Původ a domestikace vodní drůbeže

velikost písma:  A A A
09.10.2010, 22:43     Autor: Miloslav Procházka     4052 zobrazení     0 komentářů

Slovo domestikace znamená zdomácnění. Jedná se o postupné cílevědomé přetváření divoce žijících živočichů v druhy vhodné k chovu. Za domestikovaný organismus lze považovat takový druh nebo poddruh, který je možné bez velkých rizik chovat v zajetí. Situace ovšem tak jednoduchá není.

Pokud odchytíme divoce žijící zvíře, ochočíme ho a dále chováme, neznamená to ještě, že se jedná o domestikované zvíře. Domestikací rozumíme dlouhodobý, po generace trvající a cílevědomý proces, který vede k přetvoření divokého zvířete v souputníka lidské společnosti. Za domestikovaný se považuje druh, který je chován po dobu dostatečně dlouhou, za kterou se zvíře adaptuje na podmínky soužití s člověkem. Obvykle se uvádí desítky let, nebo desítky generací.

Člověk v procesu domestikace provádí cílevědomou selekci tak, aby podle svých představ určité druhy zvířat určitým způsobem přeměnil. Tím nahrazuje přirozený (přírodní) výběr. Domestikovaná zvířata se od původních předků liší vzhledem, chováním, ale i dalšími parametry. Přetvoření domestikovaného zvířete jde dokonce natolik daleko, že zasahuje i do nejniternějších oblastí genetické informace a mění psychiku, i základní instinkty zvířat. Úspěch domestikačního procesu je podmíněn řadou okolností. Pro domestikaci se hodí jen ta zvířata, která mají silný stádový, či smečkový pud: tím se zjednodušuje jak komunikace, tak i soužití zvířete s člověkem. Je výhodné, pokud domestikované zvíře není úzkým potravním specialistou. Ve společnosti musí existovat určitá, alespoň potencionální společenská poptávka po domestikaci zvířete, které se v dané oblasti vyskytuje. A také musí nastat příznivé historické souvislosti. Výsledkem toho všeho je fakt, že ke zdomácnění většiny tradičních zvířat došlo v oblastech s určitou kulturní vyspělostí lidské populace, za současného výskytu vhodného divokého předka. Taková oblast se označuje jako centrum domestikace.

Mezi vodní drůbež dnes řadíme hned několik druhů domestikovaných ptáků, kteří jsou více, či méně závislí na vodní ploše. Jde o husy domácí, kachny domácí a pižmovky domácí. Každý z těchto živočišných druhů má samozřejmě svého divokého předka, husy domácí minimálně dva. Domestikaci vodní drůbeže si můžeme poměrně lehce představit. Nejprve byla zvířata odchycena a v zajetí chovány jejich divoké formy. Poté byla přísnou selekcí šlechtěna jednotlivá plemena na požadované znaky a vlastnosti.

Hlavním cílem dlouhotrvajícího domestikačního procesu vodní drůbeže bylo především zvýšení tělesné hmotnosti, urychlení vývoje a pohlavního dospívání, zvýšení snášky u nosných plemen a potlačení pudu sezení na vejcích. Nelehkým úkolem domestikace, který se dosud u některých druhů, resp. plemen nepodařilo zcela dokončit, bylo potlačení některých nežádoucích instinktů především monogamie a migračního pudu. A proč právě tyto cíle?

Člověk chce samozřejmě vyprodukovat z domestikovaných druhů vodní drůbeže co největší množství masa nebo vajec v co nejkratší době. V době sezení na vejcích a vodění mláďat jedinec nesnáší a všechnu energii věnuje tomuto procesu, takže ani nepřibývá na hmotnosti. Migrační pud je také samozřejmě nežádoucí. Představme si, že by husy na našem dvoře na podzim odletěly do teplých krajin. Ani monogamní způsob života není vhodný z ekonomického hlediska, protože proč krmit kvůli každé samici samce, když může jeden samec oplodnit přirozeným způsobem i několik samic. U hus se šlechtění zaměřovalo také na výrobu kvalitního opeření a produkci lahodného husího sádla.

V posledních desetiletích, kdy se stalo chovatelství koníčkem a ne jen způsobem obživy, se šlechtění ubírá i chovatelsko-sportovními směry. Jsou šlechtěna vyloženě okrasná plemena nebo u stávajících plemen přibývá jejich barevných rázů.

Protože každý druh vodní drůbeže má jiného předka a i domestikační proces probíhal na různých místech, různou dobu a směřoval různými směry, rozebereme si jednotlivé druhy zvlášť.

