Husa tulská, bojová křivozobá či komogorská?

Chov původních plemen drůbeže má zásadní význam pro uchování genetické diverzity a kulturního dědictví. Mezi těmito plemeny zaujímá specifické místo husa tulská, známá svými bojovými schopnostmi i komplikovanou historií. Ačkoliv byla v Evropě po dlouhá léta vystavována jako „tulská husa“, změny v evropském standardu v posledních letech přinesly zásadní zvrat – podle oficiálního rozhodnutí evropské komise pro drůbež je dnes toto plemeno uznáváno jako bojová křivozobá husa (Hookbilled fighting goose, Krummschnabel Kampfganse). V následujícím textu čtenáře seznámíme s historickými souvislostmi, genetickým původem, exteriérovými znaky a praktickými zkušenostmi s chovem tohoto pozoruhodného plemene.

Historie husy tulské

Husa tulská, často nazývaná také „tula“, má původ v Rusku, konkrétně v oblasti střední Volhy, jihovýchodně od Moskvy. Plemeno vzniklo podle některých pramenů již v 17. století, kdy bohatí kupci pořádali zápasy vodního ptactva. Jiní autoři uvádějí jako rok vzniku až 1814. V obou případech však platí, že plemeno bylo systematicky šlechtěno pro bojové účely – podobně jako v Asii kohouti, v Rusku se k zápasům využívaly husy.

Tulská husa je považována za největší a zároveň nejstarší bojové plemeno hus. Její specifická stavba těla, temperament a způsob boje (převážně křídly, bez vážného zranění) jí zajistily oblibu mezi chovateli i diváky. Zápasy hus dodnes přetrvávají jako lidová zábava, zejména v menších městech a vesnicích.

Komogora, detail hlavy a krku. Foto: Isperih Burhanlarski

Zmatek kolem standardu v Evropě

Plemeno se dostalo do Evropy v roce 2003, kdy bylo přivezeno z Ruska do Belgie. Následně se objevilo na výstavách v Lipsku, Nizozemsku i Francii. Od té doby se tulské husy začaly chovat v několika evropských zemích, včetně Česka.

V roce 2016 však došlo ke zlomové události: ruský delegát evropské komise upozornil, že všechny evropské „tulské husy“ jsou ve skutečnosti kříženci mezi tulskou husou a těžším plemenem zvaným komogorská husa. Rozdíl spočíval především v exteriéru – ruská tulská husa má přiléhavé křídlo položené na zádech, zatímco evropské husy měly letky spuštěné k zemi.

Jelikož se ruské straně nikdy nepodařilo doložit fotografii „pravé tulské husy“ a zároveň bylo nutné ochránit genetický materiál v Evropě, rozhodla se evropská komise (ESC-P) v roce 2018 přijmout nové označení tohoto plemene: bojová křivozobá husa. Od této chvíle se tulská husa jako plemeno v Evropě oficiálně nevystavuje – místo ní je uznáváno nové plemeno s jasně definovaným standardem.

Chovný pár komogor. Foto: Isperih Burhanlarski

Charakteristika bojové křivozobé husy

Bojová křivozobá husa je středně velká, širokého a plochého trupu, s krátkým a silným zobákem. Charakteristickým znakem jsou prodloužené sekundární letky, které harmonicky visí podél boků až k zemi. Hmotnost housera se pohybuje mezi 5,5–6,0 kg, husa váží 5,0–5,5 kg. Existují dvě barevné variety – šedá a žlutě divoká, přičemž výlukové vady zahrnují mimo jiné „úhoří“ kresbu na krku nebo příliš klenutý hřbet.

Husa tulská bílá, opět jeden z mála jedinců s rovnými křídly. Foto: Petre Avram

Komogorská husa

Vedle bojové křivozobé husy existuje i komogorská husa, plemeno zatím neuznané evropskou komisí. Tělesně je mohutnější než křivozobá husa, houseři dosahují hmotnosti 8–10 kg, husy 7–9 kg. Výrazně těžší tělesný rámec, spuštěné letky a specifické znaky na hlavě (včetně náznaku laloku) ji odlišují od křivozobé bojové husy.

Co tedy máme doma?

Dle současného standardu se za tulskou husu považovat nesmí žádný evropský exemplář. Chovatelé, kteří se dosud domnívali, že vlastní tulské husy, vlastní s největší pravděpodobností bojové křivozobé husy, případně komogorské husy. Rozdíl mezi nimi spočívá především v tělesné hmotnosti, typu zobáku a nesení letek.

Husa bojová křivozobá bílá. Foto: Sergej Tschernov

Praktická zkušenost z chovu – rozhovor s Petrem Šalomem

Chovatel Petr Šalom se s bojovými husami setkal poprvé v roce 2021. Začátky nebyly jednoduché – neoplozená vejce, problematické líhnutí, rozdílné výsledky mezi různými kmeny. Nakonec se však ustálil jeden úspěšný kmen a začaly přicházet i výsledky. Zajímavé je, že tyto husy vykazují velmi dobrý pud sezení na vejcích a relativně rychlý růst – v osmi týdnech dosahovala housata průměrné hmotnosti kolem 4 kg.

Husy jsou ostřejší povahy, zvláště v období toku, a houseři se vyznačují výraznou ochranářskou agresivitou. Co se týče reprodukce, Šalom doporučuje stimulaci přes vodní plochu a spíše individuální ustájení než volnou pastvu. Jeho zkušenost potvrzuje, že bojové křivozobé husy nejsou tolik náročné jako jiná těžká plemena, ale vyžadují chovatelskou trpělivost a důslednost.

Detail hlav bojových hus křivozobých (vlevo husa, vpravo houser).

Závěr

Příběh tulské husy je dokonalým příkladem, jak se tradice, genetika a mezinárodní standardy mohou střetnout. Husa, kterou dnes mnozí chovatelé v Evropě označovali jako „tulskou“, byla oficiálně přejmenována na bojovou křivozobou husu. Skutečná tulská husa zůstává záhadou a mimo dosah evropského standardu. Současný stav přináší především jasnost – chovatelé mají k dispozici oficiální standardy a mohou svá zvířata vystavovat v souladu s pravidly. Pokud někdo doma chová husy se zaobleným zobákem, spuštěnými letkami a střední hmotností – chová s největší pravděpodobností právě bojové křivozobé husy.

Jediný dohledaný důkaz existence tulské husy s křídly nesenými na zádech.