Kyrgyzstán

Pondělí 24.8.2026 

Budíme se do krásného slunného rána. Hory jsou v ranním slunci snad ještě krásnější, nahoře se po nich válí mraky, místy možná i prší. K snídani nám paní domácí uvařila ovesnou kaši, usmažila vajíčka a přichystala chleba, máslo, sýry, salámy a zeleninu. Najíme se, oblékneme do jezdeckého a vyrážíme na naši první opravdovou horskou túru na koních. Autem přejedeme na hranici města, kde je muzeum petroglyfů pod otevřeným nebem, tam máme sraz s koníky. Na obrovských šutrech opravdu sem tam vidno petroglyfy, vyobrazení kozorožci apod. výjevy, které tu zanechaly generace před nynějšími obyvateli. Koníci přicházejí, sedáme do sedel a vyrážíme směrem na sever do hor. Čeká nás pět hodin v sedle. Já jsem opět vyfasovala pěkně rostlého ryzáčka, pojmenovala jsem si ho Karel. Až později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Car. Car Karel 😊 Cesta z města vede po loukách posetých těmi všudypřítomnými šutráky, koníci ťapkají hezky za sebou, sami si vybírají cestu, do směru jízdy si moc kecat nedají, vědí, kudy kam. Všude na dohled se staví, všude jeřáby, bagry, dělníci. Jedno takové staveniště se najednou objevuje těsně vedle nás. Koně jsou nuceni projít jen pár metrů od pneumatického kladiva, hýbajícího se bagru, projíždějících náklaďáků. Nehnou ani uchem. Moje kobyly by se tam nepřiblížily ani na půl kilometru :D Pokračujeme dál, město pomaličku mizí za námi. Cesta stále malinko stoupá, velké šutráky pomalu mizí, ale pořád jich je v trávě hodně. Tráva už je tu vyšší, sušší, objevují se keříky, hodně různých bodláků, vše co tu roste, má trny a hodně plodů. Kam se podívám, něco kvete – modře, žlutě, červeně, fialově… Přijíždíme k nějakému resortu – vidím luxusní hotel, parkoviště, jezírko, golfové hřiště. Údajně ho nechal postavit šéf místního podsvětí, ale moc si to tu neužil, protože ho těsně před dokončením zastřelili… I to je život v bývalé sovětské republice. Resort necháváme po své pravici a začíná první větší stoupání, stále ještě po celkem široké cestě. Cesta je plná kamenů a štěrku, koníci stoupají bez nějakých obtíží. Většina lidí, co na nich sedí, jsou úplní začátečníci a na koni nikdy předtím neseděli. Jsem jediná, která se snaží svému koni do kopce odlehčit a snažím se vyvažovat těžiště. Stoupáme. Město i golfový resort jsou kdesi dole za námi. Teď už mám ve výhledu opravdu jen hory všude přede mnou a za sebou vidím jen to obří jezero. Po asi hodině a půl v sedle přijíždíme na takovou větší travnatou plošinu, po pravé straně je sráz dolů, po levé straně se zvedá příkrý kopec nahoru. Děláme pauzu, sesedáme, průvodci sundají koním udidla, některým dají na nohy pouta a koníci se pasou. My oddychujeme, pijeme vodu a hlavně se kocháme tou neuvěřitelnou nádherou. Při pohledu před sebe začínám být trochu nejistá ohledně další cesty. Žádnou totiž nevidím, jen stále se zvedající stěny. Tohle bude zajímavé. Sedáme zpět do sedel a pokračujeme přesně tím směrem, kde není vidět nic než kopce a srázy. Stezka tu ale je. Je sice užší a plná kamenů, ale pořád je to něco, čeho se chytit. Stoupání je čím dál prudší, koníci začínají trochu funět, ale pořád naprosto sebejistě nesou ty pytle brambor na zádech výš a výš. Najednou se cesta mění, přijíždíme mezi keře a stromy a cesta se