 

Husy domácí

Husy domácí pocházejí podle anglického přírodovědce F. E. Zeunera (1963) hned z několika druhů divokých předků, avšak o zdomácnění některých z nich můžeme dnes pouze spekulovat, protože nás k tomuto závěru vedou jen sporé indicie. Podle tohoto vědce byly tedy domestikovány tyto divoké druhy: v Evropě a severní Africe husa velká a husa běločelá, v Asii husa labutí a v Africe husice egyptská. V zoologické systematice řadíme divoké husy k řádu vrubozobých (Anseriformes), čeledi kachnovitých (Anatidae), a druhu hus (Anser) resp. k druhu husic (Alopochen) u husice egyptské.

Pojďme si tedy jednotlivé druhy divokých hus přiblížit a podívat se, jakým způsobem asi probíhala jejich domestikace.

 

PŘEDKOVÉ HUSY DOMÁCÍ

Husa velká (Anser anser)

Husa velká (Anser anser) Husa velká (Anser anser)

Husa velká hnízdí od stepního pásma až po tundru, ve střední Asii až do 3000 m. n. m. Mozaikovitost hnízdního areálu se vysvětluje vymizením hus z původního souvislého areálu důsledkem bezohledného lovu, vybírání vajec a likvidací mokřadních prostředí. Husa velká se vyskytuje ve dvou poddruzích - husa velká evropská hnízdící v evropské části areálu a husa velká asijská hnízdící v asijské části areálu. V celé střední a východní Evropě mezi Německem, resp. Českem, a Uralem existují smíšené populace těchto poddruhů. Ptáci obývající pobřeží Norska, Skotsko a Island mají kratší zobák se zvětšenými nosními žlázami a byly také popsány jako samostatný, dosud však neuznaný poddruh.

Husa velká evropská (Anser anser anser)

Husa velká evropská (Anser anser anser) Husa velká evropská (Anser anser anser)

Je pták velký téměř jako husa domácí. Délka je 74-84 cm, rozpětí křídel 150-168 cm a hmotnost 2-4,3 kg. Zbarvení je šedohnědé, šedá hlava, světle šedé krovky křídelní jsou nápadné především při letu. Zobák je jednobarevný, oranžově nebo masově červený, běháky světle masově červené. Samec a samice se navzájem neliší, mláďata jsou olivově šedá a zespodu žlutá. Plave a létá lehce, často se zdržuje na suché zemi a pase se na polích. Mnohdy v menších skupinkách nebo hejnech létá v řadě nebo v klínu. Žije pospolitě. Hlas se podobá hlasu domácí husy - kejhání gágagag, nebo jejich jasně štěbetavému triumfálnímu pokřiku. V rozčilení syčí. 

U nás jsou v současnosti hlavními oblastmi výskytu jihočeské rybniční pánve a jižní Morava, dalšími významnějšími hnízdišti se stává i Písecko, Pardubicko, Českomoravská vrchovina a severozápadní Čechy. V letech 2001 - 03 u nás hnízdilo 670 - 800 párů, počty i velikost obsazených území se i nadále zvyšují. Hnízdí na některých klidných rybnících a jezerech, u nás i v záplavových oblastech lužních lesů, v březnu až dubnu jednou ročně. Hnízdo je ukryto v rákosí, někdy na hlavatých vrbách či zemi a je vystláno světle šedým prachovým peřím. Samice snáší 4 - 8 velkých špinavě bílých vajec, na kterých sedí sama 28 - 29 dní, nekrmivá mláďata poté vodí oba rodiče po dobu asi dvou měsíců. Potrava je výlučně rostlinná, převážně trávy. Husa velká je částečně tažný pták, ze zimovišť přilétá počátkem března a odlétá v říjnu. Středoevropské husy odtahují přes Francii do Španělska, do severovýchodního Alžírska a severního Tuniska, některé na jih Balkánského poloostrova nebo do západní Malé Asie, severské husy přezimují na Britských ostrovech a v okolí Severního moře.

Husa velká asijská (Anser anser rubrirostris)

Velmi se podobá evropské formě, ale zbarvení je celkově zřetelně světleji šedé, zejména hlava a krk a lemy per jsou mnohem širší. Zobák je zbarven růžově, což je hlavní rozlišovací znak, který však u smíšených populací (např. u nás) není vždy zcela zřejmý.

Husa běločelá (Anser albifrons

Husa běločelá (Anser albifrons) Husa běločelá (Anser albifrons)

Husa běločelá je rozšířena v arktických oblastech. Jde o významný druh holoarktické tundry. Taxonomie není zcela dořešena, přesto v současnosti rozlišujeme několik poddruhů - husa běločelá eurosibiřská (Anser albifrons albifrons) hnízdící v euroasijské tundře na východ po Kolymu, husa běločelá pacifická (Anser albifrons frontalis) hnízdící dále na východ až do severní Kanady, husa běločelá aljašská (Anser albifrons elgasi) hnízdící v tajze Aljašky, husa běločelá nearktická (Anser albifrons gambelii) hnízdící ve vrbové tajze povodí řeky Mackenzie a konečně husa běločelá grónská (Anser albifrons flavirostris), která osidluje západní pobřeží Grónska a zimuje v Irsku a sousedních oblastech Velké Británie. Na domestikaci, resp. šlechtění se pravděpodobně podílela jen její eurosibiřská a grónská forma.

