Měkkožraví chovanci našich voliér

Turakové 3

velikost písma:  A A A
12.12.2011, 17:29     Autor: Adam Bura     1140 zobrazení     0 komentářů

Dnes si představíme posledních 5, u nás chovaných druhů rodu Tauraco.

Tauraco schuetti (Turako černozobý)

Obývá středoafrické lesy států Kongo, západní Keni, Burundi, Ugandy, Rwandy a jižního Súdánu.

Měří přibližně 40 cm a váží 199 – 272 gramů. Dospělý jedinec se podobá turakovi chocholatému (Tauraco persa) až na černě zbarvený zobák a zaoblenou chocholku, která má stejný tvar jako u turaka přílbového (T.corythaix).

Dle některých autorů taktéž patří do naddruhu persa, který byl popsán v minulém díle našeho článku. Vytváří dvě subspecie, a to T.s.emini a T.s.schuetti. První z nich najdeme v jižním Súdánu, východním Zairu, Ugandě, východní Keni, severovýchodní Tanzánii, Burundi a Rwandě. Nominátní poddruh T.s.schuetti se pak vyskytuje od Zairu (Kongo) východně po pánev Ituri a jižně po hranice s Angolou.

Snáší dvě vejce do hnízda ve výšce zhruba 3 až 5 m nad zemí. O obranu teritoria i péči o vejce a mladé se starají oba rodiče. V přírodě se jedná o dosti hlasitý druh a s jeho hlasovými projevy je spjata jedna zajímavost. V místě, kde se jeho areál kryje s areálem turaka horského (Ruwenzorornis johnstoni) velice agresivně reaguje na jeho volání. Podobné reakce na jiné druhy turaků nejsou známy.

Ve své domovině prozatím ohrožen není. U nás momentálně chován není, ale ještě zcela nedávno tomu bylo jinak. Věřím tedy, že se tento zajímavý druh do naší vlasti brzy vrátí.

Schuetti Schuetti

Tauraco leucolophus (Turako bělokorunkatý)

Prakticky nezaměnitelný druh turaka díky své bílé barvě chocholky, hrdla, krku a šíje. Ostatní barvy na opeření se shodují s jinými druhy rodu Tauraco. Hlava je tedy skoro celá komplětně bílá. Výrazná je na ní jen škraboška černomodré barvy. Ta se táhne od horní čelisti mezi a nad očima Holá kůže okolo očí je zbarvena červeně, oči samotné jsou pak tmavé. Zobák je zbarven žlutě.

V Africe obývá rozsáhlou oblast a je zde stále relativně běžný. Najdeme jej v Kamerunu, Středoafrické republice, Čadu, Kongu, Keni, Nigérii, Súdánu a Ugandě.

Jeho oblíbenými biotopy jsou okolo řek rostoucí lesy v nadmořské výšce 100 až 2200m, otevřené lesnaté oblasti, ale i křoviny a sušší lokality.

V přírodě se živí plody, semínky, listy a květy. Příležitostně také členovci.

U nás je stále vzácným chovancem, a pokud je mi známo, tak jsou v ČR aktuálně chovány pouze dvě páry. Tento druh také stále čeká na první odchov v ČR. Onomu chovateli, který je vlastní tak přejí, aby brzy tohoto úspěchu dosáhl.

Tauraco fischeri (Turako Fischerův)

Vyskytuje se ve východní Tanzánii, východní Keni, Namibii, Angole, Zambii, v jižním Somálsku, jihovýchodním Zairu, Malawi, Namibii, severovýchodní Botswaně, Zimbabwe a v Mozambiku. Je velice zajímavý tím, že se jedná o jediný druh turaka žijící mimo africký kontinent. Obývá přirozeně i africký ostrov Zanzibar. Jako většina druhů z rodu Tauraco obývá subtropické a tropické nížinné vlhké lesy, subtropické a tropické horské lesy. Můžeme jej však najít i na lesnatých savanách a v kulturních oblastech. Zde obývá hlavně parky, předměstské zahrady a farmy. I přes výskyt v zemědělských oblastech je ohrožen především ztrátou vhodného životního prostředí. V přírodě se živí především plody, preferuje fíky a bobule dřeviny Pachystela brevipes, ale přijímá také květní pupeny, mladé listy a bezobratlé (termiti a plži). Hnízdí přibližně 3-10 m nad zemí. Snáší maximálně 2 bílá vejce. Inkubační doba je 22-23 dní.

Většinou jsou uznávány dva poddruhy. Prvním je nominátní T.f.fischeri a druhým T.f.zanzibaricus.

