Historie chovu husy emdenské
Husa emdenská patří k nejstarším evropským plemenům a její standard je v Německu přísně střežen. Přesto existuje všeobecně rozšířená – avšak nesprávná – představa, že každá bílá husa je husa emdenská. Toto plemeno bylo exportováno do zbytku Evropy, Austrálie i USA, avšak jeho původní typ zůstal zachován ve své domovině, zatímco v jiných regionech došlo k jeho úpravám a adaptacím.
Latinský název husy emdenské je Anser domesticus frislandicus. Pochází z oblasti Ostfriesland v severním Německu a její počátky sahají až 2 000 let zpět. Již v 1. století n. l. si Plinius Starší všiml, že bílé peří a prachové peří bylo upřednostňováno před šedým. Německé zdroje (Bruno Dürigen, Jürgen Parr a Horst Schmidt) uvádějí, že systematický chov husy emdenské byl doložen již ve 13. století. Peří i husí maso byly exportovány z údolí řeky Ems, kde se chovaly velké populace těchto hus.
Chov Harryho Hoppentochta.
V roce 1863 však rozsáhlé povodně chovy vážně poškodily, což téměř vedlo k zániku jejich ekonomického využití. Naštěstí se husa emdenská dochovala v chovech exportovaných do Maďarska a Československa, kde některé populace zůstaly čistokrevné. Jiné však byly kříženy s místními plemeny, protože husa emdenská byla často využívána ke zlepšení dalších regionálních plemen hospodářských hus.
Ve 20. století došlo k dalším změnám v chovu. Edward Brown se domníval, že tehdejší husy emdenské byly výsledkem křížení německých bílých hus s anglickými bílými husami. Poznamenal také, že mnoho anglických hus emdenských bylo exportováno zpět do Německa, čímž se populace na obou stranách Severního moře těsněji propojily. Jürgen Parr však tuto změnu označil za krok zpět, protože anglický typ husy podle něj narušil eleganci původního plemene. Němečtí chovatelé si stěžovali na větší hlavu, silnější krk a znaky husy tuluské, jako je lalok pod zobákem a výrazný hrudní kýl.
Chov Harryho Hoppentochta.
Během první a druhé světové války byla pozornost na chov hus v Německu minimální a trvalo až do roku 1960, než se podařilo znovu získat typický vzhled plemene, který byl během války ztracen. Na velkých výstavách v 90. letech se objevovalo až padesát těchto hus, zatímco na britských výstavách se vyskytovalo jen několik jedinců.
Dnes je husa emdenská nejtěžším husím plemenem v Německu – housata mohou dosahovat hmotnosti až 12 kg a výšky až jeden metr. Její peří je čistě bílé, nohy a běháky mají oranžovou barvu, zatímco zobák je krátký a o něco světlejší oranžový. Chová se jak pro maso, tak pro vejce, přičemž její maso je považováno za kvalitní. Samice snášejí přibližně 50–60 vajec ročně, přičemž průměrná hmotnost jednoho vejce je asi 170 g.
Navzdory své dlouhé historii a významu v chovu hospodářských hus je dnes husa emdenská ohroženým plemenem. V roce 2016 činila její chovná populace v Německu 238 samic a 132 samců. O čtyři roky později, v roce 2020, bylo plemeno zařazeno do Červeného seznamu (Rote Liste) organizace Gesellschaft zur Erhaltung alter und gefährdeter Haustierrassen v kategorii **II – stark gefährdet („vážně ohrožené“) **.
Ing. Ondřej Krunt, Ph. D.
Je odborníkem v oblasti chovu hospodářských zvířat, působícím na České zemědělské univerzitě v Praze (ČZU) na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, konkrétně na Katedře chovu hospodářských zvířat. V roce 2023 získal Cenu prof. Stoklasy za svou disertační práci s názvem „Vliv systému ustájení na užitkovost, kvalitu masa, zdraví a welfare králíků“, která přináší nové poznatky v oblasti živočišné produkce a welfare zvířat. Mezi jím vyučované předměty patří „Základy technologie zpracování masa“ a „Technologie zpracování masa“ a různé přednášky v předmětech týkajícíc se chovů zvířat. Je také aktivním členem Klubu chovatelů králíků meklenburských strakáčů, kde zastává funkci předsedy a spravuje webové stránky klubu.
Specializuje se na chov meklenburských strakáčů v různých barevných rázech, včetně divoce zbarveného, divoce modrého a činčilového, o jejichž vyšlechtění se jako první zasloužil. Dále je chovatelem vodní drůbeže.
