Anglický kokršpaněl: šťastný a veselý

LeS LeS 22.02.2025, 12:00

190 13 minut čtení

Krátký ocásek či dlouhý prut radostně kmitající z jedné strany na druhou. Kdybychom měli anglického kokršpaněla co nejstručněji charakterizovat, stačila by nám k tomu dvě slova: šťastný a veselý. Však mu také Angličané přezdívají „merry cocker“.

Kokr patří mezi ty psy, které zná bez přehánění každé malé dítě. Jeho poznávacím znamením jsou dlouhé „plandavé“ uši a měkký, dojemný pohled tmavých očí, který člověku snadno pronikne až do srdce. A k tomu ono zmiňované veselé, mimořádně přátelské chování.

Jméno podle sluky

Předky španělů byli staří španělští ptačí psi, používaní ještě před vynálezem střelných zbraní k nahánění ptáků do sítí. Jedná se o prastarý typ psa, zmiňovaný už Chaucerem a Shakespearem a také v klasickém kynologickém díle „De canibus Britannicis“ z roku 1570. S rozvojem střelných zbraní a také s tím, jak se těžiště zájmu lovců přesouvalo od ubývajících velkých šelem k drobné polní zvěři a vodnímu ptactvu, se začali postupně vydělovat jednotliví psí specialisté – zvlášť setři, zvlášť španělé, a ti se zase rozdělili na vodní a polní, malé a velké. A právě z těch „malých polních“ se vyvinuli dnešní kokři.

Kokršpaněl (název nejspíš vznikl z anglického označení sluky lesní – woodcock) jako samostatné plemeno ovšem vznikl mnohem později, pod svým dnešním jménem je znám a chován až od roku 1892. Zajímavé – a jak se ukazuje, pro plemeno v současnosti určující – je, že od samých prapočátků byli předchůdci kokrů zároveň vždy ceněni nejen jako lovci, ale také pro své společenské dispozice. I nejstarší prameny opakovaně zdůrazňují jejich oddanost a lásku.

Spolupracující lovec

Mnozí z těch, kteří si pořídí roztomilé kokří štěňátko (často bohužel bez PP), ani netuší, že si domů přinesli lovce.

Původní a nejtypičtější úlohou kokršpanělů bylo drobnou zvěř, nejčastěji pernatou, vyslídit v hustém podrostu a vyhnat ji odtamtud – proto je také řadíme do skupiny tzv. slídičů. Jsou zvyklí působit v malé vzdálenosti od člověka, na 20 až 40 metrů, a takzvaně „pod flintou“.

S vůdcem úzce spolupracují, snaží se obratem plnit jeho povely a také se kdykoli nechají zastavit. Právě ochota kokršpanělů spolupracovat s člověkem a těsná vazba na něj, jejich „will to please“, tedy touha vyhovět, jsou vlastnosti, které jim umožňují uplatnit se i mimo oblast lovecké kynologie. Právě ony způsobily, že kokršpanělé dlouhodobě patří k neoblíbenějším loveckým psům v rukou nemyslivců. Odhaduje se, že lovecky je v současnosti vedena sotva pětina čistokrevných kokršpanělů, zatímco zbytek už působí jen v roli společníka a psa rodinného. Což by bylo naprosto v pořádku, kdyby… kdyby ani ta většina, která si kokra pořizuje jako veselého čtyřnohého kamaráda, neztrácela ze zřetele, čím v minulosti byl – a uvnitř stále ještě z velké části je. Tedy temperamentním, energickým loveckým psem, jenž bez povšimnutí neprojde kolem žádné houštiny, nemine žádné křoví. Který touží prohledávat, prozkoumávat, zkrátka slídit. Má to v krvi.

Co se v mládí naučíš…

I když je kokr mírný, vstřícný a přítulný, práh dráždivosti má poměrně nízký, snadno se vzruší a v klidu ho nenechá žádná čerstvá stopa. Loveckou vášeň má v sobě uloženou hodně hluboko. Sice není tak vyhraněná jak třeba u honičů, kteří utečou po každé stopě a mizí na dlouhé hodiny, ale přesto i kokra je nutno od mládí učit spolehlivé přivolání zvláště v přírodním terénu. Když „přičichne“ k nekontrolovanému sledování stop nebo zvířat, odnaučuje se to jen velmi těžko, protože zde působí samoodměňující efekt. Takže dokud se mladý kokr nenaučí neustále sledovat svého pána a dbát jeho pokynů, zvláště v lese nebo jinde v přírodě je třeba ho důsledně vodit na dlouhé stopovačce a přitom ho neustále pozitivně posilovat (odměňovat) za vyhledání očního kontaktu.

Neméně důležité je nabídnout mu alternativní zaměstnání místo skutečného lovu (například házení balonkem, přetahování o střapec, vyhledávání schovaných předmětů apod.). Mít i v lese spolehlivě ovladatelného kokra není žádná utopie, chce to jen trochu důslednosti a ochotu věnovat se svému psu a kreativně se zamýšlet nad tím, jak mu vynahradit lov a jak ho na sebe navázat. Čím dříve začnete, tím lépe. Určitě není řešením mávnout rukou, že on to pochopí, až bude starší. Nepochopí, bude to stále horší a dost možná to skončí tím, že kokra už vůbec nebude možné pouštět z vodítka. Což ho poškodí nejen psychicky, ale i fyzicky.

