Všeobecný pokec

Já pavouky taky nesnáším, ale třesavky mi nevadí, však je to jen samá noha, jeden čas jsem měla tři na záchodě a bylo zajímavý je pozorovat, evidentně to byl pár a mikenka nebo milenec. 🙂

Když zmizely, bylo mi to i líto.

Pavouka nejsem schopná zabít ani odchytit do ruky, takže jedině odchytávám do hrnku a nebo volám o pomoc. 🙂

Vyprávěla mi moje drahá půle kdysi minipovídku o pavoukovi. Jmenoval se tuším Péťa a bydlel s klukem, který se jmenoval Pavel, Pája nebo to bylo obráceně, nevím. Byli kámoši.Velký kámoši. Kluk si pak našel holku, pavouk mu pro ni upletl nějaký dárek, asi punčochy, nebo co, kluk sklidil úspěch, holku přivedl domů a jak myslíte, že to skončilo?

Od tý doby pavouky nezabíjím. 

Tak si bez jakékoli fobie přijdu až “méněcennej” a nemoderní 😉.

Tak jako vono chlap, kterej má fobii z pavouků… to je trochu divný, ne?

Některý fóbie se v rodině předávají od malička. Ženám z pavouků, mužům třeba ze zubaře. 😁

assil:

Já pavouky taky nesnáším, ale třesavky mi nevadí, však je to jen samá noha, jeden čas jsem měla tři na záchodě a bylo zajímavý je pozorovat, evidentně to byl pár a mikenka nebo milenec. 🙂

Když zmizely, bylo mi to i líto.

Pavouka nejsem schopná zabít ani odchytit do ruky, takže jedině odchytávám do hrnku a nebo volám o pomoc. 🙂

Radši 10 pokoutníků, než 10 třesavek. Ty potahují zdi pavučinami a ty mi vadí víc, než pokoutník v koutě. Pavouků jsem se bála jako malá holka ve stanu. A škvorů. Pak jsem z toho vyrostla. Botou ? Radši 10 živých, než jednoho rozmázlého na zdi.

Sarah01:

Já zabíjím třesavky, ale přijde mně, že je to nekonečný. Je to invazivní druh a žere naše pavouky.

To je nepolapitelný duch.i před vysavačem dokáže zdrhnout a ty hnusný pavuciny dělá na počkání(pavučina od križáka je pěkná,ale ne  zase v lese  na hubě.to zase  ne)…já si kdysi myslela ze jsem si ty třesavky natáhla z lesa na ostružiní a maliní (pro strašilky) ale strašilky nejsou a třesavek je haba kuk hlavne pod postelí (pro sardullah🙈) 

Jinak z pověrčivosti, by se pavouk zabíjet neměl.nosí peníze a štestí.

Verun:

To je nepolapitelný duch.i před vysavačem dokáže zdrhnout a ty hnusný pavuciny dělá na počkání(pavučina od križáka je pěkná,ale ne  zase v lese  na hubě.to zase  ne)…já si kdysi myslela ze jsem si ty třesavky natáhla z lesa na ostružiní a maliní (pro strašilky) ale strašilky nejsou a třesavek je haba kuk hlavne pod postelí (pro sardullah🙈) 

Jinak z pověrčivosti, by se pavouk zabíjet neměl.nosí peníze a štestí.

Já mám pocit, že ty třesavky snad lítají vzduchem, pavučiny nestačím uklízet a ze zdí se to sundavá fakt blbě.

Lupus4:

Tak si bez jakékoli fobie přijdu až “méněcennej” a nemoderní 😉.

Napsala bych “šťastná to žena/muž” prostě kdokoliv, kdo fobii nemá…

Jako já bych třeba ráda vyměnila svojí arachnofobii za fobii z hadů… kolikrát za život jsem potkala hada? To spočítám na prstech… 4x slepýš( vím, že to had není, ale tohle většinou fobie nerozlišuje) a 3x užovka obojková… tak to bych asi přežila, zatímco s pavouky žiju.

Když vidím mamku, jak vezme i toho velkýho pokoutníka do ruky a jde ho vyhodit z okna, tak se mi dělá fyzicky špatně.

Ale je teda fakt, že tím, že žiju přes 30lwt v baràku a pavouků je tady hodně, to se s bytem v panrláku vůbec nedá srovnat, tak už mě to nevypne a nemám hysterickej, panickej… nebo jak bych to napsala… záchvat.

Nutno říct, že z pavouků strach nemám…nebojím se jich, ale štítím… a dokonce bych řekla, že mrtvých pavouků víc než živých… štítím se i když je hračka - pavouk.. nevezmu do ruky ani gumovýho a ani plyšovýho.