Husa běločelá eurosibiřská (Anser albifrons albifrons)

Husa běločelá eurosibiřská (Anser albifrons albifrons) Husa běločelá eurosibiřská (Anser albifrons albifrons)

Je pták o něco menší než husa domácí. Délka je 64 - 78 cm, rozpětí křídel 130 - 160 cm a hmotnost 1,7 -3,5 kg. Je šedohnědá (tmavší než husa velká), staří ptáci mají svítivě bílou čelní skvrnu nad kořenem zobáku a příčné černé pruhy na spodině těla. V letu jsou dobře vidět tmavé křídelní krovky. Zobák je masově oranžový, běháky pomerančové a oči tmavohnědé. Mláďata jsou na vrchu světle hnědá a na spodu zlatožlutá až nahnědlá. Hlasovým projevem je chraptivé pisklavé kjo jok.

Hnízdní areál se rozkládá v ruské severské tundře, zimuje na mořském pobřeží, na tahu se někdy vzácně objeví i ve vnitrozemí. Hnízdí v červnu až červenci jednou ročně v blízkosti vod. Samice snáší 5 - 6 žlutobílých vajec, na kterých sedí sama 27 - 28 dnů a nekrmivá mláďata poté doprovází asi 2 měsíce. Potrava je výlučně rostlinná, převážně trávy. Husa běločelá je tažný pták, ze zimovišť přilétá počátkem dubna a odlétá v říjnu až prosinci. Přezimuje na jihu při Kaspickém a Černém moři, v Dunajské nížině, nebo při Severním moři. Přes naše území pravidelně protahuje a v malém množství přezimuje společně s husami polními v oblasti jižních Čech a jižní Moravy.

Husa běločelá grónská (Anser albifrons flavirostris)

Husa běločelá grónská (Anser albifrons flavirostris) Husa běločelá grónská (Anser albifrons flavirostris)

Je trochu větší, má delší krk a těžší zobák. Její peří je tmavší hlavně na hrudi a zobák oranžově žlutý.

Husa labutí (Anser cygnoides)

Husa labutí (Anser cygnoides) Husa labutí (Anser cygnoides)

Husa labutí je zajímavá husa vyskytující se v Mongolsku, severní Číně a jihovýchodním Rusku. Jde také o stěhovavého ptáka, zimujícího především v centrální a východní Číně a vzácně na Korejském poloostrově. Délka je 81-94 cm, rozpětí křídel 151-162 cm a hmotnost 2,8-3,5 kg a je tedy druhou nejtěžší divokou husou. Má dlouhý krk, dlouhý černý zobák, hnědé oči a pomerančově zbarvené běháky. V horní linii na kořeni zobáku má malý hrbol, proto byla dříve nazývána husa hrbolová. Její zbarvení se poněkud liší od našich divokých hus. Horní část hlavy je tmavě hnědá a toto zbarvení pokračuje proužkem po zadní straně krku až na záda. Obě pohlaví jsou si podobná, houser je o něco větší. Hlasový projev je křiklavé kejhání. Většinou se pase a jen málo se zdržuje na vodě. Jde o husu stepí a horských údolí s mokřinami, u kterých klade 5-8 vajec. Doba inkubace je kolem 28 dnů. V zimě se pase na stepích a strništích, někdy daleko od vody. V současné době jde o ohrožený druh.

Husice egyptská (Alopochen aegyptiaca)

Husa egyptská (Alopochen aegyptiaca) Husa egyptská (Alopochen aegyptiaca)

Husice egyptská, někdy nazývaná husa nilská nebo husice nilská je rozšířená v celé Africe jižně od Sahary. Je jedním z nejběžnějších zástupců vrubozobých ptáků v Africe a zároveň jde o jednu z nejhojněji rozšířených subsaharských husic, zejména ve východní a jižní Africe. Dříve hnízdila i na Blízkém východě a jihovýchodní Evropě. V období dešťů táhne až do severní Afriky - Alžírska, Tuniska nebo delty Nilu. Délka těla je 63-73 cm a hmotnost 1,9-2,5 kg. Jde o dlouhonohého ptáka se zavalitým tělem s postavou mezi kachnou a husou. Kryt křídel a záda jsou hnědá, krk a hruď převážně šedá, letky bílé a kolem mají oka tmavý oční kroužek. Zobák je růžovočervený s tmavým lemem u kořene a běháky tlumeně růžovočervené. Na hrudi je tmavě hnědá skvrna.

