O chytání ptáků a tak okolo

Chytal jsem ptáky již v dětství a také jsem za to obdržel dvojku z mravů, když mě nahlásila jedna spolužačka. Chytání ptáků je totiž po Čechách zakázáno již od roku 1870, nikoliv ovšem na Moravě. Tehdejší zákon zakazoval ovšem čižbu, neboli chytání ptáků na jídlo, kterážto činnost byla po Čechách hojně provozována. Dodnes o tom svědčí místní názvy jako Čihadlo nebo Na čihadle, které stále nacházíme různě po mapách. Napadlo mě dokonce, jestli by se nedalo nějak spočítat, kolik asi takových míst se u nás po Čechách nachází, protože by to mohlo i něco vypovídat o tahových cestách, jak se o nich asi před 150 lety zmiňoval MUDr. Šír. Jenže jsem nepřišel na to, jak to udělat a ani jak bych měl vlastně začít. Existují sice i jisté dílčí práce historického charakteru, které se tématem čižby zabývají, dokonce jsem i některé sám četl, většinou zase zapomněl. Lidé v časech dřívějších věděli o ptácích mnohem více, než víme my dnes a potom také mnohé se časem změnilo. Od počasí, až po množství ptáků žijících u nás po Čechách. Zdá se, že při pozorování přírody, o tom, co se okolo nás děje, máme při nejmenším zpoždění, pokud si vůbec správně uvědomujeme, co se tedy opravdu děje.

Koncem šedesátých let minulého století stal jsem se organizovaným chovatelem, když jsem se stal členem ZO ČSSCHDZ Praha 2 Vinohrady, která byla pokračovatelem KPEP, což býval Klub pěstitelů exotického ptactva, založený původně již v roce 1930. Byl to krok ode mne veskrze pragmatický, protože pouze skrz organizovanost bylo možné získávat krmení pro ptáky, především proso. Situace v současnosti nepochopitelná. Sem tam jsem utrousil někde nějakou poznámku, proto mě bylo řečeno: Abys planě nekecal, zvolili jsme tě do výboru, budeš moct taky něco udělat. Propojení ornitologie a chovatelství bylo v oněch časech mnohem větší než dnes. V tom výboru bylo hned několik lidí, kteří také kroužkovali ptáky a ti mě ukecali, že jsem si rovněž podal žádost o vystavení licence. Legálně chytat ptáky můžete totiž jen za účelem jejich kroužkování, což je vlastně činnost výzkumná. Vykonal jsem patřičné zkoušky a dokázal tím, že v základu něco o ptácích vím a dovedu je rozeznat. To se stalo v roce 1980.

Samec vrabce domácího na krmítku. Foto: Petr Podpěra

Pokud chcete nějak systematicky chytat ptáky, musíte mít především místo. Takové místo, kam ptáci pravidelně zaletují, které je nějakým způsobem přitahuje. Obvykle to bývá voda. Ptáci se sice mohou náhodně vyskytovat kdekoliv, napít se mohou rovněž kdekoliv, ale existují napajedla, kam létají pravidelně. Vědět o takovém napajedlu je tajemstvím, které se neprozrazuje. Jelikož jsem věděl o takovém napajedlu, myslel jsem si, že pro mne bude kroužkování brnkačka. Fungovalo mě to jen první zimu, kdy jsem si stačil ověřit, že i „zimní“ červenky striktně drží svá vlastní teritoria, kde se zdržují. Po několik dní jsem chytal dvě červenky, které jsem okroužkoval, na dvou různých místech a vypouštěl je zpět na opačných místech, než kde byly chyceny. Vždy se vracely na svá původní území. Potom však to napajedlo zaniklo, protože tam postavili nemocnici, původně určenou jen pro papaláše. Poblíž sice zůstala taková stálá louže, která lidským okem vypadala, jako že by ji i ptáci mohli mít v oblibě, těm se však vůbec nelíbila. Nikdy jsem v jejím okolí nenašel vůbec žádnou ptačí stopu. Takže, protože tedy nemám dodnes to pravé svoje místo, nestal jsem se nikdy velkým kroužkovatelem. 
    