A vím, že to je naprosto iracionální, ale nejsem schopná s tím nic udělat. 
Víc mě děsí černí pavouci a naopak nejsympatičtější pavouk je skákavka… kdybych si musela vybrat, jakýho pavouka vezmu do ruky, tsk by to byla právě skákavka v nějaké světlé barvě.

Jediné s čím nemám problém jsou takoví ti malí pavoučci.. u nás jim říkáme štěstíčka… cokoliv většího je problém.

Takže .. pavouka nezabiju, nosí to smůlu… pavouka nevysaju, mám vysavač- vodník a musím nejenom po vysávání vylít nádobku s vodou, ale z mřížky odstranit bordelismus… tedy chlupance… kdybych věděla, že v tom někde je pavouk… navíc opět je to zsbití.

No a teď k Fanče… včera ráno mi došlo, že v rohu ložnice budu mít nejen Fanču, ale i její pavučiny, protože je nemůžu vysát… večer standard… přijdu do ložnice, rozsvítím, abych Fanču zkontrolovala a ona nikde… takže jsem zkontrolovala všechno kolem postele, vzala prášek na spaní a přežila to….

Jako z Fanči nemám takovej strach, protože na naše poměry je to malej pokoutník… spíš mě děsí, že třeba vyroste…

U nás je bílo…

A vím, že to je naprosto iracionální, ale nejsem schopná s tím nic udělat.

Fobie se dají těžko přeprat. Moje máma pavouky taky nesnášela a dostávala z nich záchvaty.

Já zase nemůžu výšky. Takže už léta nelezu na rozhledny. A kamarádům hlídám dole batohy.

kometa:

A vím, že to je naprosto iracionální, ale nejsem schopná s tím nic udělat.

Fobie se dají těžko přeprat. Moje máma pavouky taky nesnášela a dostávala z nich záchvaty.

Já zase nemůžu výšky. Takže už léta nelezu na rozhledny. A kamarádům hlídám dole batohy.

Já to mám s rozhlednama jak kdy. Vadí mně ty kovový s rošty, ale občas se stane, že se překonám a vylezu i na tu. Pokud fouká a rozhledna se kymácí, tak nevylezu vůbec. 😁

Vadí mně ty kovový s rošty

No ty už vůbec ne. Ale nelezu ani ani ty ostatní, protože proč? Když se stejně nedokážu kochat z výšky. Což je jaksi hlavní účel rozhleden, že jo.

Výšky - rozhledny většinou dávám, pokud jsou pevné, nic se nekývá, neprohýbá, “neplave” , mají zábradlí,… Můžu letět ledadlem, ale do gondoly balonu bych nevlezla…

Nevylezu na žebřík, ani na ten domácí, teda jo, ale musím se držet oběma rukama a mám pocit už na druhé šprušli, že spadnu. Takže nesundám a nepověsím záclony. A to jsem jako dítě lezla po stromech, jenže se to nějak pořád zhoršovalo… Kámen úrazu jsou pro mě lávky nad vodou, a když se houpe, tak obzvlášť. Sedačkové lanovky, když pode mnou “nic” není… 

Je to docela dost omezující fobie.

Sedačkové lanovky, když pode mnou “nic” není…

Ty dávám v nouzi nejvyšší se zavřenýma očima.

Ale záclony sundám i pověsím.

No, lanovky, to vždycky překonávám sama sebe. Byli jsme v Tatrách na lanovce na Skalnaté pleso, zastavila se a tím zastavením se rozhoupala. Netuším, jestli to tam dělají schválně, ale já byla v šoku, nedokázala jsem sedět a skoro jsem brečela, ještě že tam nikdo cizí nebyl. Pokračovat dál na Lomničák jsem už nedokázala. Další lanovku v Rakousku, Goldried I jsem zvládla, ale musela jsem sedět tak, abych viděla na kopec. 😄

Se zavřenýma očima by u mě nefungovalo. Já musím vždycky vidět. Když nevidím, představuji si a představy jsou horší…

Nesnášela jsem v dětství, když mi píchali očkování nebo penicilin do stehna, když si sestra stoupla tak, abych na to neviděla. Nikdy jsem nevyváděla, nebála se, ale chci vidět, co dělají s mým tělem. Dívám se ráda, jak se jehla zanořuje do kůže, když berou krev, jak začíná téct… Byla jsem léta dárce krve. Až masivní embolie a následné, již doživotní, braní antikoagulantů mi dárcovství ukončilo. 

Výšky mi nevadí (foto je z Madeiry, kde jsme šli po takovým chodníčku bez zábradlí a z jedny strany jen sraz dolů…), pavouci taky ne, hadi už vůbec ne… Ale co vůbec nadávám jsou vosy, včely sršni. Manželovo rodiče včelaří na chatě, když jsem tam byla před x lety, tak se mi jedna včela zamotala do vlasů, žihadlo jsem nedostala, ale ještě několik týdnů jsem se pak budila hrůzou a od tý doby už mě tam nedostali…