Husice egyptská obývá mokřady, travnaté biotopy, vyskytuje se i v horách. Vyhýbá se pouze pralesům, rozsáhlejším lesů a pouštím. Žije v hejnech a v době rozmnožování v párech. Hnízdí na zemi v trávě, pod stromy nebo mezi vegetací. Snáší 5-12 vajec, na kterých sedí 28-30 dnů. Mláďata vodí oba rodiče, vzletná jsou po dvou měsících a dospívají do dvou let. Rodinka se často zdržuje pohromadě i několik dalších týdnů a měsíců.

 

Domestikace husy

Husa je s největší pravděpodobností nejstarším druhem drůbeže. Podle vykopávek se můžeme domnívat, že divoké husy byly domestikovány nebo spíše chovány v zajetí již v mladší době kamenné, tzn. 6-5 tisíc let před naším letopočtem. Nejstarší doklady o zdomácnění máme ze starověkého Egypta. Zde byly husy velké, běločelé, polní a husice egyptské považovány za jednu z největších pochoutek. Husice egyptské byly navíc později uctívány jako atribut thébského boha Amona. Z množství ptactva, které se vyskytuje v nilské deltě, si člověk vybral k chovu v zajetí, zatím v divoké formě, právě husu velkou a husu běločelou. Svědčí o tom např. reliéf z 5. dynastie (asi 3000 let př. n. l.). Dalším zdrojem obživy bylo i sbírání husích vajec divokých hus v močálech nilské delty. Prvním, řekněme chovatelským, úspěchem bylo docílení snášky těchto hus, které běžně nehnízdí jižně pod 45° zeměpisné šířky. K úplné domestikaci husy velké došlo někdy v dobách nové říše (1536-1085 př. n. l.). Z té doby známe například nástěnnou malbu v pohřební komoře vysokého hodnostáře ve velké pyramidě v Sakkaře, na které je ještě typická divoká husa velká zobrazena u obydlí při krmení. Vyobrazení divokých hus ze starověkého Egypta však najdeme i na mnoha dalších místech. Můžeme na nich vidět mimořádně velké husy, často i bíle zbarvené, což právě svědčí o úplné domestikaci.

Při vykopávkách v Egyptě byla dokonce nalezena i mumifikovaná těla husy velké a husice egyptské, co by obětních zvířat. O úplné domestikaci husice egyptské nemáme žádné spolehlivé důkazy, ani dnes neexistují plemena, která by z ní pocházela, ale z různých staroegyptských obrazů víme, že byla posvátným ptákem a i zdrojem masa. Na náhrobní malbě ze staré říše (2980-2475 př. n. l.) můžeme vidět hospodyni, která přináší do chrámu husici obětním darem. Na jiném vyobrazení, tentokrát z nové říše, je kuchař připravující pokrm z husice.

V britském muzeu v Londýně můžeme najít obraz nalezený v Thébách, na kterém je hejno věrně vyobrazených husic egyptských pod dozorem pasáka, což by svědčilo o jejich chovu. Mnoho indicií, ale skutečný důkaz stále nebyl ani v údolí Nilu, ba ani v celé Africe nalezen. Dokonce byly v minulém století v Evropě prováděny zkoušky zdomestikovat husici egyptskou. Zvětšila se její velikost, zesvětlalo opeření a dokonce se uspíšila snáška. Přesto tento pokus skončil neúspěchem kvůli jejich velké divokosti a nesnášenlivosti.

Zato stopy od husy domácí nás zpětně k huse velké přivádí celkem spolehlivě. Divoká husa byla od pradávna lidskou potravou. Zbytky potravy z husy byly nalezeny už v sídlišti neolitického člověka v Dánsku nebo i v jiných lokalitách osídlení člověka z doby bronzové. Pravděpodobně všechny indogermánské národy osidlující Evropu si husu již přinesli s sebou. O tom svědčí podobnost výrazu husa ve všech jazycích - latinsky anser, staroaténsky hanser, řecky chen, staroskandinávsky gas, staroprusky sansy, v sankrstu hamsa a stačí se podívat i na současné české husa, německé gans, ruské gusa nebo anglické geese.

Z vykopávek víme, že husy znaly i staří Babyloňané a v Indii měly dokonce náboženský význam. V antickém Řecku a Malé Asii byla husa Afroditin svatý pták. V jedné z ezopových bajek se praví, že husa příležitostně snáší i zlatá vejce. V Homérské době se v Řecku chovaly krotké husy. O tom se dozvídáme v 15. zpěvu Odysey, kde se píše, že u dvora krále Menelaa ze Sparty, bratra vládce zlaté říše Mykénské Agamemnona, jsou chovány velmi velké, vykrmené bílé husy. Z toho plyne, že husy v té době prošly už úplnou domestikací a do Řecka se dostaly ze severu, protože v Řecku by divoké husy běžně nehnízdily. Domestikaci hus si můžeme i lehce představit. Po vyvedení housat, ke kterému došlo někde severněji na hnízdišti, byla usmrcena husa, mláďata odchycena a odchována v zajetí. Poté byly chovány ve voliérách nebo jim byla zastřižena křídla.

