Prase visajánské

Prase visajánské (Sus cebifrons) patří k nejohroženějším divokým prasatům světa. Je endemitem západní části filipínského souostroví Visajské ostrovy, kde kdysi obývalo mnohem větší plochu než dnes. Od známějších druhů prasat se odlišuje především úzkým světlým pruhem přes rypák, poměrně malými obličejovými bradavicemi a u dospělých samců mimořádně dlouhou hřívou. Ta může splývat dopředu přes čelo a částečně zakrývat oči. Samice bývají menší a méně nápadné. Selata mají podélné světlé a tmavé pruhy, které postupně s dospíváním mizí.

Ostrovy posledního výskytu

Prase visajánské historicky žilo na několika ostrovech středních Filipín. Dnes jsou spolehlivě doloženy přežívající divoké populace především na ostrovech Negros a Panay. Na Cebu a některých dalších ostrovech již bylo vyhubeno; výskyt na Masbate není bezpečně potvrzen. Původním prostředím byly nížinné a horské tropické lesy, od původních porostů po sekundární lesy a jejich okraje. Rozsáhlé odlesňování však zatlačilo zbývající skupiny hlavně do izolovaných výše položených lesních oblastí. V některých místech zvířata využívají i zarostlé travnaté plochy a okraje zemědělské krajiny. Původní areál neleží v Evropě; v českých podmínkách lze prase visajánské pozorovat pouze v lidské péči.

Vzhled a pohyb

Tělo je kompaktní, nesené na poměrně krátkých silných končetinách. Dlouhý citlivý rypák slouží k vyhledávání a vyrývání potravy. Samci mají vyvinuté špičáky a nápadnou hřívu, která může měnit vzhled podle věku a období. Druhově typická je světlá páska v přední části hlavy; její intenzita se mezi jedinci liší. Mláďata se zpočátku pohybují v blízkosti matky a ochranné pruhování jim pomáhá splývat se stinným podrostem. Přestože jde o suchozemského savce, přirozenou součástí jeho chování je také vyhledávání vody a bahnitých míst, v nichž se může válet.

Potrava a skupina

Jde o všežravce. V přírodě vyhledává plody, semena, kořeny, hlízy, měkké části rostlin a žížaly. Rypáním přemisťuje půdu a může tak ovlivňovat obnovu vegetace i rozptyl semen. Někdy proniká na okraje polí, kde přijímá také zemědělské plodiny; právě to může vyvolávat konflikty s lidmi. V prostředí s intenzivním lovem jsou prasata opatrná a významná část jejich aktivity připadá na noc. Prase visajánské žije společensky, obvykle v menších skupinách se samicemi, mladými zvířaty a dospělým samcem. Přesné složení i velikost skupin závisejí na prostředí a dostupnosti potravy.

Rozmnožování

Samice před porodem vyhledává chráněné místo a připravuje hnízdo z vegetace. Ve vrhu bývají zpravidla tři až čtyři selata. Krátce po narození se mláďata spoléhají především na matku a postupně ji následují při hledání potravy. V přirozených podmínkách byly mladé skupiny zaznamenávány zvláště v sušších měsících, avšak průběh rozmnožovací sezony se může lišit podle místních poměrů. U tak vzácného druhu je nutné rozlišovat přímá pozorování z volné přírody od údajů získaných z chovných populací.

Chov a ochrana

Prase visajánské vyžaduje prostorný, dobře zabezpečený výběh s možností rytí, úkrytu, kontaktu s vhodnou sociální skupinou a koupání či válení v bahně. V českém podnebí je nutné zajistit také suchý chráněný prostor pro chladnou část roku. Krmení má zahrnovat pestrou vláknitou rostlinnou složku a další vhodné zdroje živin; překrmování energeticky bohatou potravou není žádoucí. Jeho chov patří do odborně vedených zařízení, která dokážou zajistit dlouhodobou péči, veterinární dohled a evidenci původu. Největší hrozbou ve volné přírodě je úbytek lesů, lov a křížení s volně se pohybujícími domácími prasaty. Druh je hodnocen jako kriticky ohrožený. Ochrana zbývajících lesních stanovišť a zachování geneticky čistých populací jsou pro jeho budoucnost zásadní.