vine po samé hraně srázu, který máme po pravici. Dole, někde hodně daleko dole, je slyšet hukot vody a za chvilku se ve výhledu objevuje vodopád. Říčka teče mezi dvěma srázy, které mají na výšku odhadem tak kilometr. A my po stěně jednoho z nich jedeme. Na koni! Stezička se zužuje tak na šířku dvou kopyt a sem tam se na ní objevují ostré šutry a velké balvany, mezi kterými je problém projít. Kyrgyzský koník ale zvládne s přehledem i tohle. Ve výhledu se mi najednou objevila skála, je přesně na naší stezičce a nedá se obejít. Po levé straně se skála zvedá a tvoří stěnu, která pokračuje nahoru, vlevo je jen pár centimetrů od stezičky sráz dolů. Tohle má být ta vyjížďka pro naprosté nejezdce a začátečníky?? Dostávám strach. Obrovský strach, jaký jsem na koni ještě nezažila. Tohle přece nemůžeme přelézt! Karel evidentně překvapen není, ví naprosto přesně, kam má klást nohy a kudy skálu překonat. Zahazuju otěže, chytám se hrušky a modlím se, abychom se nezřítili dolů… Srdce mi strachem bije o závod, klouby prstů mám bílé, jak se křečovitě držím sedla. Hop a jsme za skálou. Jen tak. Jakoby nic. Karel ani neškobrtnul, neklopýtnul, s naprostou jistotou přelezl skálu, se kterou by měl problém i kamzík. Mohutně ho podrbu na krku a chválím ho, jaký je pašák. Myslí si asi něco o hysterce, ale já jsem ráda, že jsme oba živí. Krajina se mění, vjíždíme do řídkého lesa, kolem cesty rostou smrky a borovice. Cesta se rozšiřuje a skály mizí, tráva je hustší a šťavnatá. Sem tam vidíme ve srázu pod námi kravku, jak se v klídku pase. Jedeme ještě kousek nahoru, kde se prostor otevře a je tam taková menší loučka, na které se pase stádečko krav. Sesedáme a pouštíme koníky taky se napást. Sdělujeme si zážitky z cesty, kocháme se výhledy, občerstvujeme se. V dálce nad námi se pořád ještě zvedají vysoké hory, ty nejvyšší vrcholky mají 4,5 tisíce metrů. Průvodce tím směrem ukazuje, prý je tam krásné horské jezero. K němu ale už nedojedeme, budeme se obracet a stejnou cestou se vracet dolů. Počkat?! My pojedeme stejnou cestou DOLŮ?! Jakože přes tu skálu?? Tak to zapomeňte hoši, já nejedu… Domlouvám si s průvodci, že já teda rozhodně ty kritický úseky v sedle nebudu a že půjdu po svých s koněm na špagátu za sebou. Dívají se hodně udiveně, ale kývají, že teda jo. Ostatní se ke mně nakonec přidávají a děkují mi s tím, že oni by taky umřeli strachy být v sedle. Pobalíme se, pochytáme koníky a vyrážíme na cestu zpět. Jdu první, Karel za mnou poslušně ťape a dává pozor, aby mě nezašlápl. Míříme ke kritickému místu, mám strach tam projít i po svých, ale za pár vteřin jsme oba za skálou a čekáme, až jí překonají i ostatní. Ještě kousek jdu po svých, pak se stezička trošku rozšiřuje, tak znovu nasedám a kochám se výhledy. Kopečky se sbíhají dolů až k jezeru, za kterým jsou v oparu mraků malinko znatelné bílé vrcholky pětitisícovek. S jednou malou přestávkou sjíždíme zpět k muzeu petroglyfů. Máme za sebou celkem 16 km s převýšením 1,3 km a pět hodin jízdy včetně přestávek. Dojeli jsme do nadmořské výšky asi 2900 m. Průvodci spěchají, čekají na ně totiž další klienti a koníci jedou stejnou trasu ještě jednou… My si jdeme dát sprchu na penzion, cestou se stavujeme v restauraci na pozdní oběd. Po malém odpočinku vyrážíme večer na večeři a pivo 😊

