Ardenský kůň

Historie

Pochází z Ardenských hor na francouzsko-belgickém pomezí. Historie tohoto plemene sahá až do doby Římanů, první zmínky jsou z období galské války.

Starší ardenští koně byli poněkud lehčího formátu a proto se mimo tahu využívali i k jízdě. Používali se jako vytrvalí, odolní a energičtí jezdečtí koně například během francouzské revoluce nebo napoleonských válek. Za 1. světové války se osvědčili při tahání děl a těžkých zásobovacích vozů.

Ardenský kůň dnešního typu vznikl v 19. století křížením s buloňskými koňmi a percherony. Pro zušlechtění chovu se zapojili i angličtí plnokrevníci a arabští koně.

Povaha

Ardenští koně vynikají svou laskavou, živou povahou. Jsou klidní, snadno ovladatelní a učenliví. Díky jejich ochotě, pracovitosti a vytrvalosti je mohou řídit i děti.

Stavba těla

Tělesná stavba odpovídá typu cob. Má silné, kompaktní tělo, dobře tvarovanou, krátkou hlavu, svalnatý, klenutý krk a mohutnou, kulatou záď, která se zdůrazňuje zkracováním nebo svazováním ohonu. Žíně i rousy jsou bohaté, mírně zvlněné. Nohy mají silné, dobře stavěné s velkými, tvrdými kopyty. Hrudník je hluboký, sklon lopatek umožňuje plynulý, energický pohyb.

Vyskytují se nejčastěji červení nebo hnědí bělouši, vzácněji tmaví hnědáci nebo ryzáci. Vraníci a bělouši jsou nežádoucí.

V kohoutku dosahují výšky 148 – 160 cm.

Využití

Původní lehčí kůň křížením s chladnokrevníky získal těžší tělesnou konstituci – stal se z něj všestranný, silný tažný kůň. Jeho vytrvalost ho předurčila na práci v náročných kopcovitých terénech. V současné době obliba ardenských koní klesá. V zemědělství se téměř nevyužívají a na pracujícího ardena můžete narazit snad už jen ve Skandinávii. Současní jezdci využívají tohoto koně při rekonstrukcích historických bitev. Ve Francii se chovají i jako masná zvířata.

Mohlo by vás také zajímat

Kuňka žlutobřichá,  Kuňka východní,  Norický kůň - Norik,  Andaluský kůň,  Kladrubský kůň,  Achaltekinský kůň,  Pakůň žíhaný,  Skunk skvrnitý,  Skunk jižní,  Kuna rybářská