Všeobecný pokec

HH…super, cokoliv, aby alespoň některé děti neseděly na zadeli doma a hýbaly se, navíc co jsem viděla, tak to není úplná sranda a některý překážky bych teda ještě dnes raději skočila v koňském sedle, protože já už bych to asi sama nepřehupsla…ale zároveň mi to trochu přijde líto…viděla jsem dělat HH převážně holky, myslím, že tam určitě nějaký “sen” jezdit na koni je a že tohle je taková “náhražka” a mrzí mě, že prostě ne každý, kdo by si to přál, kdo o tom sní má možnost “chodit na koně” …jak jsme tomu za mých mladých let říkali.

Prostě mi to připomíná dobu, kdy jsem ještě u koní nebyla a hrály jsme si s kamarádkou, že naše kola jsou jakože koně…prostě kůň to není…

S těmi imaginárními psy…hele já nevim, to jsem viděla dělat dospělý lidi…a jak nic proti ničemu, nikoho tím neobtěžují, ať si každej dělá co chce…jsem venku a hýbu se, tak furt lepší než dřepět u televize, ale jako koncept mi to přijde takový pitomý…dám povel, předpokládám, že ho imaginární pes splnil a pak toho imaginárního psa ještě pochválím, tak na to teda už nemám tu “dětskou” dušičku…to radši budu chodit do parku krmit vrabce…nebo když už teda pes, tak se nabídnu jako venčitel do útulku…

..ale já to tak neberu, že mi to podstrkujete, jenom můj názor, pro mně má význam zvíře živé a aktivity s ním spojené…ne nějaká hračka, ta mi nestačila ani jako dítěti, to jsem raději doma měla šneky nebo kobylky, když hemohl být pes…takže pokud se těch osmdesáti dožiju, tak to spíš budu mít doma králíka nebo morčata a v rámci procházek jim budu chodit na zelený…

Mojí mamince je osmdesát. Vychovala a vycvičila si  dnes 3,5 letou fenu, chodí s ní na procházky, dělá na zahradě, chodí za kulturou. Neumím si představit, že by si hrála na to, že má koně nebo psa a někde na veřejnosti si strkala tyčku mezi nohy, aby na tom “koni” mohla jet, nebo za sebou vláčela vodítko s prázdným obojkem.  A nedovedu si představit, ani že by to dělala v soukromí. 

Jo…taky jsem měla vycvičený morče, než imaginárního psa…

….pravda, jako úplně malá jsem se starala o ocásek a tlapku z králíka, pak šneci a kobylky,pulci a žáby, rybičky a pak křeček, morče…kdyz jsem se odstěhovala a vdala, přišla na řadu kočka a pes….

Kotě jsem dostala asi v šestý třídě, když už jsem teda jako nemohla mít psa…ale teda jako “náhražka psa” zlatý morče…venku za mnou běhalo na volno, přiběhlo na zavolání, umělo chodit na vodítku a umělo si na povel sednout a čekat…kotě bylo takové to polodivoké, co se někou okotila kočka ve stodole a následně odchyceno a darováno jako mazlíček do bytu...žádnej mazlík to nebyl, byla jsem spíš zdrápaná, ruce, nohy, jak mě intenzivně “lovil”….prostě Mikeš by se dal naprosto přesně popsat jako “z divokých vajec”…no když mu bylo tak 12 let, tak už se s přihmouřenýma očima dal tím mazlíkem nazvat.

No prostě pro holku, co si představovala kontaktní a přítulné koťátko, které by bylo parťák, to byla fakt prohra v loterii a myslím zpětně, že i kocourovi by bylo lépe někde ve stodole jako kočka myšilov, které tam lidi šoupnou nějaký jídlo na přilepšenou…

..morčata jsou super, moc mi chybí….