V ČR je momentálně chován u několika soukromých chovatelů a v žádné zoologické zahradě.

Tauraco erythrolophus (turako červenokorunkatý)

Je druhem turaka s poměrně malým regionem výskytu. Vyskytuje se pouze v západní a jižní Angole (jinde najdeme, že obývá i Demokratickou republiku Kongo). Konkrétně od spodního toku řeky Kongo, jižně po oblast Chingoroi, východně po Malanje a horní tok řeky Cuanza. Ve své domovině je zajímavý mimo jiné tím, že je sympatrický s turakem Schalowovým (Tauraco schalowi). To znamená, že je najdeme dohromady v mnoha stejných oblastech. Blízce příbuzný však je turaku Bannermanovu (Tauraco bannermani), kterému se i velice podobá, a dokonce s ním vytváří "naddruh" - superspecies. Jinak samotný turako červenokorunkatý je druh monotypický a žádné poddruhy, i díky svému omezenému výskytu, tudíž nevytváří.

Dorůstá do délky přibližně 40-43 cm a váží průměrně 210-325 gramů. Délka života se uvádí 5-9 let.

Přes jeho popularitu, především v západních chovech, se toho o jeho životě v přírodě ví překvapivě mnohem méně než u jiných, méně chovaných druhů. Dá se však říci, že preferuje podobné, lesnaté biotopy s dostupností plodů jako ostatní druhy rodu Tauraco. Tedy lesy, galeriové lesy, okraje lesů, řídce lesnaté oblasti, stromové a křovinaté savany. Nejvíce však preferují otevřené lesnaté oblasti.

V přírodě se živí především plody - fíky a dalšími bobulemi. Příjímá také listy a semena. Z živočišné potravy příjímá především termity a plže. Sám je naopak častou potravou jestřába tachiro (Accipiter tachiro), kočkodanů diadémových (Cercopithecus mitis) a hadů.

Hnízdí stejně jako ostatní turakové. Snáší tedy 1-2 bílá vejce do hnízda umístěného 5-20 m nad zemí a o inkubaci se více či méně starají oba rodiče. Mládě se ve věku přibližně 2-3 týdnů stává velice aktivní, a přesto, že ještě nemá vyvinuty letky a neumí létat, opouští hnízdo. Létat mládě začíná až ve stáří 4-5 týdne. Po celou tuto dobu jej rodiče samozřejmě krmí.

Největší hrozbou je pro něj odlesňování, přesto však v přírodě prozatím zůstává poměrně běžný.

V ČR se stává populární především v posledních letech. V současné době je chován u několika soukromníků, a bohužel jej také nechová žádná zoologická zahrada. U soukromých chovatelů se daří i odchovy.

Erythrolophus Erythrolophus

Tauraco leucotis (Turako bělolící)

Vyskytuje se ve vlhkých lesích v Eritrei, Etiopii a Súdánu, kde však znače velkou oblast. Jeho populace v přírodě dosud nebyla zkoumána, ale například v etiopských vysočinách (2400 m.n.m.) je běžný v jalovcových a nohoplodových (Podocarpus), taktéž jehličnan pozn. aut., lesích (del Hoyo et al. 1997). Oba rody těchto jehličnanů vytvářejí bobulovité plody, kterými se zřejmě tento druh turaka živí. Kromě nich samozřejmě přijímá i další řadu jiných plodů a občas i jinou rostlinnou a méně pak živočišnou stravu. Obvykle se tedy vyskytuje v nadmořské výšce 2200-3200 m, ale byl pozorován také v nížině okolo 800 m.

Turako bělolící měří 42-43 cm a váží 200-315 gramů.

Vytváří naddruh (superspecies) spolu s turakem Hartlaubovým (Tauraco hartlaubi). Turako bělolící pak vytváří dva poddruhy. Nominátní T.l.leucotis obývá etiopské vysočiny od severozápadní části provincie Arussi, Shoa a Sidamo západně po oblast Boma Plateau v jihovýchodním Súdánu, a severně do Eritrei. Druhý poddruh T.l.donaldsoni se liší tím, že má vzadu na chocholce načervenalý proužek a obývá jihocentrální etiopské vysočiny v severní části provincii Harrar, Arussi a severní Bale.

V České Republice jsou u registrovaných chovatelů aktuálně chovány pouze dva páry těchto krásných ptáků. A dokonce jej najdeme i v zoologické zahradě, a to v té plzeňské. V zahraniči je tomu trochu jinak, a je zde asi nejrozšířenějším turakem v lidské péči, jak u soukromníků, tak v zoo.

Leucotis Leucotis

Adam Bura Adam Bura
Autorem od: 26.11.2013

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.