Barnard zelený červenočelý - život v přírodě

velikost písma:  A A A
26.09.2010, 21:17     Autor: Ing. Zbyněk Pokorný     4100 zobrazení     0 komentářů

V roce 2003 jsem navštívil Austrálii a v doprovodu místních ornitologů pozoroval v divočině tyto dosti vzácné papoušky. První setkání se uskutečnilo v blízkosti řeky Murray, která tvoří hranici mezi státy Victoria a Nový Jižní Wales. Následně jsme je spatřili na východě tohoto kontinentu až k severní hranici státu Queensland. Vyskytuje se však také ve státě Jižní Austrálie, který sousedí se třemi již zmíněnými územními celky.

Obývá nízké eukalyptové lesy, otevřené suché lesy, savany, stromové porosty podél vodních toků, pastvin a zdržuje se na keřích Acacia aneura. Vyhýbá se hustě osídleným územím a není schopen se přizpůsobit krajině s obdělávanou půdou. V tom se velmi liší od některých druhů rodu Platycercus a svého příbuzného barnarda límcového většího. Průklestem otevřených lesů a mallee, z kterých vznikají pastviny a pšeničná pole, ustupuje tento papoušek do míst, která ještě nejsou narušena civilizací. V přírodě žije v párech nebo v rodinném seskupení. Spatříme je nejčastěji při hledání potravy na zemi nebo mezi vnějšími větvemi eukalyptů. V jižní části Queenslandu je nejčastěji uvidíme ve společnosti rosel žlutohlavých. Brzy po východu slunce opouští místa, kde přenocoval a napájí se na hrázích rybníků, zavlažovacích koryt a potoků nebo na písčitém břehu velkých řek. Teprve potom jde hledat potravu. Před nejvyššími denními teplotami se ptáci ukrývají v korunách stromů, jen ojediněle slétají páry pod stromy, v jejichž stínu odpočívají nebo hledají semena a bobule. Teprve za soumraku, před odletem do nocovišť, ožívají a hledají si potravu a vodu. Na zemi se pohybují poměrně snadno a podle sledování nevěnují pozornost blížícímu se nebezpečí. V oblasti výskytu nejsou tito papoušci stěhovaví, jen ve velmi suchém období je spatříme daleko východněji, kde se obvykle neobjevují. Jejich vlnitý let je velmi podobný letu rosel. Mezi jednotlivými mávnutími zůstávají křídla roztažená, nikoliv přimknutá k tělu. Při přeletu z jednoho stromu na druhý létá těsně nad zemí, před dosednutím má roztažený ocas. Na březích velkých vnitrozemních řek, kde převládají velké eukalypty, létají ze stromu na strom ve značných výškách. Tyto přelety však trvají jen velmi krátce. Jsou-li tito papoušci ve větvích, ozývají se typickým čtyř slabičným tvink-vink-vink-vink. Je to vysoko laděný hvizd opakovaný v rychlém sledu. Jsou-li vyplašení, vydávají chrčivý kovový zvuk podobně jako rosely. Na větvích se často ozývají jemných štěbetáním, při hledání potravy na zemi jsou naprosto tiší. Mláďata v hnízdě mají krákavý hlas.

Hlavní složkou potravy barnardů jsou semena trav a lupeny rostlin. Živí se i eukalyptovými semeny a mladými lístečky, semeny rýžových melounů (Cucumis myriccarkus) a planých hořkých melounů (Citrulus lanatus), když plody ve slunečním žáru popraskaly. Rovněž pojídají plody různých keřů, jako např. dovezeného tabáku (Nicotiana glauca). Pochutnají si i na kultivovaných rostlinách, ale nejsou považováni za škodnou. V zimě okusují plody Eukalyptus gracilis, aby se dostali k semenům a dále květy gumovníků (Eukalyptus cladocalyx). Žaludek a vole zkoumaného ptáka obsahovalo travní semena, semena lilku vejcoplodého, lebedy, akácií, dále pak písek, drobné kaménky a dřevěné uhlí.