Skvělá reportáž! Je znát, že jste plná dojmů.

Těším se na pokračování.

Úterý 25.8.2026 

Po vydatné snídani opět přejíždíme autem k muzeu petroglyfů a čekáme na koníky. V noci přišla bouřka, vzduch je dnes malinko chladnější a nad námi se povalují mraky. Vypadá to, že bude každou chvíli pršet. Původní dnešní plán byl výlet do Semjonovského údolí, to je ale z nějakého důvodu zavřené, takže pojedeme náhradní trasou. Nám to ale vůbec nevadí, nádherně je tady úplně všude. Koníci přicházejí, nasedáme a vyrážíme na cestu. Jedou s námi dva dospělí Kyrgyzové a jeden chlapec, tak ve věku 12 let. Začátek trasy je stejný jako včera, vymotáváme se z okraje města směrem na sever k horám, opět procházíme kolem staveniště, ale za ním už zahýbáme doprava. Jdeme po široké jílovité cestě, vyjeté od aut a bagrů. Jíl je po noční bouřce lepkavý a kluzký, koníci jdou ale jistě. Za zatáčkou se objevují stáje s malinkými paddoky a v nich vidíme kobyly s hříbaty. Tak tady teda jsou! Všichni koně, které jsme zatím potkali – ať už pod sedlem nebo pasoucí se venku – byli hřebci. Kobyly mají tedy zřejmě pouze na chov a jsou schované ve stájích. Stáje míjíme bez jakéhokoliv vzrušení ze strany koní a cestička se pomalu zužuje. Všude je mokro a kluzko. Vjíždíme do údolíčka mezi ne moc vysokými zelenými kopci, všude tečou malé potůčky, tráva je hustá a šťavnatá. Spadly asi dvě kapky a hned na to se vyčasilo a vysvitlo sluníčko. Stezička vede jen těsně nad dnem údolíčka, kde je opravdu hodně mokro a kde by se koníci bořili do bahna. Tráva podél cestičky se pomalu mění v keříky a keře a stává se čím dál hůř prostupnou. Průvodce, který jde první, musí místy zastavovat a ulamovat větve, abychom vůbec projeli. Prý tudy už dlouho nešli. Cestička se zvedá, koníci kloužou po mokrém jílu, ale s ozuby to tak nějak zvládají. Prodíráme se džunglí, ani pořádně nevidíme na cestu, kopečky po pravé straně se zvedají do větší výšky, na jejich boku vidím v dálce bagry a k nim vedoucí cestu. Tam my ale nemíříme, jdeme pořád výš a výš tou naší zarostlou stezičkou. Konečně se před námi otevřou louky, keře mizí a na obzoru vidíme pást se krávy. Dojedeme až skoro k nim, sesedáme a dáváme sobě i koním přestávku. A zase ty výhledy!! Člověk vůbec nemá kapacitu myslet na cokoliv jiného, mozek je tou nádherou doslova přehlcený. Kolem nás se pase stádo krav, po chvíli přiběhne stádo ovcí, kdesi v dálce vidíme pár koníků. Po přestávce sedáme do sedel a vyrážíme dál. Míříme trochu zpět po úbočí kopce, na kterém jsem předtím zahlédla bagry. Míříme směrem k nim. Opět nás průvodci vedou po stezičce tak akorát na dvě kopýtka, opět se tu všude povalují ty velké balvany a stezka vede různě mezi nimi. Sráz pod námi není rozhodně tak prudký jako včera, ale