Tenurri:To my děláme. Problém je, že když si ho nevšímám a sedím na místě, tak ho to za chvilku nebaví. Případně jde dál, jakože jdeme, stále se otáčí a vrací a čeká až půjdu taky. Tak většinou se zvednu a jdeme, protože nevím co s ním. Musíme se někam pohybovat alespoň šnečím tempem.
Když jsme na louce i s jeho polobraskou, tak si hrají, čuchají a vydržíme na místě v pohodě hodinu, ale oni jsou furt tak nějak v kontaktu a kam jde jeden jde i druhý. Hodně chodíme ven spolu, oni se zbožňují.
Když čtu o vašem Jackovi, tak mi v mnoha věcech připomíná moji fenu.
Chůze na provesenem vodítku je pro ni hroznej vopruz, umi to, ale fakt se musi hodne ovladat, je to pro ni těžké (a pro me taky 😀). A tak jsem přistoupila na takový kompromis - když to nechci řešit, chodí na postroji, nesmí tahat, ale může napínat vodítko, to je pro ni v pohodě, a je klid. Navic to teda řeším tak, ze si radsi popojedu autem, aby na tom vodítku nemusela vůbec nebo úplně minimálně (chapu, ze tu moznost kazdy vzdycky nema). Ale chci tim rict, ze jsem spoustu věci přestala řešit, a zjistila, ze je vlastně nepotrebuju, ze to pro me neni nutne. A ulevilo se mi 😀.
Masakr byl po cca 10ti měsíčním klidovém režimu po operaci (feny), z toho byla vyloženě frustrovaná, unavit kebuli nestačilo. Potřebuje pohyb k životu a ke štěstí.
Po tom klidovém režimu se to všechno zhoršilo (což je možná i váš případ?), ale ADHD byla od stenete.
Je to pes, který chce jit pořád dopředu, a být pořád v pohybu. Hodne jsme pracovali a pořád pracujeme na sebeovládání, čímž se to celkově všechno zlepšilo ale pořád to je v ní. A i dodnes , v jejich 6ti letech, jsou situace, kdy si připadám, že jsem psa vytáhla po roce ze sklepa. Jak píšete o kňourání, buďte ráda za to 😂, u nás je to řev, a kdo zná stafbuly tak ví, jak umí řvát 😂. Stane se doted treba v situaci, kdy potkáme člověka nekde, kde ho běžně nepotkavame, a klidně na 50 metru, je jak urvana řetězu a rve. A to lidi miluje, az moc, ale neumí ovládat ty emoce. A to hlavně na voditku. Na volno to je lepsi, tam to ventiluje pohybem. Balonek v hube a žvýkání nam také pomáhá.
Návštěvy jsou taky v podobném režimu jako u vás, ale u nás hodně pomáhá Kong naplněný masem a přesměrovat tu energii jinam. Plus určitá pravidla a důslednost. Takze to mame uz docela zmaknute; ale proste to v ni je.
Dlouho jsem třeba resila návštěvy na veterine, což byl v kombinaci s její povahou a s tim, co si tam prožila, očistec. Fakt jsme na tom pracovali, ale nakonec jsem to vzdala, došla jsem k názoru, že nemá smysl to hrotit, a fena proste ceka v aute, ja se ohlásím, a beru ji z auta az kdyz jdeme na radu. A je po problému (ale opet - chapu ze někdy takova moznost neni, to spis jen pro příklad.
Mam jeste psa, jsou spolu celkem sehraní, ale co nedávají je společné plavání. Běžné ochlazeni a par temp ve vodě na procházce v pohode. Ale pokud chci jet vyloženě k vodě, aby se tam vyřádili, tak to nejde. A zase, přestala jsem to řešit, prostě jedu s každým zvlášť a no stress. Snažila jsem se to řešit nějakým odložením jednoho a prostridanim (což v rámci jiného cvičení funguje, ale u té vody to byly jen nervy, pro všechny).
Proste jsem se smířila s tim, ze nemam dokonalého psa, ani jednoho (ten druhý má zas jiné svoje mouchy) a tomu to souziti celkově přizpůsobuji. Zas treba doma je fena naprosto skvělá (krom casu krmení), odpočívat umí bravurně.
Ted nechci aby to vyznělo špatně, a ani nechci celou tu situaci zlehčovat. Váš pes je mladý, věřím tomu, že na spoustě věcí ještě máknete a bude to fajn. Jen když se podívám na sebe zpětně, tak si uvědomuju, že jsem dřív také měla přehnané a zbytečné nároky, ze X věcí z těch, co jsem řešila, vlastně nepotřebuji. Treba jako sedet se psema někde, kde jiny pes lítá za balonkem, by bylo za trest pro oba moje psy, i pro me 😀.