Jezevčík – více než jen malý lovec: historie a plemenný standard
Historie
Historie jezevčíků sahá až do středověku, kdy byli tito psi šlechtěni především k lovu. Jezevčík, známý pro svou houževnatost, odvahu a vynikající schopnosti při práci v noře, má dlouhou a zajímavou historii, která je úzce spjata s vývojem loveckých plemen. Původ plemen jezevčíků lze vysledovat do Německa, kde byl tento pes původně vyšlechtěn k lovu jezevců a jiných podzemních zvířat, jako jsou králíci nebo lišky. Jezevčík, jehož název doslovně znamená „pes na jezevce“ (z německého „Dachshund“ – „Dachs“ = jezevec, „Hund“ = pes), byl šlechtěn tak, aby měl dlouhé tělo a krátké nohy, což mu umožnilo lehce se dostat do nor, kde se ukrývala kořist. Tato unikátní stavba těla je výsledkem pečlivého šlechtění zaměřeného na velikost těla, kdy měl pes být dostatečně malý a obratný, aby se vešel do nory, ale zároveň dost silný a vytrvalý, aby dokázal lovit.
Dle Federation cynologique internationale (2024) se z brakýřů postupně vyvinuli psi, kteří byli přizpůsobeni zejména k lovu pod zemí. Z těchto psů s krátkýma nohama byl vyšlechtěn jezevčík, který je dnes považován za jedno z nejvšestrannějších lovecky upotřebitelných plemen. Kromě své schopnosti lovit pod zemí, vykazuje jezevčík také vynikající výkony při lovu nad zemí. Například při naháňkách s využitím hlasitosti na stopě zvěře nebo při práci na barvě (při stopování zvěře po stopách krve). Nejstarší organizací pro chov jezevčíků je Německý klub chovatelů jezevčíků (der Deutsche Teckelklub 1888 e.V). Na začátku 20. století byli jezevčíci standardizováni podle plemenných norem a začali být chováni nejen pro svou loveckou hodnotu, ale také jako domácí mazlíčci a výstavní psi. Dnes jsou jezevčíci známí svou nezávislou povahou, inteligencí a odhodláním. I když se již nepoužívají tak často k lovu, jejich lovecké instinkty a schopnosti jsou stále velmi ceněny, a plemeno si i nadále udržuje svou popularitu jako rodinný pes.
Plemenný standard dle FCI – standard č. 148 (2019)
První plemenný standard jezevčíka vznikl v roce 1897 v Německu a dnes je veden Mezinárodní kynologickou federací pod číslem 148. K poslední úpravě standardu došlo v roce 2019. Dle standardu se jezevčík chová ve třech typech (standardní, trpasličí a králičí) a ve třech typech srsti (hladkosrstý, drsnosrstý a dlouhosrstý), což dává vzniku celkem devíti různým variantám.
Standardní jedinci mají obvod hrudníku od 35 cm do 45 cm u fen a u psů od 37 cm do 47 cm. Horní hranice hmotnosti je do 9,5 kg u psů a u fen do 9 kg. Trpasličí jezevčíci mají obvod hrudníku přes 30 cm až do 35 cm u fen a u psů přes 32 cm až do 37 cm ve stáří minimálně 15 měsíců. Králičí jezevčíci mají obvod hrudníku do 30 cm u fen a do 32 cm u psů ve stáří minimálně 15 měsíců.
Jedním z klíčových parametrů tělesné stavby jezevčíka je jeho vzdálenost od země, která by měla tvořit jednu třetinu výšky v kohoutku. Délka trupu by měla být v poměru 1:1,7-1,8 k výšce v kohoutku. Jezevčík má být nízký, krátkonohý s pevnou a kompaktní stavbou těla. Celkový výraz psa by měl odpovídat jeho pohlaví. Měl by být pohyblivý, obratný a energický. Jezevčík by měl vykazovat přátelskou povahou, nebýt bázlivý ani agresivní, a jeho temperament by měl být vyvážený.
Hlava by měla být protáhlá a při pohledu ze strany a shora by se měla stejnoměrně zužovat až k nosu. Barva očí by měla být červenohnědá až černohnědá u všech barevných variant psů. Krk by měl být svalnatý, dostatečně dlouhý s přilehlou kůží. Trup harmonický probíhající od šíje až k lehce spadající zádi. Břicho by mělo být lehce vtažené. Prut (ocas) by měl být nesený v harmonickém prodloužení hřbetní linie, lehce spadající, ne vysoko nesený. Hrudní i pánevní končetiny by měly být silně osvalené a dobře zaúhlené. Pohyb by měl být prostorný, plynulý a s energetickým kmihem.