strach mám zase, i když už ne tak velký. Už se učím věřit Karlovi, vím, že on to zvládne. Sami průvodci si nejsou moc jisti tím, kudy jít, ale tak nějak pořád míříme na tu širokou cestu vyhlodanou do úbočí kopce bagry. Když k ní konečně dorazíme, musíme se na ní nějak vyšplhat. Jsme jakoby pod ní a mezi námi a cestou je velká hromada hlíny s kamením, kterou bagry při hloubení cesty vykutaly. Průvodce se snaží donutit koně na hradbu hlíny zespodu vyskočit a překonat jí, koníkovi se moc nechce a když se nechá donutit, nohy se mu boří do kyprého materiálu pod nimi. Jsou na cestě, teď je řada na mně. Pobídnu Karla a ten hradbu z hlíny zvládne levou zadní, i když se taky boří. Každý další koník už to má lehčí, protože ti před ním už v hlíně vyšlapali cestičku. Jsme na cestě a míříme směrem dolů. Sem tam vede přes cestu odtokový kanál, aby měla voda, plynoucí z kopců, kudy odtéct a nehromadila se na cestě. Jsou to prostě jen takové rýhy vyryté napříč do cesty. Voda v nich opravdu teče a podél nich je z jílu doslova bahenní lázeň. Koním se do toho moc nechce a když se nechají přesvědčit, opět se jim boří nohy. Chudák Karel si až sednul na zadek, když mu zadní nohy zajely do bláta až nad hlezna. Ale ani to není pro kyrgyzského koníka problém. Vyhoupnul se z bláta, vyskočil za rygol a ťapeme dál. Cesta se prudce svažuje dolů a když dojdeme zhruba na úroveň stájí, které jsme ráno míjeli, odbočujeme doprava a míříme dál už po úzké stezičce mimo hlavní cestu. Ta vede chvilku nahoru, chvilku dolu, podle toho, jak kopíruje terén. Přicházíme k potůčku, voda se dravě dere z kopce a pěkně hučí. Koně se napijí, pak přebrodíme a míříme dál. Pod nohama se nám změnil povrch, už to není kluzký jíl, ale vyschlý červený jíl spolu s pískem. Taky tu není ta šťavnatá travička, ale suchá stébla a keříky. Přehoupneme se přes nízký horizont a podél dalšího potoka míříme do průrvy mezi skály. Tam sesedáme, uvazujeme koníky ke keřům a po svých míříme pár set metrů dál mezi skály. Tam se nám naskytne krásný výhled na vodopád. Uděláme pár fotek, vracíme se ke koním, nasedáme a míříme k našemu dnešnímu cíli. Pod kopci na nás čeká Pjotr s obědem na grilu. Sesedáme z koní a ti pokračují s průvodci zpět do stájí (a zřejmě na další vyjížďku s dalšími klienty). Dnes to bylo 11 km s převýšením 600 metrů. My si dáváme výborné grilované kuře, hovězí, grilovanou a čerstvou zeleninu a vychlazené pivo, které si musíme nejdřív najít a vylovit z potoka. Pak sedáme do dodávky a jedeme zpět na penzion. Po krátkém odpočinku se vydáváme podívat se na pláž k jezeru. Všude je spousta stánků a lidí, pláž je plná, spousta lidí i ve vodě. Cestou z pláže si sedáme v jedné z místních restaurací a dáváme si další výbornou večeři. Jdeme spát.

