Aktuálně: 6 449 inzerátů160 576 diskuzních příspěvků17 557 uživatelů

Bojovnice turecká - Hint horoz

Gallus gallus f. domestica

Bojovnice turecká - Hint horoz

Gallus gallus f. domestica

Bojovnice turecká - Hint horoz

  • Původ: Turecko
  • Hmotnost: 4-4,5 kg
  • Roční snáška: 110 ks
  • Inkubační doba: 21 dnů
  • Číslo kroužku: 18 a 20
  • Krmivo: Obiloviny, zelené krmení, živočišná složka
Bojovnice turecká - Hint horoz
Kam se řadí?

Bojovnice turecká - Hint horoz

Taxonomie

  • Říše: Animalia - živočichové
  • Kmen: Chordata - strunatci
  • Třída: Aves - ptáci
  • Podtřída: Ornithurae - praví ptáci
  • Infratřída: Neornithes - létaví prvoptáci
  • Nadřád: Neognathae - letci
  • Řád: Galliformes - hrabaví
  • Podřád: Phasiani- bažanti
  • Čeleď: Phasianidae - bažantovití
  • Rod: Gallus - kur
Bojovnice turecká - Hint horoz
Kde žije?

Bojovnice turecká - Hint horoz

Asie

  • Nadmořská výška: 940 m
  • Povrch: sever rovinatý, střed kontinentu hornatý
  • Teplotní pásy:
  • Tropický: podnebí rovníkové, monzumové, kontinentální
  • Subtropický: v zimě chladno, vlhko; v létě vedro, sucho
  • Mírný pás: spadá většina kontinetu
  • Subpolární pás: severní oblast
  • Polární pás: nejsevernější oblast
  • Teplota:
  • Zima: až -50 °C (Sibiř)
  • Léto: 5-35 °C
  • Roční úhrn srážek:
  • Nejvíce jih a jihovýchod: 2000-3000 mm
Miloslav Procházka 17.11.2013, 08:01
3 536 6 minut čtení

Bojovnice turecká je zřejmě nejoblíbenějším plemenem bojovnic Blízkého Východu a navíc se chovají téměř po celé Evropě, přestože zatím nejsou zařazeny do Evropského vzorníku. Zemí jejich původu, jak název napovídá, je Turecko, kde se v čistokrevné podobě chovají již asi 1000 let. Jejich turecké označení hint horoz by se dalo přeložit jako kohout (horoz) z Hinduistánu (Indie). Z toho také plyne, kde musíme hledat předky tohoto plemene.

Na území dnešního Turecka existovala v dobách před Kristem chetitská říše, část byla později osídlena řeckými osadníky a ještě později se tato část stala součástí římské a později byzantské říše. Kolébkou turecké kultury je oblast pohoří Altaj v centrální Asii na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. Odtud je v 11. století oblast Malé Asie kolonizována seldžuckými kmeny Turků. Ti zakládali různé říše, mezi nimi i muslimskou říši Gazneliler, která se v průběhu vlády jedné dynastie (977 - 1186) stala součástí Khorasanu - historické oblasti na území dnešního Iránu, Afganistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tadžikistánu. Hlavním městem byla Ghazna v dnešním Afganistánu, která měla kontrolu nad důležitou obchodní cestou západ - východ, což jí přinášelo velké bohatství. Rozsáhlá válečná tažení především do Indie přinesla Ghazně nesmírné bohatství. V této době také přišli Turci do prvního kontaktu s bojovnicemi - různými indickými asilkami, které z bojů přiváželi zpět do své nové vlasti. Tou se stala Anatolie, zatím pod správou Byzantské říše. Turci mají mnoho podobných bojovných plemen, které mezi sebou vzájemně kříží, ale nakonec vzniká čistokrevné turecké plemeno, jež známe dodnes. Ve 13. století do Anatolie pronikají Osmané a roku 1299 vzniká samostatná Osmanská říše, jejímž neomezeným vládcem se stává sultán Osman I. Osmanská říše pořádá, až do konce svého trvání v roce 1923, výboje do Evropy, Asie i Afriky, čímž se turecké bojovnice ještě více rozšiřují. V Turecku vzniklo v té době mnoho nových plemen všech hospodářských zvířat a někdy se dokonce tvrdí, že Turci byli lepšími šlechtiteli zvířat než bojovníky a to se dostali téměř až na naše území. Stačí vzpomenout označení angora užívané pro dlouhosrstá plemena zvířat pocházející právě z turecké angorské = ankarské kozy.

