tetrivek

Čuvačka chodí na procházky ráda. Ale je to pastevec a prostě má svoji hlavu. Takže kde jí pustím na volno musím hodně přemýšlet. Ale je to kus od kusu a výchovou to není. Rodičů první čuvač, tenkrát nám někdo řekl že má povahu berňáka, zlaťáka. Procházka super, dost často bez vodítka, ovladatelný, domácí známé pouštěl za vrata , nechal se podrbat. Se psy nikdy problém. 

Teď má maminka už druhého šestiletého psa. Povaha celkem vyrovnaná, bázlivost nemá. Ale je od štěněte mimořádně ostrý, takže procházky ano, ale vždy na vodítku, já ho občas beru i na flexině. Návštěvy ani rodinné známé netoleruje. Radši ho zavíráme do kotce, na tu chvilku. Jinak opravdu neúprosný hlídač, mamka s úsměvem povídá kolikrát si odpoledne zdřímnu, vrata samozřejmě zamčené, ale dům odemčený, ale vím že mám psa. Je pravda, že když bydlí sama u lesa je takový pes k nezaplacení. I když ona teď jak je v důchodu ho neskutečně rozmazluje, že i náš veterinář měl strach aby panička nemusela poslouchat psa. Myslím si, že vztah mají hezký, ona pečuje a on hlídá. Ještě jí pomáhá zavírat slepice, mazlí se s kocourem. 

Když jsme měli první čuvačku, byla to taková dáma. Procházka maximálně kolem naší pastviny, a svěřeného území. Jak jsme ji vzali třeba k rybníku, zamotala se do ostružin a počkala až jí páníčci osvobodí a ta radost že se jde domů. Prostě jak si štěně vychováte, tak to bude. Teď naše roční čuvačka je na procházce spokojená. Ale od mala jsme se snažili ji brát skoro všude. 

Hlídá pěkně, zatím návštěvy, které se nebojí a podrbou, tak v pohodě. Ale ten kdo má strach tak ji raději zavíráme do kotce. 

Každý si představuje procházku jinak. 

Já mám za svůj život zkušenosti s kříženým pudlíkem, potřeboval i při procházce aporty, nějak zaměstnat. Jinak by i lovil. Kříženka jezevčíka, silný lovecký pud, spokojená třeba na louce kde mohla hrabat myši. Kříženec NO s haskym, povaha spíše po NO. Podařilo se mi ho vychovat na chůzi u nohy bez vodítka. Zvládli jsme klid před zvěří, nevšímal si ani psů. Na procházce aporty a hlavně se mnou moc rád chodil kamkoliv. Pak ruskoevropská lajka, tak lovec, ale pořád s vámi v kontaktu. V lese takový tichošlápek, ale inteligent. Takže mi ukázala cokoliv čeho bych si kolikrát v lese ani nevšimla. Pak ohaři, takže hlavně práce. Cvičení to je to co je baví. A teď čuvačce stačí obyčejná procházka, nemusím nic vymýšlet. A jezevčice tak ta přemýšlí pořád. A tím nutí i mě, dávat na tu malou pozor. 

Zákon smečky je jasný, Impact máte můj velký obdiv 👍

Napíšu Vám co provedla naše smečka v pondělí ráno. Pondělní ráno, jsme si užili jako nedělní. Do práce jsem šla až před polednem. A tak si pěkně v sedm vstanu, vyvenčím psy. Vypustím a nakrmím slepice, kuřátka, krůty, krůťata, králíky, kočky, zkontroluji ovce a jehňata. Udělám čaj, kávu dám péct minibagetky k dopečení, nakrájím salám, sýr, uvařím natvrdo vejce. Z povzdálí jako by slyším štěkot jezevčice, pomyslím si asi má zase pod dřívím myš. Rodinka se nasnídá. První vyběhne ven syn a už slyším jak říká čuvačce medvěde kde jsi? A už si spolu hrají hru na honěnou kolem thůjí. A v tom synův řev Ájo, Xaviere co jste to udělali? Jezevčice se podhrabala ke slepicím, ty nechává na pokoji, ale šla po krůtě, která seděla na vejcích. Naštěstí vejce i krůta to přežili. Ale ohař rovnou rozerval pletivo a zakousnul patnáct slepic. 😟

Bylo mi jich líto. Psi za nic nemohli, pletivo už bylo staré. Tak páníček staví nový plot. 