TY VADO! EFE!!  víc na to asi neřeknu. Krása je to!!

Najíme se, oblékneme do jezdeckého a vyrážíme na naši první opravdovou horskou túru na koních

úplně se mi zastavil dech. Těším se na pokračování.

Edit -to musím dopsat - krásně napsaáno!! Na tý skále jsem se bála taky. Zatím jsem nestihla dočíst, ale moc díky předem za takhle dokonalý nahlídnutí.

Středa 26.8.2026 

Dnes přejíždíme od jezera do nové lokality, kde budeme ubytovaní další dvě noci. Po snídani tedy sedáme do dodávky se všemi kufry a razíme na cestu. Jedeme stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli, tedy po dálnici podél jezera. Po asi dvou hodinách jízdy zastavujeme u dálnice, která v tomhle místě vede jakousi velkou soutěskou mezi skalami, vystupujeme z auta a vydáváme se na pěší výlet ke kaňonu Konorček. Je hrozné vedro, slunce se odráží od skal, které jsou ze všech stran, i od kamenů, které máme pod nohama. Původně široká cesta se zužuje a v cestě máme čím dál víc kamenů a skal. Přicházíme k prvnímu místu, kde je potřeba se pomocí lana vyšplhat na asi dvou a půl metrový schod. Jinudy cesta nevede. Jdeme dál, cesta se pořád zužuje. Dozvídáme se, že jdeme vyschlým korytem říčky a pokud zaprší, tak se odtud nedostaneme, protože se tudy povalí divoká voda valící před sebou všechny ty kameny, přes které s námahou přelézáme. Postupně nás čekají ještě další tři místa, kde musíme vylézt za pomocí lana a asi po hodině a půl se najednou úzký průchod mezi skalami otevře a my vcházíme na obrovský otevřený prostor, který je lemovaný bizardními červenými skalami různých tvarů a velikostí. Vypadá to trochu jako v Grand Canyonu. Nádhera a zase úplně jiná krajina, než kterou jsme viděli v posledních dnech. Dáváme si malou přestávku, fotíme a kocháme se. Potom vyrážíme stejnou cestou zpět k dodávce a pokračujeme v cestě. Cílem je vesnice Karool-Dobo, což je údajně místo, kde začali Kyrgyzové jako první poskytovat právě dovolené v koňských sedlech. Odbočujeme z dálnice a kopírujeme trasu řeky linoucí se mezi kopci a skalami po obou stranách. Úzké údolí se rozestoupí a po obou stranách vidíme louky, které se postupně zvedají do kopců a za nimi jsou hory. Za horami jsou pak ještě vyšší hory, s bílými vrcholky. Po levé straně vede na hřebeni nejvyšších vrcholů hranice s Kazachstánem. Přijíždíme do malé vesničky, sjíždíme ze silnice na kamenitou cestu a po pár set metrech jsme u stájí, vedle kterých je naše ubytování – dva velké hostinské domy se zahradou, uprostřed které je jurta, volně přístupná všem turistům. Po obvodu jurty jsou uvnitř navěšené místní oděvy, které si může kdokoliv vyzkoušet a obléct. Součástí ubytování je i velká jídelna, kde dostáváme tříchodový oběd a po něm se jdeme rychle převléknout, už na nás čekají koníci na dvou hodinovou seznamovací vyjížďku. Místní koníci už nevypadají tak pěkně, jako ti předešlí, ale nic vyloženě hrozného. Sedáme do sedel a vyrážíme za vesnici do kopečků. Hory jsou tady jiné, ne tak ostře vystupující, jako u jezera, ale volně přecházející z luk do mírných kopečků a až pak se zvedají prudčeji do vysokých hor. Na severní straně, tam, kde je hranice s Kazachstánem, jsou celé zelené a zvlněné, na jižní straně jsou pokryté lesy a pak z nich vystupují skalnaté vrcholky. Hory jsou vidět úplně všude, celých 360 stupňů je výhled na hory a každým směrem jsou jiné. Je to tu ještě nádhernější, než u jezera. Koníci ťapají po kamenité cestě, míjíme spoustu krav a sem tam se na úbočí kopečka pase kůň, který je za nohu přivázaný ke kamenu. Tráva je tu bohatá, zelená a šťavnatá. Zvířata lesklá a pěkně nakrmená. Celou cestu se kocháme, mozek je opět úplně zahlcen tou krásou. Když přebrodíme říčku, sesedáme a dáváme si malou pauzu, po chvilce se vydáváme na cestu zpět. Slunce začíná zapadat a osvětluje tu nádheru měkkým zlatým světlem. Po příjezdu se jdeme umýt, dostaneme opět výbornou večeři a celí unavení po náročném dni jdeme spát.

My pojedeme stejnou cestou DOLŮ?!

Před dvaceti lety bych vám i záviděla. Teď mi stačí si o tom číst.

Nicméně, musí to být ÚŽASNÉ.