V 19. zpěvu Odysey se dozvídáme, že věrná Penelope má ve svém příbytku 20 hus pro radost. Velmi zajímavé je, že v homérské době (8-7. st. př. n. l.) se už husy chovaly v devíti plemenech, z nichž jedno, tzv. husy římské s chocholkou, se nám v nezměněné podobě dochovalo až dodnes. O něco později byly husy chovány i jako strážci a nejedna ostražitá hospodyně je chtěla díky této vlastnosti. Řecký filosof Aristoteles popisuje, že husa sedí na vejcích 30 dnů a houser se výchovy mláďat neúčastní. Stala se symbolem věčné, božské, plodivé síly přírody. Proto byla převtělením bohyně podsvětí, manželky Pluta nebo bohyně Isis.

Husy plně k hospodářským účelům začali využívat jako první Římané. V dobách raného Říma byla husa známa jako velmi oblíbený pokrm, přičemž nejlepšího masa se dostávalo pouze lidem vyššího společenského postavení a poddaní dostávali zbytky. Husí vejce vařená na měkko nebo husí játra byly zvláštní delikatesou. K docílení velkých jater byly husy krmeny směsí mouky, mléka a medu. Římané také husy dvakrát ročně škubali a plnili polštáře a peřiny husím peřím, i když na území dnešní Belgie se ve skutečných peřinách spalo již dávno před tím.

Římský spisovatel Columella ve své knize o zemědělství popisuje v prvním století velmi přesně vzhled a chov domácích hus. Husy jsou podle něj lepší než pes, spolehlivě svým křikem venkovany ochrání před napadením Kelty nebo Galy, jejich chov je jednoduchý, postačí voda a dostatek trávy, na osetém poli se nesmí pást, protože by zničily osení. Nedávají jen maso, ale i peří. Jeden houser má být na tři husy a pokud chceme chovat velké hejno, je zapotřebí mít rybník nebo jinou vodní plochu. Důkladně také popisuje chovatelské zařízení pro chov hus, celý průběh líhnutí i odchovu housat. Velmi zajímavé. Podobnou zprávu o chovu hus podává i učenec Varro. Básník Horaz zase velebí chov hus pro husí játra a římskou šikovnost vyprodukovat delikatesní a velká husí játra.

Plinius starší si pochvaluje husí peří jakožto čalounický materiál a vysvětluje, že nejlepší husy mají Germáni - bílé, malé s měkkým peřím, jehož libra stojí pouhých pět denárů. A právě od Germánů toto využití všechny středomořské národy převzaly.

Využití husího brku jako psací potřeby však Římané neobjevily. To si jako první vyzkoušel východogótský král Theodorich, později ponoří husí brk do kalamáře v první polovině 7. Století Isidorus Hispalensis, biskup sevilský a do análů píše roku 670 Paulus z Aginy.

Zvlášť zajímavá byla husí funkce strážce římské Kapituly. O této dlouholeté tradici bychom mohli napsat knihu, ale vězte, že husy Kapitulu několikrát zachránily. Zmíním snad jen její obléhání Galy roku 388 př.n. l., při kterém husy probudily strážné a ti pevnost ochránily. Na počest tohoto vítězství byly každoročně na nosítkách po Římě nošeny husy vyzdobené zlatem a psi, kteří nepřítele neprozradili, byli zatracováni. Tento příběh je popisován v dalších stoletích mnoha autory.

Keltové a Germáni chovali husy již před Římany, o čemž se opět dovídáme z básní. Všichni známe tradici požívání husy v předvánočním čase a o vánocích. Tato tradice vznikla už v předkřesťanské době k uctění boha Tórra. Tato tradice v době křesťanské byla ještě utvrzena. Kdo by někdy neslyšel o svatomartinské huse, k níž se vztahuje několik legend. Svatý Martin, biskup z francouzského Tours, byl při své bohoslužbě rušen husami, proto se husy objevují na sváteční tabuli. Jiná pověst praví, že Martin ze strachu z biskupských povinností měl husy zavřené v husníku, aby jej neprozradily před nadřízenými, což se stejně stalo.

Z germánských zemí bývaly husy hnány přes Alpy do Římské říše. Roku 60. n. l. bylo prý takto hnáno velké hejno z Galie na území dnešní Belgie až na území dnešní Itálie. V jakém stavu se husy do Římské říše dostaly, nevíme, ale asi to bylo zajímavé. V Anglii zase Římané objevili husy chované ke sportovním účelům, ovšem dodnes nevíme, o jaký druh sportu šlo.

Karel Veliký (742-814) získal pro chovatele hus v Německu zvláštní privilegia a pozdější císaři podporovali jejich chov ještě více. Vrcholu dosáhl chov hus v Německu v letech 1140-1250. Pustošení v dobách třicetileté války (1618-1648) zanechalo v chovech celé Evropy nedozírné následky a chovatelství se zcela vzpamatovalo až na konci 18. století. Opět se využívalo husí maso, játra, sádlo, peří, coby čalounického materiálu, a s přibývajícím vzděláním lidí narůstala i spotřeba husích brků určených na psaní. Jen z Ameriky bylo v letech 1828 až 1934 odesláno 21,5 miliónů husích brků pro tyto účely.

