Barevné mutace činčil

velikost písma:  A A A
29.03.2014, 16:00     Autor: Ing. Zbyněk Pokorný     1435 zobrazení     0 komentářů

Všechny současné barevné mutace činčil se odvozují z několika mála základních barev. Křížením těchto jedinců vzniká celá škála dalších zajímavých barevných odlišností činčil, které nejsou ničím jiným, než "smícháním" základních barev. Na této stránce si uvedeme mutace, které se objevují v chovu činčil v současnosti.

Přehled

  • standardní šedá
  • black velvet
  • Wilsonova bílá
  • black ebony
  • béžová
  • fialová
  • modrá
  • charcoal
  • blue slate
  • deutsch violett
  • albino
  • recesivní bílá
  • recesivní béžová
  • kříženci běžných mutací

Popis srsti činčily

Z jedné chlupové cibulky nevyrůstá jeden chlup, ale celý chomáček 60 – 90 jemných vlasů. Proto je srst činčil tak hustá a jemná. Mezi těmito jemnými chlupy vyrůstají chlupy delší a pevnější, kterým se říká ostny (podpěrná korunní srst). Činčila umí se svojí srstí jednu zvláštní věc: v případě nebezpečí, když ji někdo nebo něco chytne, umí pustit chlupy. Uvolní se totiž hladké svaly, které drží chomáček chlupů v cibulce. Je to obranný reflex (činčila to tedy nedělá úmyslně), podobně jako když ještěrka upustí konec ocásku.

Standardní šedá

Základní, nejrozšířenější a v kožešnickém průmyslu nejžádanější barevnou formou činčil je "standard" nebo-li standardní šedá; přestože se mluví o "divokém zbarvení", je třeba vědět, že dnešní standardi se geneticky od svých divoce žijících předchůdců už dost vzdálili. Například divoké činčily mají výrazný nádech srsti do hněda a jejich kožíšek má zřetelný vzorek "pepř a sůl".

Standardní činčily vypadají takto

  • modrošedé boky, na hřbetě přecházejí v tmavě šedou až skoro do černa, bříško je bílé a od boků má být zřetelně ohraničené
  • činčily mají tmavé (šedé) uši, černé oči
  • chlupy nejsou rovnoměrně šedé, jsou rozdělené do tří barevných částí; tomuto zbarvení srsti se obecně říká aguti
  • velká část chlupu od cibulky (=spodní zóna) je tmavá, ta určuje onen namodralý odstín srsti standardních činčil
  • následuje světlý proužek (=stužka, široká asi 4 – 5,5 mm, může mít až 8 mm), který má být úplně bílý a jasně ohraničený
  • pokud je stužka našedlá, celá činčila působí tmavším a takovým rozostřeným dojmem
  • pokud je nažloutlá, celá činčila má nádech do hněda
  • černý konec (= závoj), jehož délka určuje odstín činčily. Čím je závoj delší, tím je činčila tmavší
  • na břiše nemají chlupy barevný závoj, pouze spodní zónu a stužku
  • chyby ve zbarvení stužky jsou proto na břiše nejzřetelnější
  • standardní činčily se v současnosti chovají v odstínech střední, středně tmavé, tmavé a extra tmavé. Světlé odstíny se příliš nevyskytují.

Standardi mají v chovech nejrozmanitější genetický základ, proto jsou takoví jedinci obecně nejkvalitnější po stránce zdravotní i chovné, snad ve všech chovech činčil se vždy všechny barevné mutace stejně kříží zpět se standardami, protože pouze tak je zajištěna kvalita celého chovu. Se standardami lze křížit jakékoliv jiné barevné mutace.

Od standardní barvy se odvozují různé barevné mutace; takoví jedinci vznikají i v přírodě, ale pro svoji nápadnější barvu se často stávaly obětí predátorů. V zajetí jim však žádné nebezpečí nehrozí, navíc jsou barevné činčily stále populárnější, a to především jako domácí mazlíčci. Barevné mutace jsou podložené geneticky. Dnes je známo několik genů, které různým způsobem určují barvy činčil.

Black velvet

  • Sametově černá "Gunning black", která byla vyšlechtěná z tmavých standardů.
  • První black velvet se objevil v roce 1956 v chovu Roberta Gunninga a měl jen černou masku na hlavě. Gunning však tuto mutaci dále rozvíjel až do dnešní známé podoby.
  • U barvy black velvet se jedná se o to, že na hlavě a hřbetě mizí z chlupů charakteristický vzorek aguti.
  • Výsledný efekt je tento: Jedinci této mutace se vyznačují černě zbarvenými chlupy na hřbetě a hlavě (závoj má až modročernou barvu), světlejšími boky a bílým (stříbrobílým) bříškem.
  • Činčily mají na tlapkách tmavé proužky.
  • Jsou známé čtyři odstíny: od nejsvětlejší po nejtmavší (extra světlá, světlá, středně tmavá a tmavá).
  • Srst bývá celkově jemnější, sametovější.
  • Tato mutace je, pokud se podaří opravdu barevně dokonalá, velmi žádaná i mezi chovateli a její cena je mnohem vyšší, než cena standardy.
  • Údajně jsou tyto činčily poněkud nervóznější a hůř se množí.
  • Nesmí se křížit dvě činčily mutace black velvet mezi sebou, protože zde existuje letální faktor, který způsobí, že někteří potomci uhynou ještě v děloze matky nebo se narodí velmi slabí a neživotní. Proto je nejlepší tyto činčily křížit se standardními šedými.
  • Pokud tedy uvidíte činčilu black velvet, vězte, že VŽDY bude mít pouze jednoho rodiče black velvet, druhý rodič bude standarda nebo možná jiná podobná barevná mutace.

