Liška polární nebo též pesec

Charakteristika

Je o něco menší a nižší než liška obecná, které je stavbou těla velmi podobná. Hlava s tělem 50 až 65 cm, ocas 28 až 35 cm. výška v kohoutku přibližně 28 cm, hmotnost mezi 4 až 8 kg. Letní srst převážně hnědá se světlou spodinou; zimní srst zcela bílá. Takzvaná „liška modrá" je barevná varianta lišky polární s modrošedou zimní srstí a černošedou letní srstí. Různé zbarvení srsti se může vyskytnout i u mláďat z jednoho vrhu. Z toho lze usuzovat, že zimní bílá barva srsti (až na několik černých chlupů na špičce ocasu) vznikla relativně nedávno, v důsledku přizpůsobení se životnímu prostředí, a že původní zbarvení srsti těchto zvířat bylo tmavé. Nynější výskyt zvířat s bílou srstí je důsledkem přirozeného výběru, protože v dlouhé arktické zimě byli bíle zbarvení jedinci daleko lépe markováni. Liška polární umí štěkat jako pes. Často se snaží úmyslně nápadným štěkáním odlákat blížícího se člověka od svého doupěte nebo od mláďat. Také při lovu je často slyšet její silný přerušovaný štěkot.

Výskyt

Liška polární žije v arktických oblastech severní Skandinávie, severní Sibiře, Aljašky, severní Kanady, v Grónsku a na Islandu a také na ostrovech Špicberky a Novaja Zemlja v Severním moři. Obývá oblasti tundry na hranici věčného ledu, ale vyhledává i lidská sídla (přiživuje se na odpadcích). Lišku polární lze vidět dokonce i na ledových krách. Život v těchto oblastech jí umožňuje hustá srst, která má dokonalé izolační vlastnosti. Kromě ní tu žije jen jeden další masožravý savec - lední medvěd, který se ovšem živí zcela jinou potravou.

Způsob života

Stejně jako liška obecná, vyhrabává si i liška polární na příhodném místě noru. Její doupata lze nalézt také ve skalních štěrbinách a pod velkými kameny, často jich je hned několik vedle sebe. Většinou jsou obydlené jen některé z nich. Jestliže je období s dostatkem potravy, jsou často obydleny i tři nory vedle sebe. Tak vznikají malé kolonie.

Zpravidla však žijí jednotlivé páry odděleně od ostatních. Liška polární si hledá potravu podobným způsobem jako psi a lidé ji pro její drzost, s jakou si počíná v lidských sídlištích, nemají často příliš v lásce. Často totiž dokáže bleskurychle popadnout a odnést věci, které považuje za potravu, i když je není schopná pozřít.

Potrava

Ve volbě potravy není liška polární nijak vybíravá. V arktické pustině, ve které žije jenom málo zvířat, musí využít každou možnost, která se jí naskytne. Důležitou součást její potravy představují malí savci jako například lumíci, často loví zajíce běláky. Živí se také různými zdechlinami, vajíčky a mláďaty ptáků, tím, co vyvrhne moře a někdy též trusem polárních medvědů. Ve své nehostinné domovině nepohrdne ničím.

Rozmnožování

Liška polární se páří v březnu nebo dubnu. Po padesáti dnech březosti přichází na svět až 8 mláďat. Přibližně měsíc sají mateřské mléko, ve věku dvou měsíců otevírají oči a ve 3-4 měsících se osamostatňují. Po dosažení jednoho roku života jsou schopna rozmnožování. Dožívají se až deseti let.

Nepřátelé

Kromě člověka žádné významné nepřátele nemá. Počet lišek polárních je regulován krutou zimou a množstvím dostupné potravy. Největší pohromou jsou zimy s vysokou vrstvou sněhu, v němž se může liška jen těžko pohybovat. Vysoký počet mláďat však takovéto ztráty znovu vyrovnává, takže ani pronásledování člověkem zatím nemělo příliš negativní dopad.

Názvy ve světě

Liška polární nebo též pesec

Anglicky: Arctic Fox, Chorvatsky: Polarna lisica, Německy: Eisfuchs, Rumunsky: Vulpe polară, Slovensky: Líška polárna, Španělsky: Zorro ártico

Mohlo by vás také zajímat

Liška pouštní,  Liška šedá,  Liška kana,  Liška šedohnědá,  Plískavice strakatá,  Plískavice novozélandská,  Plískavice plochočelá,  Plískavice tmavá,  Zajíc polární,  Velryba černá neboli biskajská