Kočka divoká

Charakteristika

Délka těla 50-80 cm, ocas 28-35 cm. hmotnost (kocour) kolem 5 kg. Kočky bývají lehčí (okolo 4 kg). Ve výjimečných případech může však kočka divoká dosáhnout mnohem větší hmotnosti (až 15 kg). Kočka divoká, byť podobně zbarvená, předčí kočku domácí ve velikosti i hmotnosti. Od zdivočelých koček domácích se rozezná dobře podle huňatého ocasu s výraznými černými prstenci a podle jemného pruhování celého těla. Ocas nevybíhá do špičky, nýbrž je na konci pokryt nejdelšími chlupy, takže vypadá, jakoby byl tupě zakončen. Divoké kočky mají širší a mohutnější lebku než kočky domácí a celkově je jejich vzhled robustnější a silnější. Mezi ušima jsou čtyři tenké tmavé proužky a 4-5 tmavších příčných pruhů je na nohou. Tyto rysy dovolují bezpečné určení. Potíž při určování nastává však díky tomu, že se kočka domácí snadno kříží s kočkou divokou, což je zejména běžné ve střední Evropě. Proto je někdy obtížné rozhodnout, zda jde o kočku divokou nebo domácí.

Některé další charakteristické znaky kočky divoké jsou shodné s kočkou domácí, například svislé zorničky, zatáhnutelné drápy, ve srovnání s jinými šelmami nápadně malá kulatá hlava. Kořist je nejprve uchopena tlapkami a drápy, a nikoli současně zuby (jak je tomu třeba u lišky).

Čelisti jsou osazeny mohutným, pro kočky typickým chrupem, který dovoluje (díky krátké páce) poměrně silné skousnutí, Řada kočkovitých šelem zabíjí kořist pevným kousnutím do šíje, pokud kořist odpovídá velikostí šelmě. Podobné kousnutí používají však kočky i u menší kořisti, pokud je schopna aktivní obrany. Pohlaví se odlišují zřetelně velikostí, vnější pohlavní orgány jsou poměrně dobře rozeznatelné.

Výskyt

U kočky divoké rozeznáváme tři hlavní skupiny, které jsou rozšířeny v Evropě, Africe a jihozápadní Asii. Kočky v Evropě a Turecku patří k typu „kočky lesní", který se zřejmě vyvinul teprve po poslední době ledové. Světlejší, pískově zbarvené kočky africké patří do druhé skupiny „koček plavých" (Felis silvestris libyca) a konečně asijská skupina představuje „kočky stepní". Od egyptských koček plavých se zřejmě odvozují naše kočky domácí (Felis silvestris forma catus), které se ovšem později křížily s kočkami divokými, a tak vznikla rozmanitost jejich zbarvení i způsobu života. Domácí kočka miluje teplo a otevřený terén, takže jí vyhovuje okolí lidských obydlí, kde i v chladném podnebí nalezne teplé útočiště. Naopak evropská kočka divoká dává přednost hustému lesu. Ostatně původně se vyskytovala v celé Evropě s výjimkou Skandinávie. Nyní se ostrůvkovitě vyskytuje ve střední a jižní Evropě. Na Slovensku je častější, v Cechách však byla vyhubena počátkem 19. století.

V 70. letech byla vysazena na Šumavě, kde je trvalá malá populace, ale nevyhovují jí drsné zimy s bohatou sněhovou pokrývkou. Je zařazena do kategorie ohrožených živočichů a je celoročně hájena.