Živá popelnice?

Kokři patří ke psům, kteří jsou stále hladoví a nepřetržitě slídí po něčem k snědku. I to je jejich přirozenost – lovecké sklony je nutí slídit po kořisti, ať už je jakákoli, a přirozené pro ně je i to, že ji na konci snědí. Prozíravý majitel se tomu snaží od samého počátku bránit. Jednak proto, že nebezpečí otravy nelze podceňovat, a také z toho důvodu, že kokříci mívají sklony k obezitě. Ty se samo sebou budou o slovo hlásit o to vehementněji, o co méně bude psu umožněno nadbytečnou energii z potravy „vyběhat“. Mementem vám budiž to nemalé množství obtloustlých kokrů, se kterými se běžně setkáváme na ulicích. Sotva se vlečou vedle svého majitele a zajímá je jedině jídlo.

Anglický kokr musí být živý, aktivní, zvídavý, hravý – a také elegantní a štíhlý, jinak ztrácí charakteristické vlastnosti plemene a přestává být kokrem.

Náhradní zaměstnání

I když kokr je pes velmi všestranný a zvládne spoustu nejrůznějších činností, přece jen nejvíce mu vyhovují ty, které vycházejí z jeho původního poslání. A tím je u slídiče hledání na krátkých trasách s lákavou odměnou v podobě zvěře na konci.

To lze poměrně jednoduše napodobit. Malou hru, kdy do speciálně ušitého otevíracího peška vložíte nějaké laskominy, uschováte a necháte psa ho vyhledat, aby poté za odměnu dostal uvnitř schovanou pochoutku, nadšeně ocení každý kokr a můžete ji snadno provozovat na každé procházce.

Jiným výborným náhradním zaměstnáním jsou tzv. working testy, které byly původně určeny pro retrívry, ale velmi vhodné jsou i pro slídiče typu kokršpaněla. Pracuje se zde s tzv. dummy, naplněným látkovým válečkem, jehož prostřednictvím se simulují různé situace připomínající loveckou práci. Pes buď pouze aportuje odhozený dummy, nebo prohledává prostor, kam mu předtím vůdce tajně rozmístil více dummy, případně provádí tzv. memory marking, kdy po odhození dummy musí nejprve splnit jinou úlohu a teprve potom dojít pro aport. Jde o skvělou zábavu, ale i regulérní sportovní disciplínu s přesnými pravidly, soutěžemi a mistrovstvími. I na rekreační úrovni ale přinese vašemu kokrovi i vám spoustu zábavy.
Kokři také rádi přinášejí různé předměty, a i to jim lze pravidelně dopřávat, ale s mírou, protože někdy u nich může nevinná hra přerůst v posedlost. Takže házet balonkem ano, ale ne do úmoru, spíše to prokládat jinými činnostmi, skákáním, odložením atd. Většina jich má také ráda vodu a majitel by jim měl ráchání a plavání, pokud po něm touží, dopřát, i když to pro něj bude znamenat více nečistot přinesených domů a větší práci při uvádění srsti do původního stavu.

Co všechno zvládne

Jak už jsme si řekli, kokr je původně slídič, ale dnes toho zvládne mnohem víc. V současnosti se kokři využívají i jako barváři při dohledávání poraněné zvěře, a dokonce jsou schopni i aportovat, pokud jim to samozřejmě jejich tělesné rozměry umožní.

Jejich čichové schopnosti jsou natolik dobré, že se uplatňují i mimo oblast lovecké kynologie – kokři se mimo jiné osvědčili jako specialisté na vyhledávání výbušnin na letištích.
S kokry se setkáváme také ve většině kynologických sportů – u nás dokonce mají své vlastní mistrovství republiky v agility, vídáme je na stupních vítězů při dogdancingu, spousta kokrů skládá zkoušky základní ovladatelnosti, i vyšší, a také stopařské speciálky.

Díky své mírné, přátelské povaze se osvědčují při canisterapii i coby asistenční a signální psi, skvělé čichové schopnosti jim otevírají cestu k mantrailingu i záchranařině. Jsou dobrými a vytrvalými průvodci běžců, dospělá trénovaná zvířata zvládnou na kratších trasách i doprovod cyklistů. Zkrátka je jen málo věcí, které by kokřík nezvládl. S nadšením.

Na výstavu, nebo do lesa?