Jednu výhodu to mělo nevím jak to ten pes dokázal, ale asi zakousnul jen ty staré slepice, co už nenesou. Protože včera bylo 13 vajec a dnes taky. Když u nás se slepice dožívají přirozené smrti, někdy to urychlí liška nebo pes. 

Jediná čuvačka, která nedržela se smečkou vzorně hlídala okolí, nezabíjela. Ale předtím na mě tak zvláštně koukala do okna, že by bonzovala? 

Hlavně že se psům nic nestalo, plot bude nový a slepice se taky pořídí. 

Koně miluji od dětství, můj velký dětský sen bylo mít koně. 

V pubertě se mi můj sen trochu splnil. Na střední jsme na praxi chodili ke koním, jezdila jsem. A nedaleký soused měl shagyaaraba (nevím jestli se to takhle píše). Byl to hřebec a dost nevyzpytatelný a já mladá, blbá bez pudu sebezáchovy. Jsem měla to štěstí s ním jezdit, krmit, ošetřovat ho. Ráda jsem s ním chodila na procházky, jen tak po lesích a loukách. Snesl i mého psa. A já byla blahem bez sebe. 

Zato vyjížďka byl vždy adrenalinový zážitek, Ferda se bál autobusů, řevu motorek, a v lese se lekal kdejakého prasete. Měla jsem štěstí, i když se se mnou párkrát splašil udržela jsem se v sedle a nikdy nespadla. 

Nejkrásnější bylo když jsem šla okolo jeho ohrady,vždy mě řehtáním zdravil a tryskal za mnou. A já mu naoplátku nosila mrkvičku, jablíčko. 

Jenže pak jeho majitel zestárnul, děti se starat nechtěli. Prodali ho. Dodnes mě to mrzí, tenkrát jsem neměla finance ani podmínky pro koně. 

Nikdy na něj nezapomenu, zážitky s ním byly krásné. 

A teď už bych na koni nejezdila, bylo by to týrání, mám o čtyřicet kilo víc než tenkrát. 

Pak jsem si udělala řidičák na motorku, pořídila si ji a jezdila. Ale nedá se to srovnat. Pohled z koňského hřbetu, zvlášť když s koníkem máte podobný vztah jako se psem, to se nedá srovnat. 

Motorka stojí v garáži, časem jí nechám synovi. 

Anet10:

Tam, kde jste byli, tam bylo  asi přelidněno, že? Já Šumavu miluju, ale o  prázdninách tam nejezdíme. Kvilda, Modrava, tam je to v létě Las Vegas. My jsme byli opět v Novohradkách, tam je to pro mě balzám na duši, lidi žádní, jen klid a samé lesy.  Miluju to tam. Na Šumavu se chystáme konec září, zač. října. 

Co se fotky týká, zase s klackem v hubě. Doaleluja můžu říkat manželovi, NEHÁZEJ JÍ TY KLACKY, může se něco hrozného stát, ale to je jako když hrách na stěnu hodí. Já jí klacky nehážu nikdy, má svoje hračky, chlap si říct nedá. 

Měli jsme štěstí, vyrazili jsme v sobotu brzy ráno. Ještě přeprchalo, takže lidí nebylo tolik co bývá. Máme Šumavu kousek, 80 km. Takže doufám že podzim to taky jistí. Na Šumavu jsem jezdila už v dětství s rodiči, tak jí musím ukázat synovi. Snažíme se párkrát do roka. Šumava je naše srdeční záležitost. 