Křížením black velvet s jinými "barvami" nám mohou vzniknout další zajímaví jedinci. Všichni tito "majitelé" genu pro "velvetka" pak, bez ohledu na svoji základní barvu, nebudou mít na hlavě a hřbetě vzorek aguti. Jejich hlava a hřbet bude tedy působit tmavěji a velmi výrazně.
Jako příklad můžeme uvést: violet velvet (ultra violet), Deutsch violet velvet, safír velvet (Royal Blue), brown velvet, blond velvet aj.

Wilsonova bílá

  • Nejedná se o albíny (ti totiž postrádají pigment a kóduje je zvláštní gen), ani o tzv. recesivní bílou mutaci.
  • Wilson white je dominantní bílá mutace.
  • Wilsonova bílá činčila je čistě bílá (bez tmavých chlupů) s černýma očima a tmavýma ušima.
  • Absolutně bílí jedinci však jsou méně častí, většinou se vyskytují jedinci s tmavými místy (stříbrné fleky - mozaika). Na těchto tmavších místech má šedivá srst známý vzor aguti.
  • Vykreslení fleků je čistě náhodné a nelze spoléhat na to, že se pěkná kresba bude dědit.
  • Stříbrné fleky mohou během života svoji barvu změnit, zpravidla zesvětlají mláďata během prvního roku života.
  • Dalším typem Wilsonovy bílé je stříbrná. Tyto činčily mají po celém těle, kromě bříška, stejnoměrný šedivý závoj.
  • Všechny typy bílých činčil jsou VŽDY kříženci mezi bílou činčilou a standardní šedou.
  • Wilson white nesmíte křížit dvě činčily této mutace mezi sebou; i zde je letální faktor, který je považován za velmi nebezpečný, protože plod se může v děloze vyvinout relativně daleko a poté uhyne. To je pro březí samičku velmi nebezpečné. Bílé činčilky je také nejlépe křížit se standardními.

Wilsonovy bílé činčily lze křížit s jinými mutacemi. Mohou vzniknout tři typy barev: bílá, mozaika (bílá s fleky jiné barvy) a s nádechem další barvy.

Black ebony

  • Ebenově černá nebo jednoduše "ebonek".
  • "Ebonci" jsou klidní a dobře se ochočí.
  • Podobně jako u black velvet, ani ebony není ve skutečnosti "barva", ale rozdělení barvy po těle.
  • Uebonků vymizí světlá stužka v různých částech těla, na bříšku vždy.
  • Ebonci tedy nemají bílé bříško.
  • "Ebonek" může mít oba rodiče black ebony (pak mluvíme o typu homozygotní ebony) nebo jen jednoho a druhý rodič bude většinou standardní šedá činčila (pak to bude heterozygotní ebony neboli heteroebony).
  • V současnosti jsou všichni ebonci potomci tří různých mutací black ebony:
  • Mutace Tasco, která se objevila poprvé v roce 1964 v Texasu. Určuje ho několik genů. Tito jedinci mají černý hřbet a obvykle hnědý nádech na bříšku. Tato mutace je mezi dnešními ebonky nejrozšířenější. Za skutečně černou barvu odpovídají 2 - 3 geny.
  • Mutace Busse, kódovaná pouze jedním genem a známe tedy homozygotní i heterozygotní ebonky. Heterozygotní ebonci jsou v tomto případě černí s lehkým hnědošedým nádechem na bříšku; homozygotní mají bříško tmavší.
  • French Blue, i zde známe homozygoty, kteří jsou velmi tmaví, ale nemají kvalitní srst, heterozygoti vypadají jako standardi s namodralým bříškem.

Dnes se už ebonci na tyto mutace nedělí, ale rozlišují se podle odstínu na:

  1. světlé - vypadají jako standarda, mají pouze našedlé bříško
  2. střední - s tmavým hřbetem a tmavým bříškem, na bocích však mají aguti kresbu
  3. tmavé - tmaví jedinci, kteří mají na několika místech (na lopatkách nebo na kyčlích) světlejší srst a lehký šedý nádech na bříšku
  4. extra tmavé - úplně černí jedinci, často označováni taky jako homozygotní ebonci

Black ebony lze kombinovat se všemi mutacemi. Jedinci budou mít tmavší barvu a z jejich srsti vymizí stužka. I tyto křížence lze rozdělit podle odstínů na světlého až extra tmavého. Příkladem mohou být poměrně častí kříženci ebony violett (celý fialový), ebony sapphire (celý modrý) nebo beige ebony (pastell ebony, tan, hnědý ebony apod.) či blond ebony.