Čtvrtek 27.8.2026 

Budím se opět do krásně slunného rána, rozhrnu závěsy a přímo z postele mám výhled na hory. Čeká nás další úžasný den! Po vydatné snídani formou švédských stolů, se jdeme obléknout do jezdeckého a hurá za koníky. Dnes nás čeká asi 3-4 hodinová vyjížďka s piknikem někde nahoře v kopcích. Každý jsme vyfasoval krabičku s dvěma sendviči, zeleninou a lahví vody. Vyrážíme. Tentokrát jedeme na druhý konec vesnice, průvodce nám dělají dva mladí Kyrgyzové a ani jeden nemluví rusky. To bude zajímavé. Hned u stáje se k nám přidala pouliční saluka a jde s námi. Po chvilce přejdeme silnici a jdeme dál za vesnici po kamenité cestě, ta se postupně mění na polňačku. Jdu se svým koníkem první a tudíž mám naprosto dokonalý a nerušený výhled. Je přímo dechberoucí. Jdeme a já se jen usmívám od ucha k uchu, šťastná jak blecha. Ano, tohle je ono, to je to, proč jsem sem přijela. Užívám si to opravdu plnými doušky, koník hezky ťape a cesta ubíhá. Míjíme hřbitov – muslimské náhrobky, hrobky a kovové zdobené ohrádky, vše zarostlé travou, za tím se v dálce zvedají hory. Krásné místo na poslední odpočinek… Saluka se mezitím vrátila do vesnice, ale někde u hřbitůvku se k nám přidal menší ovčáček, vypadá jako menší holandský ovčák. Evidentně jsme mu zpříjemnili den, běhá kolem koníků anebo chytá myšky ve vysoké trávě podél cesty a je šťastný. Když už je mu moc velké vedro, zaběhne se vykoupat do potůčku, což mu teda dost závidím. Začínáme mírně stoupat. Potkáváme pasoucí se koníky, uvázané za nohu a poblíž nich jejich pány, sekající trávu na zimu. Tady se ještě vše dělá ručně. Posekat a shrabat do kupek. Jak to ale dostanou dolů? Netuším… My jedeme dál, cesta se vine chvíli nahoru, chvíli dolů, sem tam přebrodíme potok, koně pijí. Pak už začíná být stoupání prudší, koně napínají síly a funí do prudkého kopce. Je hrozné vedro, potíme se všichni. Jsem ráda, že dnes nemám na zádech batoh, to bych se asi mohla ždímat. Po nekonečném stoupání a nekonečných výhledech najíždíme kdesi nahoře na širší cestu, která nás zavede do lesa. Tam, ve stínu, sesedáme z koní, uvazujeme je ke stromům a dáváme si připravenou svačinku a kocháme se výhledy. Dávám svému koníkovi okurku, ale zřejmě to vůbec nezná, takže nemá zájem. Ani žádný jiný, raději okusují stromy a vyčnívající kořeny. Jsou holt zvyklí na tvrdý režim. Po asi půl hodině opět nasedáme a pokračujeme lesní cestou, jít chvíli ve stínu je moc příjemné. Jedu předposlední, za mnou už jen druhý z Kyrgyzů. Najednou koukám, jak mizí i s koněm v lesním srázu pod cestou a za chvíli se zase vynořuje a se stydlivým úsměvem mi podává jakousi větvičku. Maliny!! Mňam, výborné, šťavnaté, sladké maliny. Už vím, z čeho tu dělají tu neuvěřitelně sladkou a dobrou marmeládu, kterou nám servírují v penzionu. Usměju se na něj a poděkuju, načež on znovu mizí kdesi v džungli pod námi a veze další várku 😊 Po chvíli opouštíme les a cesta začíná pomalu klesat po loukách zpět do údolí. Výhledy jsou za každou zatáčkou ještě nádhernější, než před chvílí, a mně snad pukne tou nádherou srdce. Stále klesáme níž a níž a když už jsme úplně dole, ještě se vyškrábeme na jediný kopeček uprostřed údolí. Nahoře jsou nějaké vysílače, ale hlavně dokonalý výhled do všech stran. Naši průvodci nás chtějí dostat zpět dolů po tom nejpříkřejším srázu, to ale hromadně odmítáme a tak jsme šli hezky po cestě, které obkružovala kopec a klesala jen snesitelně. Po opětovném překročení pár potůčků a míjení stád krav a koní, přijíždíme pomalu zpět k vesnici. Dostávám další maliny a kytičku 😊 Přijíždíme k penzionu. Bylo to krásných 16 km, převýšení 830 m a zvládli jsme to asi za tři hodinky. Z toho budu žít ještě dlouho… Zbytek odpoledne jsme měli volno, takže jsme odpočívali, poflakovali se po zahradě a posedávali v jurtě. Večer nás čekala další výtečná večeře a zasloužený spánek.

