Kladrubský kůň

Historie

Počátky plemene sahají do 16. století, do období Habsburské monarchie. Jeho předci byli španělští a staroitalští koně. V roce 1579 byl založen dvorní hřebčín císařem Rudolfem II. a stal se centrem chovu kladrubských koní. V 18. století vznikly 3 významné linie, jejichž zakladateli byli hřebci Pepoli, jehož potomci byli prvotřídní chovní koně Generale a Generalissimus, další byli Sacramoso a Napoleone. Starokladrubští bělouši jsou dodnes chováni v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem. Stádo kladrubských vraníků však bylo během druhé světové války zničeno a hrozil zánik této linie. Naštěstí se zachránilo několik klisen a černí kladrubáci se přestěhovali do hřebčína Slatiňany. Kladrubský kůň byl prohlášen za českou národní památku.

Povaha

Kladrubští koně jsou přátelští, ochotní a pracovití. Jsou laskaví, učenliví a energičtí. Jsou také vytrvalí a dobře ovladatelní.

Konstituce

Hlava je výrazně klabonosá, krk je svalnatý a klenutý. Lopatky jsou strmé a hrudník hluboký. Hřbet je delší a pevný, záď kulatá, svalnatá a poměrně vysoko nasazeným ocasem. Končetiny jsou silné s dobrými klouby a bez rousů. Kopyta jsou tvrdá. Srst je bílá nebo černá, ale začínají se objevovat i ryzáci. V kohoutku má kladrubský kůň průměrně 165–170 cm.

Využití

Kladrubští koně byli původně kočároví koně. Dnes se využívají při přehlídkách a tradičně spřežení kladrubských běloušů veze startéra Velké Pardubické na start. Jsou také vyhledávaní koně do vozatajských závodů. Křížením s jinými teplokrevníky vznikají výborní jezdečtí koně s drezúrním nadáním.