Počátek hnízdní sezóny je velmi ovlivněn klimatickými a místními podmínkami. Aktivita v hledání vhodného místa pro hnízdění dosahuje vrcholu v srpnu. Jsou to nejčastěji dutiny ve větvích nebo kmenech eukalyptů, kterým ptáci věnují značnou pozornost. Dutina má vyhloubený mělký hnízdní důlek, naplněný ztrouchnivělým dřevěných prachem. Za příhodných klimatických podmínek hnízdí od srpna do ledna. Někdy dochází i k dvojímu hnízdění. Pokud je počasí suché nebo větrné, hnízdní sezóna se zkrátí. Ptáci potom nehnízdí před říjnem nebo listopadem. Bylo zjištěno, že za velmi nepříznivého počasí mnoho z nich nehnízdí vůbec. Nalezená vejce s bílou skořápkou měla rozměr 29×23 mm. V době, kdy samice sedí v hnízdě na 4 až 6 vejcích, samec se nachází na sousedním stromě a hlídá. Ráno a při večerním stmívání samice opouští hnízdní dutinu jen na chvíli. Mláďata se líhnou za 20 až 23 dny a jsou pokryta bílým chmýřím. Záleží na tom, zda samice pevně zasedne až na druhé nebo třetí vejce a také na klimatických podmínkách. Šestnáctý den se u nic objevila první brka na křídle a ocase. Hnízdní dutinu obvykle opouštějí po pěti týdnech a na spodní straně mají bílý proužek. Výletci budou krmeni převážně otcem a samostatně začnou přijímat potravu za dva až tři týdny, i když různá semena hledají již sedm dní po opuštění hnízda. Mladí ptáci jsou tmavší než dospělá samice. Témě a záhlaví mají hnědavé, břišní pás tmavší a méně naznačený. Jejich barvy se jeví jakoby rozmazané. Částečně přepeřují do 6 až 8 měsíců, zcela vybarvení jsou po uplynutí 12 až 14 měsíců. Pohlaví podle vybarvení je obtížně rozeznatelné. Bystrému chovateli určitě neunikne rozdíl mezi velikostí hlavy a zobáku. Hlava a zobák samice jsou zřetelně menší.

Barnard zelený byl poprvé objeven v roce 1827 v Novém Jižním Walesu. Do Evropy se dostal poprvé v roce 1853 a byl chován v zoologické zahradě v Londýně. V Německu byl chován již v roce 1874 Schneiderem ve Wittstocku. První odchov v Evropském zajetí se podařil hraběti Cornelymu ve Francii v roce 1884. Ze snůšky sedmi vajec odchoval šest mláďat. Ze starší odborné literatury se dozvídáme, že tento druh papouška byl v minulosti zařazen do rodu Platycercus společně s roselami. Avšak již v roce 1941 poukázal Condon na některé strukturální rozdíly ve sluchové oblasti lebky rodu Platycercus a Barnardius a obhajoval jejich rozlišení do dvou samostatných rodů. Toto zařazení také plně respektuje Joseph Forshaw. Horní čelist je mohutnější než u rodu Platycercus, rovněž rozdíl jejich šířky mezi oběma pohlavími není tak patrný. Spodní křídelní pásek u mladých ptáků není vždy výrazný. U dospělých jedinců má různou intenzitu a někdy i chybí. Existují také podstatné rozdíly ve způsobu života i celkovém chování ptáků obou rodů. Papoušci rodu Barnardius jsou střední velikosti s dlouhým odstupňovaným ocasem, který je o něco delší než křídla. Barnard zelený červenočelý má ještě dva bratrance, a sice barnarda zeleného flinderského (B. b. whitei) a barnarda zeleného klonkurského (B. b. macgillivrayi). Všechny uvedené formy barnarda zeleného jsou ve vztahu s klimatickými změnami. Je to další a typický příklad Glogerovy teorie: ptáci v suchých oblastech mají světlejší zbarvení a chybí jim červené čelo, naopak oba poddruhy z vlhkých klimatických oblastí mají výrazné tmavé barvy a červené čelo. Na třech fotografiích zřetelně vidíte rozdíly ve zbarveních.

Chovný pár barnardů zelených klonkurských dokazuje neobyčejnou krásu těchto ptáků. Po druhé světové válce se uskutečnil poslední dovoz v 50. letech. V roce 1960 vydala australská vláda zákaz vývozu a od té doby se již dovoz neuskutečnil.

Ve Spolkové republice Německo umístil chovatel Driesch v roce 1962 jeden pár těchto papoušků do venkovní voliéry 4 m dlouhé, 1,2 m široké a 2 m vysoké s přiléhajícím krytým prostorem o rozměrech 2×2×2,4 m. Uvnitř zděné budovy měli na výběr tři budky různých tvarů a velikostí a čtvrtá budka se nacházela v proletové části voliéry. Do budky ve voliéře vyrobené z prken se základnou 450×350 mm, výškou 700 mm a vstupním otvorem 100 mm samice snesla vždy obden celkem pět vajec, ze kterých se vylíhla čtyři mláďata a rodiče je úspěšně odchovali. Krmeni byli slunečnicí, ovšem, pšenicí, semencem, prosem, lesknicí a jako mimořádnou lahůdku přijímali třešně a jádra vlašských ořechů. Velmi se osvědčilo podávání dozrávajících semeníků smetánky lékařské, šťovíku, kokošky pastuší tobolky, špenátu a mrkve. Měkké krmivo bylo připraveno z vaječného piškotu, strouhanky, mléka s medem, rybího tuku a trošky vody.