Pátek 28.8.2026 

Ráno se opět budím s výhledem na hory osvětlené ranním sluníčkem, tentokrát se nám přímo pod okny pase kůň. Jdeme si dát výbornou snídani, balíme kufry, nakládáme se do dodávky a přejíždíme jen kousíček za vesnici na jakési hřiště. Místní chlapci nám předvedou národní jezdecké hry. Moc se těším. Kluků je sedm, jeden nedorazil, ale nevadí. Nejdřív nám předvádějí něco jako nástup s vlajícími kyrgyzskými vlajkami. Na té najdete slunce na červeném poli, uvnitř slunce je vyobrazen tündük – kruhová část konstrukce tradiční kyrgyzské jurty, která tvoří otvor ve střeše. Na hlavách mají jejich typické plstěné čapky, na nohou holiny, jeden z nich pantofle (což je tady mimochodem nejčastější jezdecká obuv :D ). Po předvedení odevzdávají vlajky doprovodu na zemi a začíná první ukázka. Při této disciplíně jde o to, sundat soupeře z koně tahem za pruh látky, který mají oba soupeři uvázaný kolem pasu. Nejdříve si podají ruku a jdou na to. Tahají se, strkají, koně do sebe narážejí a po chvilce je jeden z chlapců na zemi. To se opakuje ještě dvakrát s jinými soupeři. Druhá disciplína prověřuje zručnost – jde o to, zvednout ze země kus látky a to ideálně v plném cvalu pouze vykloněním se ze sedla. Třetí, poslední, disciplína je asi nejznámější, jde o jakési ragby na koních, kdy se dva týmy přetahují o mrtvou kozu (nyní již umělá náhražka, vážící asi 15 kg) a cílem je ji dovézt do jakési branky. Dovoleno je téměř vše, kromě shazování z koně. Je vidět, že koníci jsou zvyklí a narážejí do sebe a nechají se řídit jen nohama, pokud má jezdec zrovna v rukou kozu. Byl to super nevšední zážitek, ale my musíme pokračovat dál, dnes se přesouváme zpět do Biškeku. Po asi hodině a půl jízdy od vesničky z pohádkového údolí mezi horami, přijíždíme do historického komplexu Burana. Už z dálky je vidět velká cihlová věž – pozůstatek původního minaretu, toho jediného, co zbylo po nájezdu mongolů z celého města. Minaret byl původně vysoký přes 40 metrů, dochoval se pouze ve výšce 25 metrů, i tak je z něj krásný výhled – jak jinak než na hory. Dostat se ale nahoru je celkem adrenalin, uvnitř věže je úplná tma a vede tam velmi příkré schodiště, široké tak akorát pro jednoho (štíhlého) člověka. Takže se vždy musí nejdřív počkat, až všichni slezou, teprve potom může nahoru další skupinka lidí. Okolo věže jsou po pozemku posety desítky náhrobních kamenů starých 1,5-2 tisíce let, vyobrazující osoby, které pod nimi leží. Město bylo významným městem na hedvábné stezce. Po návštěve Burany míříme na oběd a potom pokračujeme do Biškeku, kam přijíždíme z úmorného vedra a ubytováváme se v hotelu. Pak rychle na večeři do stylové kyrgyzské restaurace a všichni už se těšíme na sprchu a spánek.

Sobota 29.9.2026 – Neděle 30.8.2026 

Dnes jsme strávili volný den v Biškeku, po nákupech, kavárničkách a restauracích. V noci na neděli odjezd na letiště a dlooouuhá cesta domů. 