Je pravda že těch turistů tam někdy bývá moc. 

Dneska jsme jeli na Šumavu, chtěla jsem vzít alespoň jezevčici, ale na Srní k výběhu vlků, mají psi zákaz vstupu. Ještě jsme zastavili na Čeňkově pile, prošli se Kvildou a Modravou. Navštívili moc pěkné muzeum v Rábí. 

Fotky nic moc, alespoň jsem stihla vyfotit vlka jak si pochutnává na malinách. 

 Měli jsme se smečkou psí návštěvu 😀

Bylo to fajn a doufám, že nás brzy  znovu navštíví. 

Už jsem to zažila u jednoho psa, prostě z nerez misky nepil. Plastová a keramická byla v pohodě. Chelzie mě štve. Hlastá špinavou dešťovou vodu na zalévání. A ještě aby na ní dosáhla rozšlapala květiny v kamence…… Budu muset to kamenné koryto dát pryč. A to má vodu doma, venku na několika místech. V tom vedru samozřejmě několikrát denně čistou. Ale sud je asi top….. 🫤

Orionka:

Jsou to….proč to oko neumrtvili pořádně ? Oko se dá umrtvit docela snadno. Nikde nepíchaj, neuspávají. Čočky mění, jak na běžícím pásu a člověk necítí vůbec nic. 

Nevím, pořád ještě doktorům věřím. Byla to jen chvilka. 

Jen jsem chtěla napsat z vlastní zkušenosti, ať se doktor rýpe v takové otevřené ráně jak chce, tak to nebolí. 

Jen ty pohledy některých empatických sester a doktorů někdy mluvili za vše. 

Dneska v tomto horku bylo jen koupání v rybníce. Fotky nejsou. Neb cestou přes les nás napadlo hejno klošů. Pesani vyčesáni, páníčci vysprchováni, je možné že kloš se mi drží ve vlasech i po umytí hlavy 😵‍💫🫤Kloš je úplně jako klíště zbytečný živočich…… 

Včerejší venčení u jezírek lásky, na kole bez psů

Mě už tolikrát vyřezávali to maso z těch ran, bez jediného umrtvení a bez bolesti. Takže to mám vyzkoušené na sobě. 

Myslím že docela dost bolesti vydržím, jsem hrozná, ale léky proti bolesti si dávám když už je úplně hodně nesnesitelná bolest. 

Ale asi před měsícem, jsem měla něco s okem. Aby mi mohli udělat pár stěrů, tak mi nakapali umrtvovací kapky. Posadili mě do dost robustního křesla. A když se šlo na věc, dost jsem se tam zabořila. Oko bolí hodně. 

Když mě tenkrát kousnul pes, bohužel majitelé byli i…. i. Pouze mi řekli, že fena je očkovaná a kterého mají veterináře. A já jsem si k tomu veterináři pro potvrzení sama došla. Protože to potvrzení vyžadoval můj ošetřující lékař. 

Mám rousné zakrslé, začínala jsem s jejich chovem jako desetileté dítě. Jsou krásné, nenáročné, vajíčka snášejí, jen hodně kvokají. Nikdy mi to nevadilo. Pamatuji si jak jsem jednu sezónu měla deset kvočen vodících kolem sta kuřat. Nejhorší bylo že se mezi sebou praly.A kapacita pro ustájení, byla špatná. Ráda jsem je nasazovala a pozorovala jak se líhnou kuřátka, připravovala jim krmení, tenkrát ještě směsi nebyli. 

No a letos mě dámy vyšplouchly. Sedět chtějí jen tam kde uznají za vhodné. Takže připravené hnízdo, násadová vejce. Krmení, voda i travička a občasný pamlsek. Bojkotují a dělají jak vzteklé. Tak jedna vyseděla jen tři kuřátka, protože jsem ji musela nechat sedět na hnízdě, kde jí bohužel ostatní slepice pořád nanášely vejce. Každý večer jsem ty nové vybírala, aby se madam nerozčilovala, ty její jsem měla označené. A od včerejška sedí druhá na slámě. 