Ve Francii dokonce museli mít kuchaři na pečení hus speciální koncesi a to až do roku 1246, kdy Ludvík IX. tuto koncesi rozšířil i na pečené maso a prodej ryb. Pečená husa na Vánoce může mít také počátek tradice v Anglii. Zde na Štědrý večer roku 1588 zvěstoval posel královskému dvoru porážku Španělů a sama královna mu údajně naservírovala pečenou husu. Od té doby je zde na Vánoce tradičním pokrmem.

A jaká byla situace u nás. Na Slovensku byly nalezeny zbytky hus z 8-1. století př. n. l. společně s pozůstatky dalších domácích zvířat. Je nepochybné, že šlo o zdomestikované husy, protože jejich kostry vykazují větší velikost a mohutnost, než kostry divokých hus. Také šlechtění a chov hus probíhal podobně jako jinde v Evropě. Česká husa má také velmi dlouhou tradici, která by vydala na článek. Zajímavostí jistě je, že dodnes jsou husy české považovány za husy s nejkvalitnějším opeřením.

S husou se můžeme setkat v každé evropské zemi v mnoha historických pramenech, literárních dílech nebo básních můžeme objevit stovky jejích obrazů, soch, či jiných uměleckých děl. Kolik kašen nebo zámků zdobí husy? Asi by nemělo cenu dál ve výčtu pokračovat, jisté je že husy nebyly jen obyčejnou drůbeží, ale psaly i dějiny.

O tom, kdy došlo ke zdomácnění husy labutí žijící ve střední a východní Asii, nemáme žádné doklady. Většina autorů se domnívá, že se tak stalo někdy před 3000 let v Číně a později i v Japonsku. Jakési čínské husy, které by mohly odpovídat labutím, se chovaly v 15. století v indickém městě Cinscala. Poprvé je v domestikované formě popsal francouzský přírodovědec Buffon (1707-1778) a z roku 1763 máme zprávu, že se objevily v Německu. V 18. Století se dostaly i do Severní Ameriky. V 19. století se již v Evropě objevují i v bílém zbarvení a jsou kříženy s evropskými domácími husami. A světe div se, toto křížení dává plodné potomstvo.

A nyní už se pojďme velmi stručně podívat, kdy a jak probíhalo šlechtění jednotlivých dnešních plemen. Po zdomácnění se šlechtění zaměřovalo na zvětšení tělesného rámce a tím i hmotnosti. Vznikala různá krajová plemena s různými vlastnostmi. Domestikované husy se začaly dělit na mohutné husy určené k intenzivnímu výkrmu a na drobnější plemena určená k pastevnímu způsobu chovu.

Ze současných evropských plemen pocházejících z husy velké a zřejmě i z husy běločelé jsou asi nejstarší mohutné husy emdenské, jejichž historií se můžeme dostat zpět přes tzv. husy brémské až do 13. století. Dalším velmi starým plemenem jsou opět velmi mohutné francouzské husy tuluské, o kterých je zmínka již v 16. století. Nešlo však o husy tuluské, jaké dnes známe u nás. Tuto moderní podobu jim dali až v minulém století Angličané. Tyto husy byly původně francouzskými gurmány prošlechtěny na velkou velikost jater. Podobně i o předcích dnes velmi oblíbených hus pomořanských - husách rujánských se můžeme dočíst už v roce 1550. Šlechtitelé podchytili i různé anomálie a mutace místních krajových plemen. Díky tomu byly na Balkánském poloostrově a i jinde v jihovýchodní Evropě vyšlechtěny husy se zvláštní strukturou opeření - s kadeřavým opeřením. Podle místa vyšlechtění se nazývaly nebo dodnes nazývají husy sevastopolské, turecké, dunajské a u nás prostě kadeřavé. Poprvé byly popsány roku 1859 a o rok později byly z Maďarska přivezeny do Londýna. Již staří Římané měli husy s chocholkou. A nemusíme chodit daleko, protože i naším národním plemenem jsou husy české chocholaté. Zajímavostí jsou jistě také ruské husy tulské, určené k houseřím zápasům. Šlechtění většiny moderních užitkových plemen bylo ukončeno ve druhé polovině 19. století a dalších, spíše sportovních plemen až ve století dvacátém. Kromě divoce zbarvených a bílých plemen bylo vyšlechtěno i divoce strakaté zbarvení, žlutě divoké zbarvení, modře divoké zbarvení a dokonce i rodobarvé zbarvení hus pilgrimských, kdy houser je zbarven jinak než husa.