Způsob života

Divoká kočka loví většinou v noci. Žije samotářsky nebo v párech a spravuje revír o asi 30-50 ha, a pokud je dostatek potravy je mu věrná. Své území pravidelně značkuje výměšky žláz na nohou, močí a výkaly. Dovede velmi přesně rozpoznat stáří a stav těchto značek, stejně jak to vídáme u koček domácích. Divoká kočka loví převážně na zemi, číhá v typické poloze před myšími děrami nebo se neslyšně plíží za svojí kořistí. Občas ji vídáme šplhat po stromech a skalách, kde pak číhá na kořist. I když šplhá dobře, nedosahuje obratnosti kuny. Vodě se vyhýbá, i když dobře plave a ráda žere ryby. Stejně jako domácí kočky se ráda sluní, zvláště na podzim, když odpočívá po lovu. V té době totiž spotřebuje více potravy, aby si založila potřebné zásoby tuku na zimu. To je také období, kdy je nejsnadnější divokou kočku spatřit, či vystopovat.

Při lovu jsou zrak a sluch nejdůležitějšími smysly. Divoké kočky slyší velice dobře, zvláště pak vyšší tóny, které vydávají myši. Její oči se skvěle přizpůsobují širokému rozmezí intenzity světla. V prudkém osvětlení se jí zorničky zúží na uzoučkou štěrbinu, zatímco ve tmě jsou do široka otevřeny, takže jsou téměř kulaté. Ve srovnání se zrakem a sluchem je čich u koček méně významný, je však důležitý při rozpoznávání jedinců uvnitř skupiny. K odpočinku vyhledává divoká kočka tiché úkryty, jako jsou skalní štěrbiny, dutiny v kmenech stromů nebo hustý křovinatý porost. Často si čistí srst, dokáže stejně jako domácí kočky mňoukat a příst, ale její hlas je hlubší a zní obvykle hruběji.

Potrava

Myši jsou nejdůležitější potravou divokých koček. Protože dávají přednost velkým kompaktním lesním porostům, jsou hraboši jen menší složkou potravy než u koček domácích. Na druhé straně více loví králíky a ptáky, avšak v křovinatých hustých porostech ve Francii mohou hraboši představovat až 90 % kořisti. Nejdůležitější technikou lovu je skok z úkrytu, což se výborné hodí pro chytání myší a malých ptáků. Lišky, které také loví myši, používají tutéž techniku, což dokazuje, že pro tento druh kořisti |e to způsob velmi efektivní. Uspoří šelmě namáhavý běh a štvaní, ale předpokládá bleskurychlou reakci ve správném okamžiku. Celá stavba těla koček odráží tento způsob lovu; kočky ani nemohou štvát zvěř, jako to činí psi a vlci.

Rozmnožování

Divoké kočky se páří v únoru nebo březnu. Po 63-68 dnech březosti se rodí 3-5 mláďat. Oči otvírají po 10 dnech a jsou kojena zhruba 4 týdny. Ve stáří 3-4 měsíců jsou už samostatná, ale loví ještě nějakou dobu spolu s matkou. Během dospívání se učí ve hře různým skokům, uchopením a kousnutím, která jsou nutná pro úspěšný lov. V jednom roce se již jsou schopny divoké kočky rozmnožovat a dosahují věku kolem 10 let.

Další zajímavosti

Divoká kočka byla ve střední Evropě prakticky vyhubena až na několik ohraničených oblastí, protože byla člověkem považována za škodnou drobné zvěře. Zejména chytání do pastí snížilo její stavy velmi výrazné. Mezitím se dostalo divoké kočce zákonné ochrany, takže se její stavy opět zvyšují, především ve Středomoří. Je jasné, že divoká kočka nikterak neohrožuje drobnou lovnou zvěř. Při pečlivé ochraně se snad zase rozšíří a stane se běžným prvkem naší přírody.

Názvy ve světě

Kočka divoká

Anglicky: Cat, Německy: Katze, Holandsky: Wilde kat, Chorvatsky: Divlja mačka, Polsky: Žbik, Rusky: Dikaja koška, Španělsky: Gato salvaje, Rumunsky: Pisica, Slovensky: Mačka divá

Mohlo by vás také zajímat

Kachna divoká,  Somálská kočka,  Perská kočka,  Siamská kočka,  Kočka colourpoint,  Birma – posvátná kočka,  Turecká kočka van,  Orientální krátkosrstá kočka,  Balineská kočka,  Hrdlička divoká