Tak uvidíme, téhle tam žádná slepice vejce nepřidává. Je neskutečně maskovaná a důležitě sedí. Loni jsem jí musela stejné hnízdo zrušit, protože začala sedět na konci října. 

A přesně jak radí Ančovička, kdybych chtěla odkvokat, zavřu ji do králíkárny, s podestýlkou, krmením a vodou. 

Sarah01:

Mně se nelíbí jen naháči a bulici, jinak ostatní v pohodě, otázka je, jestli bych to chtěla mít doma. 😁

To jsme na tom podobně, i když vidím pěkného psa plemene bul tak říkám je krásný, ale domů ne. 

Děkuji Vám, vím jak těžké je žít s takou ránou. Člověk si uleví, řekne lékařům co a jak. Zeptá se. Ale zvíře, nic neřekne. Je to na lidech. Myslím si, že zdravotnictví máme na vysoké úrovni, ale někdy co pomáhá ostatním u jednotlivce selže. Pak léčba a hojení prostě trvá déle. 

Také mi říkali ránu hodně větrejte, tak jsem se snažila. A přesně úspěchy se dostavovali po milimetrech, jakou jsem z toho měla radost. 

Když jsem tenkrát po porodu císařským řezem, skončila v okresní nemocnici čtrnáct dní, pak jsem podepsala revers. Na chirurgii docházela každý den. K tomu doma mimčo, dneska si říkám jak jsme to doma zvládli. Tenkrát mi rána zůstala otevřená skoro rok. Kdo nevěděl co mi je, myslel že jsem v pohodě. Jezdila jsem s kočárkem, venčila psy, doma přebalovala, vařila v noci nespala. Dyť to znáte. Bylo mi 28 let. Po pěti letech další reoperace břicha. Teď skoro ve čtyřiceti mám za sebou už asi třetí. Přesně taky se mi nezdála lékařská péče v té okresní nemocnici, hlavně když mi jeden dobrý chirurg při jedné návštěvě řekl.,, Jste mladá musíte s tím něco začít dělat, já v tomhle ústavu končím, jdu do zahraničí". A tak jsem se dostala do Prahy do Vinohradské nemocnice. Kde mi jeden rodinný známý, udělal rychlé hlubší vykuchání na malém sálku. Pamatuji si jen jak jsem nemohla dojít ani do auta. Prosila jsem ho tenkrát o hospitalizaci, o větší operaci….. Prý to bude dobrý. Po pár dnech ležení doma to zase prasklo a celé se to otevřelo, zase chirurgie. Dávání hlubokých plastových drenů do rány. A pak jsem se jednoho rána probudila, a ve sprše zjistila že mi začíná to břicho modrat. 

Bohužel už jsem byla ve stavu, kdy se mi k doktorům nechtělo…….Prostě přestanete věřit. 

Zachránili mě v krajské nemocnici. Udělali velkou operaci, říkali že to bylo pár minut po dvanácté. A teď už chodím jen tam a věřím. 

Pokaždé když se mi zase začnou otevírat ty mé staré rány a na ambulanci sedí třeba nějaký mladý doktor a povídá proč jste nešla do Vaší okresní nemocnice, povím mu můj příběh. A dodám velice si péče tady vážím, už jste mi párkrát zachránili život. Tím ho odzbrojím a léčí mě hned. 

Doma mi říkají, že jsem případ… 🙂

Tenkrát když jsem šla rodit mě můj gynekolog překvapil otázkou jestli chci rodit císařem. Já mu na to povídám budu rodit tak jak určí lékaři. To si dneska ženy mohou vybrat,???? 