Sbohem Kyrgyzstáne, nechala jsem v tvých horách velký kus svého srdce…

Kyrgyzští koně 

Ат — адамдын канаты. Kůň je člověku křídly. Kyrgyzské přísloví 

Jak už jsem psala, kyrgyzský kůň mě na začátku překvapil svojí velikostí. Není to zvíře, které jsem očekávala – malé, vychrtlé, zbídačené, zlomené. Jsou to koně nesmírně pracovití a zvyklí vyžít z mála, ačkoliv pastvy se zdálo všude dost. Lidé je v těchto končinách využívají k práci a podle toho se k nim chovají. Rozhodně to není pet zvíře, jako u nás a náš pohled by Kyrgyzové asi nepochopili. Přesto si svých koní nesmírně váží a jejich kultura je s nimi nerozlučitelně spjatá. Pokud není kůň zrovna využíván k práci, pase se. A to jak v létě, tak v zimě, kdy si musejí vyhrabat stařinu pod sněhem. Toto se týká hřebců. Kobyly se používají na chov a chovají se ve stájích, kde se v zimě dokrmují senem. Práce představuje především shánění stád krav a ovcí a přepravu lidí z místa A do místa B. Pokud je kůň starý, nemocný nebo zraněný a nemůže už dál pracovat, tak skončí na talíři. Tady se masem rozhodně neplýtvá. Sedla používají lyžinová, dřevěná a kovová kostra potažená kůží. Sedlo se usazuje na dvě až tři většinou vlněné nebo plstěné tlustší podložky, připevní se na něj poprsák a podocasník a nahoru na sedlo se dává tlustá měkká deka, na které sedí jezdec. To celé se utáhne obřišníkem, který je uvázaný na kravatu. Uzdečky jsou většinou nylonové, dlouho používané, otěže krátké bavlněné. Kyrgyzové používají k pohánění koně něco jako bič, krátký karabáč upletený z kožených řemínků. A jinak se do koně kope a tahá se za hubu :/ Koníci, na kterých jsem seděla, ale neměli nejmenší problém pochopit jemné pobídky a fungovali po pár chvílích i na jemné ťukání prstů do otěže. Všichni koně jsou kovaní na ozubech, podle stavu kopyt bych řekla, že jsou strouhaní tak jednou za 4-6 měsíců. Pastviny nejsou nijak obehnané ohradami nebo ohradníky, takže se koně pasou buď s pouty na předních nohou nebo s jednou zadní nohou uvázanou ke kolíku nebo velkému kamenu. Nemají lehký život, ale rozhodně nestrádají a jejich páni si jich váží. Řekla bych, že právě turističtí koně na tom jsou asi nejhůř.

Kyrgyzské jídlo 

Kuchyně je zde stejná nebo podobná, jako na Kavkaze a v okolních zemích a zároveň ovlivněna islámem. Takže spousty různého masa, kromě vepřového, na různé způsoby s velkými porcemi zeleniny, ať už čerstvé, grilované nebo dušené. Maso je výborné, ochutnali jsme hovězí, skopové, jehněčí i koninu, v různých úpravách a s různými přílohami. Vždy jsme si pochutnali. V restauraci jsou Kyrgyzové zvyklí objednávat velké porce jídel doprostřed stolu, každý pak dostane malý talířek a nabírá si dle svého uvážení z prostřed stolu. Jedí dlouho a hodně. Na stole je vždy zároveň nějaký druh pečiva k přikusování, ve většině restaurací mají i mojí oblíbenou chačapuri. Mají také výborné husté polévky a spousty různých zeleninových salátů. Co se týká alkoholu, je k dostání tak max. ve třetině restaurací a ve velmi omezeném výběru. Pivo jsme tu pili české, resp. české, ale vyrobené tady. Jinak se dal pořídit Heineken, Corona apod. značky a také víno. Chtěli jsme vyzkoušet i kymyz – skvašené kobylí mléko – ale byli jsme od něj raději zrazeni, že by to nemuselo dopadnout dobře. Vyzkoušeli jsme tedy alespoň čalap, což je nealkoholický nápoj z kyselého mléka, který se dosoluje a pije se hlavně v horku, měl by být osvěžující. Pro nás ale velmi nezvykle chutná, asi jako slaný kefír, který je cítit buď koninou nebo kozou 😊 Abych to shrnula: myslela jsem si, že přijedu hezky zhubnutá po tom celodenním výdeji kalorií, místo toho jsem byla neustále přejedená a přijela jsem s kilem navrch :D

Hrozný co?? Dolů, brrr. A ……. koníky chudáci jdou tu štreku zas - teď mám na mysli terén.

Zrzavci:

Hrozný co?? Dolů, brrr. A ……. koníky chudáci jdou tu štreku zas - teď mám na mysli terén.

Já měla na mysli člověka, ne koně.

V mnohem menším vydání jsme toto zažila před léty na huculech. Ti neměli problém, já občas ano. Moc ráda na to vzpomínám, souznění a vzájemné spolehnutí se jeden na druhého.

Výborné. 

Dohodněte se s adminy a dejte to do článků 🙂 Zase tolik jich tu o koních není a diskuze asi brzy zapadne 🙂

Jo, jo jo, to jsem chtěla říct, ale nestíhám. Je škoda, to vrhnout do světa takhle najednou, takový krásný čtení. ať se máme na co těšit.

krása - moc ti to přeji, dovolená přesně pro tebe a evidentně splnila očekávání 🐎

Ano, pouze krokem - ve většině terénu to ani jinak nešlo. A byli jsme skupinka šesti Čechů. 

A ptejte se, proto jsem to dala do diskuze 😉