Strom Acacia aneura na kterém se barnardi rádi zdržují Strom Acacia aneura na kterém se barnardi rádi zdržují

Ve východní části Evropy je jako první vlastnil již v roce 1965 pan Hans Franke z obce Ruckmarsdorf u Lipska. Ke své malé radosti zjistil, že má dvě samice a navíc jedna v roce 1967 uhynula. Teprve v roce 1971 se mu podařilo získat zaručeného samce. V dubnu 1972 samice snesla pět vajec, z nichž byla čtyři oplozená. Samice při sebemenším vyrušení okamžitě upustila hnízdo a hrozilo nebezpečí, že se chovatel výletků nedočká. Z tohoto důvodu se rozhodl podsadit čtyři oplozená vejce samici papouška kouřového. Po vylíhnutí mláďat se adoptivní rodiče vzorně starali o mladé barnardy a při kontrole hnízda u nich byla vždy zjištěna plná volata. Desátý den leželo jedno nakrmené mládě mrtvé v budce. Zbývající tři mláďata opustila po šesti týdnech budku v perfektní kondici a vyvinuli se z nich dva samci a jedna samice.

Pro chov barnardů doporučuji kovovou konstrukci voliéry se silným pletivem. Silnými zobáky překousnou slabé pletivo a nahlodají dřevěné části.

V sousedních voliérách se nesmí nacházet žádné příbuzné druhy ptáků. V Evropě odchovaní papoušci jsou odolní vůči mrazu a postačí jim nevytápěný krytý prostor. Jsou to mírumilovní ptáci, před ostatními papoušky většinou ulétávají, jen ojediněle se jeví jako útočníci. Ptáky tohoto rodu musíme nejprve dobře aklimatizovat pro chov ve voliérách, aby nebyli plaší. Pro úspěšný odchov je zapotřebí mít značně prostornou voliéru a hluboký typ hnízdních budek. Obvykle zahnízdí až ve druhém roce života. Tok barnardů zelených je podobný toku rosel, což dokazuje určitou příbuznost mezi oběma rody. Sameček se před samičkou přikrčí, krouží ohbím křídel a lehce jimi chvěje. Ocas má roztažený do tvaru vějíře a otáčí s ním v rychlém sledu do stran. Občas přitom pohybuje hlavou nahoru a dolů. Tento akt je doprovázen slabým štěbetáním, hašteřením a někdy také i vzájemným napadáním, přičemž se sameček snaží imponovat samičce. Následuje prudké létání z jednoho konce voliéry na druhý a hlasité volání. Ve svém chovu používám hnízdní budku šikmo zavěšenou pod úhlem 60 stupňů a vyplněnou lesní zeminou s mechem. Potom co samec po celé týdny krmil svoji partnerku, začala snášet na přelomu března a dubna. Je bezpodmínečně nutné denně předkládat slabé proutky z košíkářské vrby. Do čtyřlitrové láhve od okurek naplněné vodou zasuneme několik desítek proutků a vytvoříme si tak zásobu alespoň na jeden týden. Protože se rádi koupají, v mělké misce musí mít vodu, kterou každý den vyměníme.

V současné době je v Evropě odchovaný již dosti početný kmen těchto papoušků, takže se perspektivně může počítat s jeho dalším rozšířením. I když je v Evropě známo více úspěšných hnízdění těchto papoušků, můžeme je označit za vzácně chovaný druh. Páry se sestavují obtížně, a to nejen pro nedostatek nepříbuzných jedinců, ale i proto, že ne vždy k sobě ptáci lnou a spárují se. V roce 1980 dosáhl prvního odchovu v České republice pan Antonín Svítek z Horních Počernic, který v říjnu letošního roku oslavil osmdesát let života. Určitě si zaslouží naši pozornost, protože byl prvním, kdo odchoval více druhů vzácných australských papoušků také v mutačním zbarvení. Chovatelským cílem je rozmnožovat pouze čistokrevné jedince. Z tohoto důvodu se ještě jednou můžeme podívat na přiložené fotografie a do chovu nezařazovat bastardy.

Ing. Zbyněk Pokorný Ing. Zbyněk Pokorný
Agronom a chovatel

Autor webu a chovatel zároveň. Snažím se starat o obsah tohoto webu. Chovám exotické ptactvo: amazoňan oranžovokřídlý, amazoňan žlutolící, aratinga jendaj, papoušek senegalský, alexandr malý, alexandr rudohlavý, křepelky čínské a holoubky diamantové. Tyto druhy se mi daří i odchovávat. Z terarijních zvířat chovám suchozemské želvy čtyřprsté (Testudo horsfieldii), v současnosti už 28 kusů různého stáří. Několik let už se mi daří odchovy. Vysokoškolský titul jsem vystudoval na Mendlově univerzitě v Brně v oboru zaměřeném na rostliny, v tomto oboru jsem také zaměstnán.

Autorem od: 28.02.2013

Kontakt na autora: LVS@seznam.cz

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.