Ze zdomácnělých populací divoké husy labutí byly v Asii vyšlechtěny již zmiňované husy labutí. Labutím husám se velmi podobají mohutné ruské husy cholmogorské a husy africké. Některé prameny tvrdí, že vznikly křížením hus labutích s husami tulskými a v poslední době i přikřížením jiných plemen. Avšak nám již známý přírodovědec Buffon popsal již v 18. století velkou formu husy labutí. Dokonce se objevily i v „Přírodopise ptáků" Eleazara Albina z let 1731-1738, kdy se ještě v Evropě vůbec labutí husy nechovaly. Roku 1850 byly popsány hned čtyři plemena čínských hus pocházejících z labutí husy. Dokonce to potvrdily i analýzy DNA. Proč by Asiaté, takoví odborníci na šlechtění drůbeže, nemohli z husy labutí vyšlechtit husy s podbradním lalokem a dvojitým podbřiškem, když to dokázali i Evropané u hus tuluských. Přestože tyto husy, které se u nás zatím nechovají, nazýváme husami africkými podle jejich dovozu do Evropy koncem 18. století z Madagaskaru, zemí jejich původu je tedy také Čína, z které se nezávisle dostaly roku 1852 i do Spojených států.

Jisté však je, že husy labutí byly využity při šlechtění jiných modernějších plemen pocházejících z husy velké. Takovým příkladem mohou být husy štajnbašské určené k houseřím zápasům vyšlechtěné v Německu křížením místních krajových plemen s husami labutími.

Na samý závěr této části bych měl ještě podrobněji zmínit naše národní plemena hus, na která jsme tak pyšní. Husy patřily i na našem území po staletí k nejčastěji chovaným domácím zvířatům. Husy české jsou zřejmě přímými potomky domestikovaných divokých hus a jejich znaky a vlastnosti byly až do 70. let 19. století neměnné. Od této doby docházelo k jejich křížení s jinými, dovezenými plemeny a naše originální plemeno málem zaniklo. Ve 30. letech 20. století však byly úspěšně zregenerovány. Ještě větší krize je postihla v 60. a 70. letech 20. století, kdy je málem socialistické řízení hospodářství, resp. zemědělství zcela zlikvidovalo. Česká husa se zachránila jen díky několika nadšeným chovatelům. Dnes je u nás nejoblíbenějším plemenem hus, svou oblibu si získalo i u našich sousedů a ve svých vzornících je mají zařazeny i vzdálenější země.

V 70. a 80. letech 20. století se pokusilo několik chovatelů z východních Čech ustálit české husy s chocholkou, která se v chovech českých hus občas objevovala již po staletí. To se podařilo a roku 1988 byly uznány husy české chocholaté jako samostatné plemeno. Pro svůj atraktivní vzhled a dobré užitkové vlastnosti se stále více rozšiřují a získávají své obdivovatele.

 

Kachny domácí

PŘEDEK KACHNY DOMÁCÍ

Všechna plemena domácích kachen, mimo pižmovek, které se řadí k jinému živočišnému druhu, mají své předky v kachně divoké (Anas platyrhynchos), kterou u nás běžně nazýváme březňačka. Ostatní druhy se na domestikaci kachny s největší pravděpodobností vůbec nepodílely. O této skutečnosti psal již Charles Darwin a jako opodstatnění své teorie uváděl, že většina domácích kachen se kachně divoké podobá svým zbarvením i kresbou a při křížení domácích kachen s divokými získáme vždy plodné potomstvo.

V zoologické systematice řadíme divokou kachnu k řádu vrubozobých (Anseriformes), čeledi kachnovitých (Anatidae), podčeledi plovavých kachen a rodu kachen (Anas).

Kachna divoká se v několika podruzích vyskytuje téměř po celé severní polokouli od Evropy, přes střední a severní Asii až po Severní Ameriku s výjimkou severozápadu a Grónska. Na další místa na světě byla vysazena člověkem. Protože se vyznačuje vysokou přizpůsobivostí na nejrůznější biotopy, můžeme ji najít od mořských pobřeží až po velehory na vodních tocích a stojatých vodách všeho druhu i jejich okolí. Já, abych vás seznámil s jednotlivými podruhy, na něž se názory různých odborníků stále liší, se přidržím taxonomie tak, jak jí uvádí náš velký odborník na ornitologii Karel Hudec v knize Ptáci 1 (2. vydání, Fauna ČR a SR, nakl. Academia 1994).