Kohoutí zápasy mají tedy v Turecku dlouholetou tradici a pořádaly se po staletí téměř všude. Do velkých měst, jako je Adana, Antalya, Ankara, Alanya, Izmit, Izmir a Istanbul, se na turnaje sjížděli a sjíždějí fandové tohoto sportu z celého Turecka. Kohoutí zápasy jsou v Turecku povolené jen s přírodními ostruhami, žádné břity se kohoutům nesmí nasazovat, zato však jeden souboj trvá i dvě hodiny, což vyžaduje obrovský vytrvalostní výkon kohoutů, ke kterému jsou právě turecké bojovnice prošlechtěné. Turecká bojovnice, jak už jsem zmínil, je velmi populární na Kypru, v Řecku, po celém Balkáně a své příznivce mají i v Německu a dalších západoevropských státech.

V Turecku se bojovnice turecké chovají ve třech variantách: čistokrevné a původní, zkřížené s domácími selskými plemeny a zkřížené s jinými bojovnicemi především bojovnicemi šamo a bojovnicemi brazilskými.

Turecké bojovnice v čistokrevné formě jsou, zjednodušeně řečeno, těžkými asilkami se znaky bojovnic šamo. Jde tedy o bojovnice velkého tělesného rámce s výrazně osvaleným, téměř vertikálně neseným trupem, který se směrem dozadu vejčitě zužuje s širokými, mírně klenutými zády, hranatými, vyčnívajícími rameny a skrovným, tvrdým opeřením. Hlava je kratší, velmi široká s klenutým čelem a temenem, s výraznými nadočnicovými oblouky a tím pádem temným pohledem. Hřeben je malý hráškový, ořechový nebo může být přechodnou formou obou. Laloky jsou nevyvinuté nebo jen naznačené a na hrdle výrazná uzdička. Krk je dlouhý, vzpřímeně nesený s krátkým krčním závěsem. Ocas je úzký, k zemi nesený. Křídla jsou krátká a široká s neopeřenými místy. Prsa jsou plochá a tvoří s přední stranou krku a holeněmi jednu přímku. Holeně jsou dlouhé mohutně osvalené, běháky dlouhé, silné s výrazně vyvinutými ostrými ostruhami žlutě nebo nazelenale zbarvené. Hmotnost kohouta je 3 - 4,5 kg a více, slepice 2,5 - 4 kg a více. Horní hranice hmotnosti je neomezená. Zbarvení opeření není standardizováno a nezáleží na něm.

Bojovnice turecká byla v zemi původu kříženy kvůli zlepšení vlastností pro kohoutí zápasy s místními krajovými plemeny. Vzniklo lehčí plemeno se zvednutě neseným ocasem, které je při zápasu hbitější a rychlejší, ale postrádá vytrvalost čistokrevné formy. Pro sedláky však přineslo toto křížení zlepšení zmasilosti a urychlení vývoje jejich slepic. Bojovnicím se navíc zvýšila snáška, zlepšila oplozenou a zvětšil pud sezení na vejcích.

Kvůli kohoutím zápasům byly bojovnice turecké také od 60. let 20. století kříženy s jinými bojovnými plemeny - bojovnicemi šamo, brazilskými, thajskými a argentinskými, které do Turecka dováželi dělníci pracující v zahraničí. Nejvíce se osvědčilo křížení s bojovnicemi šamo a brazilskými. Kříženci první generace jsou sice nesmírně bojovní, ale opět postrádají vytrvalost pro dvouhodinové zápasy. Proto toto křížení probíhá v několika generacích, aby se získal optimální bojovný hybrid.

Čistokrevné turecké bojovnice se vyvíjely v různých liniích v okolí velkých měst, proto dnes známe istanbulskou linii, balatali - linie z Izmiru, adanskou linii (jihovýchodní typ) a další. Všechny linie se však liší pouze drobnostmi a laik rozdíl ani nepozná. Velmi významná a starobylá (16. st.) je adanská linie, protože Adana je město ležící v mírném podnebí, kde jsou tvrdé zimy, a proto i zvířata odsud pocházející jsou velmi odolná, vytrvalá a tvrdá. Názvy jednotlivých linií neznamenají jen místo původu, ale i třeba způsob boje (sarikamci - žlutý bič) nebo zbarvení (mavililer - modrý, kerkenes - poštolka). Zajímavé, že i dnes se šampióni kohoutích zápasů prodávají v Turecku za neskutečné ceny i od 2000 euro výše.

Názvy ve světě

Bojovnice turecká - Hint horoz

Anglicky: Hint Horoz

Mohlo by vás také zajímat

Charmozín wilhelmíninKakadu bílýCharmozín papuánskýBarnard zelenýEklektus různobarvýCharmozín červenohrdlýKakadu brýlovýKakadu černýCharmozín nádhernýCharmozín palmový

Podělte se s námi o názor na tento text →