Existují sice pravidelně organizované větší kroužkovací akce, na kterých se sejde více účastníků, kteří tak mohou natáhnout více sítí, ale vyžaduje to lepší fyzickou kondici, než jakou disponuji. Největší akcí posledních let bývá akce „Červenohorské sedlo,“ kudy vede tahová cesta ptáků. Masivně se kroužkovalo na podzimním tahu i v Krkonoších, nevím však, zda tato akce stále úspěšně pokračuje. Velice sportovní akcí bývalo chytání divokých husí na rybníce Blatci u Nákří v jižních Čechách, ke které jsem jaksi přičichnul. Snažil jsem se ulovit nějaké fotky, ale nekroužkoval. Konalo se vždy první neděli v červnu. Divoké husy totiž pelichají, neboli mění letky, dlouhá péra v křídlech naráz, takže asi deset dní nelétají. V té době se natahovaly sítě do rákosí a husy se musely nahánět. Jenže husy jsou nad míru ostražití ptáci a nenechají se jen tak obelstít. Rybník Blatec směrem k jihu pokračuje menším rybníkem Černá, jehož břehy jsou poblíž nádraží Dívčice. Husy se pásly na poli, hned mezi nádražím a vodou. Pokud měl člověk nádražáckou uniformu, bylo pro ně vše v pořádku. Jakmile jsme s autem zastavili opodál, ale byli jsme v civilu, okamžitě mizely v rákosí.

Jestliže jsem se původně naivně domníval, že kroužkování ptáků bude prima zábava a půjde to tak nějak samo od sebe, vystřízlivěl jsem. Přesto jsem se této činnosti nevzdal, i když ji provozuji, řekněme skromně. Soustředil jsem se více méně nakonec na vrabce. Ale zase.

Mladý vrabec právě vypadl z hnízda. Foto: Petr Podpěra

Když jsem se kdysi podíval z okna a bylo takhle koncem léta, stávala naproti, ani ne sto metrů daleko mlátička obilí poháněná lokomobilou. Když k večeru obsluha odešla a zůstal jen hlídač, pohybovalo se v okolí velké hejno vrabců, dobře v počtu dvě stě kusů. Když se mlátila řepka, býval tam mrak zvonohlíků. Dnes v okolí žádní vrabci nejsou dobře dvacet let. Prý po opravách střech nemají kde hnízdit. To je bohužel nesmysl. Vrabci dovedou, respektive dovedli stavět volně svoje hnízda ve větvích stromů. Velká, zvenku neuspořádaná hnízda. Promítlo se to i do češtiny. Říkávalo se: učesej se! Máš hlavu jak vrabčí hnízdo. Takové hnízdo jsem naposled viděl začátkem osmdesátých let támhle u Ledče nad Sázavou. Od těch časů vrabci změnili své chování a přestali taková hnízda stavět. Nejspíš proto, že jim taková hnízda pravidelně vybíraly straky a sojky. Seděl jsem jednou s fotoaparátem od svítání do soumraku poblíž hnízda krahujců a viděl na vlastní oči, že samec krahujce přinesl jako kořist i hnízdoše, neboli ptáče vytažené z hnízda. Dá se proto předpokládat, že by to dokázal i v případě hnízda vrabců. A máme tady i další predátory, třeba kočky a kuny.
    
V současnosti pozoruji vrabce na Rakovnicku, ale nechytám. Chytám za pomoci bratra támhle u Horšovského Týna. Vrabci mají totiž docela dobrou paměť a jsou všímaví. Když jsem na tom Rakovnicku natáhnul na zahradě síť, měli tam takový nějaký letový koridor, chytil jsem jich asi pět. Druhý den jsem si všimnul, že již všichni létají okolo. Jakmile jsem síť stáhnul, netrvalo dlouho a letový koridor byl obnoven. Kdybych tam pravidelně chytal, zajisté bych ovlivňoval situaci a to nechci. U bratra taková situace nehrozí, protože tam jednak nechytám nijak pravidelně a potom tam mají vrabci další lákadla, jako slepice a stěnu domu porostlou břečťanem, ve které pravidelně hnízdí. Přesto okamžitě reagují. Telefonuji, že dneska přijedu. Přijíždím a vidím, že u sousedů sedí hejno vrabců, u bratra na zahradě ani pírko. Kdys to natáhnul? Asi před hodinou. 
    