Vývoj, známý i od mnoha jiných plemen, došel u anglického kokršpaněla tak daleko, že ho dokonce zmiňuje oficiální standard, který říká: „Existuje rozdíl mezi jedinci, kteří jsou určeni na práci, a mezi výstavními jedinci: výstavní kokršpaněl je robustnější, těžší verzí svého pracovního protějšku.“ Jedním z bočních výsledků tohoto vývoje je jak známo „nelovecký“ americký kokršpaněl. Ale i u anglických kokrů, přes veškeré snahy o sjednocení, existují zvířata mohutnější, nápadnější, s delší srstí, a lehčí, méně chlupatá, zato pohyblivější a snadněji pronikající i náročným terénem. Pro zájemce to však nakonec může být i výhoda: podle toho, jaký život se svým kokříkem plánuje, zda ho to táhne spíše do lesa nebo do městského parku a na výstavní mola, si může vzít pejska spíše z pracovně nebo výstavně zaměřeného chovu.

Kokr u nás

Kokršpanělé se u nás chovají odpradávna, první k nám byl dovezen už roku 1913. Jeho majitelem nebyl nikdo jiný než legendární Karel Podhajský, jedna z nejvýznačnějších osobností české kynologie.

Klub pro kokršpaněly byl u nás založen o pár let později, v roce 1924. Tradice našeho chovu je tedy delší než sto let a prakticky nepřerušená. Po roce 1989, s novými možnostmi dovozu a zvýšení úrovně do té doby zčásti izolovaného chovu, počet kokršpanělů u nás výrazně vzrostl. V 90. letech bylo ročně odchováváno kolem tisícovky štěňat s průkazem původu, postupně však s dalšími dovozy jiných španělů i dalších plemen v novém tisíciletí zase klesl zhruba na polovinu. Je to spíše stálice než výstřelek, jistota prověřená časem, jejíž postavení je stabilní a kterou, zdá se, nemůže nic ohrozit.

Hraje barvami

Anglický kokršpaněl je zajímavý i pestrostí barev, které nabízí. Nejčastěji se setkáváme s kokry zlatými a černými, za nimi následují modří bělouši, černí s pálením a trojbarevní. Vzácněji se setkáváme i s bikolory, tedy dvoubarevnými jedinci, a mnoha dalšími varietami.

Podle některých odborníků mají různé barevné variety také různou povahu. Zlatí, černí a další jednobarevní prý bývají sebevědomější a poněkud tvrdohlavější, strakatí, zvláště v kombinacích s bílou, mírnější a povolnější. Údajně to má souviset s intenzitou pigmentu.

Barvy

černá, červená, zlatá, játrová (čokoládová)
černá s pálením (black-and-tan), játrová s pálením (liver-and-tan
černo-bílá, oranžovo-bílá, játrová a bílá, žlutá (lemon) a bílá, vše s/nebo bez tečkování
černo-bílá s pálením, játrovo-bílá s pálením
modrý bělouš, oranžový bělouš, citronový (lemon) bělouš, játrový bělouš, modrý bělouš s pálením, játrový bělouš s pálením.

Jsou kokři agresivní?

Co to je vůbec za otázku, napadne vás možná při vzpomínce na všechny ty veselé, přátelskými úmysly překypující kokříky, s nimiž jste už v životě měli možnost se setkat. Nicméně úvodní otázka bohužel není tak nesmyslná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

U kokrů opravdu v minulosti docházelo a tu a tam výjimečně ještě dochází k náhlým, nečekaným záchvatům agresivity, po nichž následuje stav totálního vyčerpání, podobně jako po epileptickém záchvatu. Jedná se pravděpodobně o tzv. idiopatickou agresi, postiženi bývají častěji psi než fenky, nejčastěji jednobarevní, a z nich především zlatí.

Krásná srst není zadarmo

Je třeba počítat s tím, že péče o srst kokršpaněla – a to nejen toho výstavního – zabere určitý čas.

Pokud vypadá tak, jak vypadat má, má na břiše, končetinách, na hrudi, na uších a na ocase dlouhou srst, do které se venku zachytí spousta nečistot. Především je třeba ji po každé procházce prohlédnout, jestli v ní neuvízly větvičky, stébla, semena trav apod. Nejméně každý druhý den je třeba srst vyčesat. Většinou to zabere jen pár minut, ovšem záleží na individuální struktuře srsti daného zvířete – u těch, která mají hodně podsady, to může trvat déle. Kokr se také stříhá, ale nikoli na celém těle, pouze u kořene uší a uvnitř a dále na krku a hrudníku. Určitě by se neměl stříhat na celém těle, protože srst by ztratila své výborné tepelně izolační vlastnosti a nezvratně by to poškodilo její kvalitu.

Chce své

Kokři jsou psi zdánlivě pro každého: uspokojí myslivce i sportovce, potkáváme je po boku důchodců i mladých rodin s dětmi, ve městě i na vesnici, jak září ve výstavních kruzích i jak se houževnatě prodírají téměř neproniknutelným houštím na honu. Bývají milí, vstřícní, přizpůsobiví, snášenliví, přítulní. Ale také krapet tvrdohlaví, nároční na péči o srst a hlavně – na pohyb a zaměstnání. Ne že by byli hyperaktivní, není nutno je permanentně zaměstnávat, nicméně alespoň hodinku dvě intenzivního pohybu spojeného se zaměstnáním potřebují k tomu, aby se cítili (a také vypadali) dobře. Obejít blok jim nestačí a pomazlení na gauči také ne, i když mu žádný kokr neodolá.