. Novorozenec má měkké šupiny, které postupně tvrdnou. Matka jej v prvních týdnech pečlivě chrání a při pohybu může mládě převážet přichycené u kořene ocasu. Kojení a péče trvají několik měsíců. Nízká reprodukční rychlost ztěžuje obnovu populací, zvláště pokud je dospělých jedinců v krajině málo a jejich životní prostředí je rozdrobené.

Ohrožení

Luskoun ostrovní patří mezi kriticky ohrožené savce. Největší hrozbou je intenzivní nezákonný lov a obchod s masem a šupinami, dále úbytek lesů a rozdělování původních stanovišť. Ani ochranné šupiny před pytláctvím nepomáhají. V českých podmínkách se s tímto druhem může veřejnost setkat jen výjimečně v odborných zařízeních. Pro soukromý běžný chov se nehodí: vyžaduje velmi specializovanou výživu, přísnou hygienu, vhodné tropické prostředí, odbornou veterinární péči a doložený legální původ. Hlavním smyslem ochrany je zachovat životaschopné populace přímo v jejich původním asijském prostředí.