Mohlo mě být asi tak dvanáct nebo čtrnáct let, když jsem si umanul, že si ochočím vrabce. Měli tenkrát hnízdo na střeše, pod stříškou ventilace odpadu. Vlezl jsem tam pomocí provazu, když rodiče nedávali pozor. Mladého vrabce jsem pak krmil houskou v mléce a sem tak kouskem buřta než jsem poznal, že na to nestačím, protože byl neustále za mnou a žadonil. Vysadil jsem jej na střechu, odkud pocházel a starej se sám o sebe. Ku podivu to dokázal. Asi po týdnu jsem náhodou otevřel vikýř a na okapu seděl mladý vrabec. Neuletěl, ale pozoroval mně. Nastavil jsem prst a povídám: neznáme se? Přiletěl na ten nastavený prst a začal žadonit. Dostal kousek piškotu a zase odletěl. Nejspíš se jej někdo ujal, anebo se dokázal uživit již sám? Kdo ví? 

Deformace zobáku mladého vrabce. Foto: Petr Podpěra

U toho Horšovtýna jsme chytili mladého vrabce, který utrpěl zranění zobáku. Jeho spodní čelist trčela nehybně směrem dolů, proto nemohl používat zobák obvyklým způsobem. Prostě se nemohl krmit. Přesto byl v dokonalé tělesné kondici. Musel jej krmit někdo jiný. Ovšem podle stavu jeho opeření byl natolik starým, že všichni ostatní podobného vzhledu se již musí živit sami. Na druhou stranu je známé, respektive viditelné, že vrabci žijí jakýmsi společenským životem. Mají své, řekněme, zavedené rituály. Své zavedené společenské postavení v rámci svého hejna. Musí to všechno zákonitě nějak spolehlivě fungovat, ale nemáme o tom samozřejmě ani páru, jenom se to nějak podvědomě tuší. 
    
Když asi před třiceti léty vypukla v Praze hnízdní exploze krahujců, přestali jsme vídat volně a bezstarostně poletující vrabce. Najednou se vrabci začali shromažďovat v nějakém hustém křoví a nedali se odtud snadno vyhnat. Například u stanice metra Malostranská je před Valdštejnskou jízdárnou okrasná zahrada. V jejím koutě rostl velký, hustý keř. Byl plný vrabců. Až jej tedy zahradníci jednou vyřezali a od té doby zmizeli i vrabci. Totéž u metra Vltavská. Tam to vyřezání nízkých keřů spíše chápu, protože se z toho nedokázaly dost dobře odklízet různé odpadky. Na té Malé straně to považuji pouze za barbarský čin. Jestliže takhle provozujeme tak zvanou ochranu přírody, potom se nedivme, že to vypadá tak, jak to vypadá. 
    
Samozřejmě, že ze všech živočichů ovlivňuje své okolí nejvíce druh Homo sapiens. Ovšem činí tak i mnoho druhů dalších, většinou na úkor jiných druhů. Inu, on základní zákon přírody říká, že jsou důležité dvě věci. Totiž nažrat se a nenechat se přitom sežrat. Jenom druh Homo sapiens přišel na to, jak poskytnout jiným druhům živočichů a rostlin takovou míru příležitostí k životu, aniž by sám přišel o zdroj své vlastní potravy. Vztah krahujců a vrabců je stejný jako u lidí v časech, kterým říkáme čas sběračů. Když vyčerpali zdroj své potravy, museli se odstěhovat jinam, kde se mohli najíst. Jestliže jsem pozoroval před asi třiceti léty hnízdící krahujce ve vnitrobloku Bolzanovy ulice, což je v samém centru města, hned vedle Hlavního nádraží, tak v současnosti je tam nenajdete. Avšak na Rakovnicku, anebo na Horšovtýnsku krahujce uvidíte docela pravidelně. Stačí se pozorněji dívat v zimě okolo krmítek. Ono se zbůhdarma neříká, že každé krmítko má i svého krahujce. 
    
Původně jsem se chtěl zamyslet jen nad těmi vrabci. Jeden strádající důchodce vrátil se právě z Thajska a poslal mi jejich nějaké fotky. Nebyl tam sice v pozici all inclusive, ale navštívit jednoho člena pražského KPEP, který dospěl k závěru, že je tam příjemnější podnebí a tudíž i levněji. Vrabci jsou tam v každém případě hojnější než v Praze a dokonce tam stále ještě nezapomněli stavět svá hnízda volně ve větvích stromů. I to se mu podařilo vyfotit. Já se k těm vrabcům budu muset ještě vrátit, protože mi o nich haraší v hlavě mnohem více, než mi dnes ze vzpomínek vyplavalo. Tak zase příště.