Hladkosrstý jezevčík má srst krátkou, hustou, lesklou, hladce přiléhající, pevnou a tvrdou. Na těle se nesmí vyskytovat žádné holé části. Prut je jemně osrstěný a plný.
Drsnosrstý jezevčík má na většině těla, kromě mordy (tlamy), obočí a uší, srst s podsadou, která je hustá, rovnoměrně přiléhající a drátovitá. Na mordě je patrný vous, obočí je husté a na uších je srst kratší, téměř hladká. Prut je dobře osrstěný, rovnoměrně a těsně přiléhající.
Dlouhosrstý jezevčík má srst rovnou, lesklou a s podsadou. Tato srst přiléhá k tělu, prodlužuje se pod krkem a na spodní straně trupu, přesahuje uši a na zadní straně běhů je výrazně delší. Nejdelší chlupy jsou na spodní straně prutu, kde tvoří tzv. vlajku.
U jezevčíků se vyskytuje několik typů zbarvení. Buď může být jednobarevný nebo dvoubarevný, případně tygrovaný nebo žíhaný. Jednobarevná barva může být červená, kdy je přípustná i černá příměs. Bílá barva není žádoucí, v ojedinělých skvrnách není vadou (do 3 cm). Nos a drápy musejí být černé.
Dvoubarevná varianta může mít sytou černou nebo hnědou základní barvu, obě s rezavohnědými nebo žlutými odznaky (pálením) umístěnými nad očima, na bocích mordy a spodního pysku, na vnitřní straně uší, na prsou, vnitřní a zadní části běhů, na tlapách a kolem řitního otvoru, přičemž tato pálení mohou pokračovat až do třetiny či poloviny spodní části těla. U černých psů musí být nos a drápy černé, u hnědých psů hnědé. Bílá barva je nežádoucí, ale malé bílé skvrny nejsou považovány za vadu.
Tygrovaní nebo žíhaní jedinci mají základní barvu černou, červenou nebo šedou. Preferovány jsou nepravidelné šedé nebo béžové skvrny, zatímco velké plotny jsou nežádoucí. Barva by neměla být ani příliš tmavá, ani příliš světlá. U žíhaných jezevčíků je základní barva červená nebo žlutá, přičemž žíhání je tmavší. Nos a drápy odpovídají barvě, jako u jednobarevných a dvoubarevných variant.
U drsnosrstých jezevčíků se vyskytuje mimo výše zmíněných nejčastěji barva světlého až tmavého divočáka (oficiální označení barvy).
Povaha
Co se týká povahy, jezevčíci jsou známí svou odvážnou a někdy až tvrdohlavou povahou. Jsou velmi inteligentní, což je činí výbornými při tréninku, ale zároveň mohou být tvrdohlaví, pokud nejsou správně vedení. Mají silně vyvinutý lovecký instinkt, což se odráží hlavně při procházkách v terénu. Často při nesprávném výcviku na přivolání mohou lovecké pudy převršit vaše povely a pes může nečekaně utéct za zvěří.
Jezevčíci jsou obvykle věrní a oddaní svým majitelům, často si vytvářejí silné vazby s rodinou, což je činí vynikajícími společníky. Jejich přátelská povaha je však vyvážena jistou dávkou nezávislosti. Jsou to psi, kteří mají rádi pozornost, ale zároveň nebudou na svém majiteli přehnaně závislí. I když jsou obvykle přátelští, mohou být podezřívaví vůči cizím lidem, což z nich dělá i dobrými hlídači. Také se vyznačují svou energií a hravostí, ačkoli jejich krátké nohy mohou někdy naznačovat opak. Jsou velmi obratní a pohybliví, což se projevuje ve schopnosti rychle se pohybovat jak na zemi, tak při pohybu v těsných prostorech, což bylo důležité při jejich původní práci. Jejich výjimečnost spočívá v kombinaci těchto vlastností. Jsou to psi s velkým charakterem a schopností přizpůsobit se různým životním podmínkám. Bez ohledu na svou malou velikost dokážou být odvážní, vytrvalí a oddaní, což je činí nejen výbornými lovci, ale i skvělými společníky do rodin.