Existují tři různé mutace béžové barvy: jedna dominantní a dvě recesivní. Nejběžnější z nich je mutace dominantní:

Homozygotní béžová

  • Blonde heterozygotní béžová.
  • Této mutaci se říká Tower beige, "Towerova béžová".
  • Poprvé se tito béžoví jedinci objevili v chovu Neda Jensena, proslavil je však chovatel Nick Tower, který je v 60. letech začal také prodávat.
  • Dominantní béžoví jedinci se mohou, podobně jako "ebonci", křížit mezi sebou.
  • Pokud získá činčila po obou rodičích gen pro béžovou barvu, je to homozygotní béžová činčila, výrazně světlá a říká se jí blond.
  • Pokud se béžová činčila kříží se standardní, vzniká tmavší, heterozygotní béžová. Ta se vyskytuje v několika odstínech, od velmi tmavé, která se podobá standardům (pastel), přes střední až po velmi světle béžovou (pearl).
  • Odstín je dán sílou dominance genu pro béžovou barvu: čím je tento gen dominantnější, tím je činčila světlejší.
  • Pokud se podíváme na jednotlivé chlupy, pak je spodní zóna šedomodrá až modrá, stužka světle béžová, závoj světle až středně béžový s modrým odstínem.
  • Břicho je bílo-béžové.

Srst béžové činčily

Pro tuto mutaci jsou dále charakteristické světlé tlapky (růžové) a ouška (s věkem činčily získávají skvrnitý vzhled) a červené oči.
Červené oči nejsou dány genem pro béžovou barvu. Je to samostatný gen, který se s genem pro béžovou barvu dědí společně.

Fialová

  • Afro-violet fialová mutace (nebo-li Sullivan violett) patří mezi tzv. recesivní mutace, které jsou kódovány jedním recesivním genem.
  • První činčila této mutace se objevila v roce 1967 na činčilí farmě ve Rhodézii, odkud v roce 1975 převezl Lloyd Sullivan celý chov do USA.
  • Činčily mají světle šedou (fialovou) srst, bílé bříško, černé oči, šedé uši.
  • Bývají drobnější.
  • Podobně jako u standardů je také u "violetků" tendence chovat především tmavší odstíny, takže světlí jedinci jsou stále vzácnější.
  • Velmi často se tmavý odstín "vyrábí" překřížením black velveta. Protože znaky velveta nejsou u violetů příliš nápadné, je třeba si na tuto skutečnost dávat pozor především při koupi chovných jedinců!

Modrá (sapphire)

  • Jedinci modré mutace se vyznačují lesklou tmavší šedě namodralou barvou srsti a ostře ohraničeným bílým bříškem.
  • Namodralý nádech, viditelný na rozdíl od standardů pouze v koncových částech chlupů (závoji), je dán zvláštním shlukováním pigmentu, které je kódováno tzv. genem pro modrou barvu.
  • Je to opět recesivní mutace.
  • První jedinec se objevil v roce 1961 na farmě chovatele Merle Larsena v Indianě, USA.
  • Vznikl spontánní mutací "standardní" barvy.
  • Na výstavách byli safírci poprvé představeni v roce 1965.
  • Tato mutace s sebou bohužel přináší jednu nepříjemnou vlastnost, a tou je horší kvalita srsti. Proto je v jejím chovu nutné využívat dobrých standardních jedinců, kteří kvalitu srsti "udrží".
  • Safírci mohou mít tmavě červené nebo modré oči.

Kříženci běžných mutací

Výše uvedené mutace byly vždy kódované "speciálními" geny. Tyto geny nějakým způsobem ovlivňují samotný pigment v chlupech ("dělají barvu") nebo rozhodují o tom, kolik toho pigmentu bude rozděleno na jednotlivých chlupech v různých částech těla ("rozdělení barvy"). Základní mutace si můžeme pro názornost zjednodušeně rozdělit do dvou skupin:

  • Mutace, kde je geneticky dána přímo barva: jedná se o mutaci (standard): Wilson white, Tower beige, fialová, modrá, Deutsch Violett a dále mutace Stone white, recesivní béžové nebo albíno
  • Mutace, kde je geneticky dáno rozdělení barvy na chlupech: - (standard), charcoal/ebony, velvet, blue slate

Jak jste si všimli, zvláštní postavení zde má standard, přirozené "aguti" zbarvení srsti. Zahrnuje jak gen pro barvu (šedou s modrým nádechem), který je dominantní, tak gen pro rozdělení barvy na chlupech (tedy vzor aguti), který je pro změnu recesivní.

Je dobré vědět, že geny všech známých "barev srsti" se podle současných znalostí dědí nezávisle na sobě.

Všechny barvy lze navzájem kombinovat, žádná barva není vázáná na jinou ani ji nevylučuje.
Také neexistuje žádný zkřížený účinek mezi jednotlivými barvami.

Budeme-li mluvit o křížencích základních mutací, pak se bude z hlediska praxe většinou jednat o různé kombinace "barvy" a "rozdělení barvy". Důvod je zřejmý: pouze tak vzniknou další pěkné a výrazné barvičky.

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.