A stejně po vyvolávaném porodu, pak jsem po celém dni začala kolabovat, zjistili že mám úzkou pánev tak mi museli císaře udělat….. 

Jsem blázen a stejně jsem chtěla ještě jedno dítě. Přítel je rozumný a nechtěl, asi se o mě bál. 

A tak máme jen jedno a psy a zvířectvo. 

Zdravím, nechci hodnotit léčbu, nejsem doktor ani veterinář. Sama na sobě mám vyzkoušeno, bohužel několik pooperačních ran, které skončili rozpadem operační rány, nehojící se nekrotické rány. Ano bohužel už několikrát mě to vyřadilo z běžného života. Dokážu se vžít do té bezmocnosti. Vím jaká je to bolest, jaké peripetie zažívá Váš pes. Už jsou to dva roky, co jsem po operaci, bolestivého ložiska na kostrči, zůstala přes měsíc v nemocnici. Po propuštění, jsem dojížděla několikrát týdně na čištění otevřené, nehojící se rány. Hloubky a velikosti větší žárovky. Je zvláštní, když ležíte na sálku doktor Vám vyřezává mrtvou tkáň už bolest ani necítíte. S pomocí své rodiny jsem si dělala převaz, čištění, desinfekce rány několikrát denně. Prostě to z Vás teče. Bohužel bylo léto a já sama sebe cítila, ten mrtvolný pach.Ke konci mi pomohl hydrogel. Úplně Vás to vyřadí z provozu….Doma neuděláte nic, ležet můžete jen na břiše, stěží na boku, neposadíte se. Nemůžete řídit auto, do nemocnice mě vozili jako bernadýna na čtyřech, na zadní sedačce. Několik měsíců nemůžete do práce, pak se dozvídáte drby, že marodíte,, schválně "  a prý se tam nechcete vrátit. 

Předtím a poté to samé, kvůli akutnímu císařskému řezu. Jednou za pár let se rána otevře a vyžaduje operaci. 

Teď momentálně věřím, že jsem zase na chvíli v pořádku. 

Nezbývá nic než jen doufat, věřit lékařům,snažit se jim vysvětlit moje pooperační komplikace. Naposledy otrava krve a totální selhání organismu. (to bylo pár měsíců po operaci kostrče, zase nutná urychlená oprace rány po císařském řezu) 

Když čtu příběhy dětí, lidí a zvířat při jakémkoliv zdravotním problému, je mi do breku. 

 Jsem neskutečně vděčná svému příteli, synovi, že se dokázali postarat nejenom o mě. Hlavně doma zvládli naší smečku, náš zvěřinec. I tu domácnost,než jsem se vždy po pár měsících zvedla a řekla, sakra to je tu bordel a co chudáci zvířátka. 

Jsem ráda že žiju. A věřte mi přeji Vašemu pejskovi z celého srdce, ať se brzy uzdraví. Bohužel zázraky se nedějí na počkání, chce to čas. ❤️

Dneska jsme venčili na hradě Houska, velké plus je, že tam můžou psi. A samozřejmě syn se tam zamiloval do roztomilého velškorgiho, byl krásný, ani já jsem z něj nedokázala spustit oči. Okruh zvládl na jedničku. (pes) Nemít doma takovou smečku……. Ach jo, jsme zvláštní rodina líbí se nám většina psů….. 

Dneska jsem venčila jen syna a babičku v ZOO Plzeň. Bohužel psi jsem nesmí. Výlet se vydařil, doma smečku obstaral tatínek s dědou. 

Bohužel je to tak. Někdy mám pocit, že potom dětem kazíme dětství. Jen proto že nemají tu volnost jako bývala tenkrát. Pak si jen stěžujeme, že jsou pořád na telefonu. Bohužel dnešní doba je taková. 

Byla bych pro, kdyby takový lidé byli v registru. A kdokoliv si je mohl najít. Dneska pomalu nevíte koho třeba potkáváte denně.