Většinu výše jmenovaného území obývá kachna divoká holoarktická (Anas platyrhynchos platyrhynchos), kterou známe i u nás. Na pobřeží Grónska hnízdí podobná, o něco větší kachna divoká grónská (A. p. conboschas). Další poddruhy obývají malá území v jižnějších šířkách západní polokoule a pronikají až do tropů. Jejich samci mají nevýrazný svatební šat a pro značnou odlišnost bývají někdy považovány za samostatné druhy, jednotlivé formy různě spojovány nebo řazeny ještě k dalším příbuzným druhům. Dvě tyto formy žijí na Havajských ostrovech (A. p. wyvilliana a A. p. laysanensis), tři v Severní Americe - kachna divoká mexická (A. p. diazi), kachna divoká floridská (A. p. fulvigula) a kachna divoká texaská (A. p. maculosa). Velmi blízce je příbuzná severoamerická kachna tmavá (A. rubripes). Na Mariánských ostrovech žijící forma Anas oustaleti je dnes považována za hybridní populaci kachny divoké a místního poddruhu blízko příbuzného druhu Anas poecilorhyncha pelewensis. Další blízko příbuzný druh Anas melleri obývá Madagaskar.

Kachnu divokou holoarktickou, která se vyskytuje téměř na celém území naší republiky, není třeba příliš představovat, protože ji každý musel vidět. Jde o kachny s délkou těla u kačera 60-65 cm, u kachny 50-60 cm, o hmotnosti kačera 1100-1350 g a kachny 900-1150 g. Jejich spíš menší trup je vodorovně nesený, krk štíhlý, protáhlá hlava s plochým čelem a poměrně dlouhým zobákem. Hnědé oči jsou relativně velké. Zobák žlutozelený u kačera a žlutohnědý u kachny s tmavým hřebenem. Běháky oranžově červené, u kachny poněkud tmavší.

Samec ve svatebním šatu má kovově zelenou hlavu, bílý proužek kolem krku a kaštanově hnědou hruď, tělo světle šedohnědé, střední ocasní pera černá, srpovitě stočená. Zrcátko fialově zelenolesklé, bíle lemované. Samice jsou o něco menší, hnědé, nenápadně skvrnité. Kresba je stejná jako u divoce zbarvených domácích kachen. Prostý šat kačerů se podobá šatu kachen, je však poněkud tmavší (vrch hlavy), zrcátko živěji vybarvené. Šat mláďat se podobá šatu samic. V tomto šatě se může zaměnit s jinými druhy plovavých kachen např. kopřivkou (menší velikost, bílé a bronzové zrcátko), ostralkou (menší velikost, protáhlý ocas, vzpřímený krk ad.) nebo jinými. Mimo dobu hnízdění se kachny divoké zdržují v párech nebo hejnech, která mají v letu nepravidelný tvar. Na vodě často panáčkují nebo odpočívají na březích. Velmi charakteristické jsou projevy toku a hygieny. Hlas divokých kachen je velmi podobný hlasu kachen domácích, tzn. kachny kvákají a kačeři se ozývají přidušeným reb nebo hvízdavým fív.

Kachna divoká žije monogamně. Páry se tvoří již na podzim nebo v zimě na zimovištích. Na podzim také může už docházet k toku i páření. Hnízda bývají umístěna na nejrozmanitějších místech na zemi i stromech u vodních ploch i poměrně daleko od nich. Snáška probíhá pouze v jednom cyklu a pohybuje se kolem deseti vajec. Tah závisí na klimatických podmínkách v zimních měsících. Dochází k němu až po zamrznutí vod, takže v některých oblastech je kachna divoká stálým, nanejvýš přelétavým ptákem. Přezimují na nezamrzajících vodách nebo na mořích při pobřeží.

V polodivokém chovu nebo v zajetí jsou běžné u kachny divoké i dvě snášky do roka a život v polygamii, čímž se podobají domácím kachnám. Při odebírání vajec mohou nanést divoké kachny až přes padesát vajec.

 

Domestikace kachny

Zdomácnění kachen divokých si můžeme, na rozdíl od jiných domácích druhů zvířat, velmi lehce představit. Buď byla v přírodě odchycena již vylíhlá kachňata, nebo sebrána vejce, která pak vyseděla kvočna. Malá kachňata si na člověka velmi snadno zvyknou. Když jsou několik dnů stará, dochází u nich k tzv. vtištění (imprinting) na rodiče. To znamená, že jako svého rodiče a opatrovníka si zafixují toho, koho v klíčovém období nejčastěji vidí. V přírodě je to jejich matka, v umělých podmínkách to bývá člověk. Ochočení divokých kachen proto jistě nebylo velkým problémem.

Domestikace kachny divoké probíhala nezávisle na sobě v Evropě, Asii i Severní Americe. O průběhu zdomácnění toho moc nevíme, přesto se nyní pojďme podívat alespoň do útržků historie jejich domestikace.

První zdomácnění kachny divoké proběhlo zřejmě v Mezopotámii, o čemž svědčí nálezy sošek a nástěnného obrazu. Není však vyloučeno, že by divoké kachny nemohli být na tomto území chovány již v rané době kamenné nebo později neolitickými rolníky (asi 4500 let př. n. I.). Na některých nálezech z té doby totiž můžeme objevit kachny a ptáky spící s hlavou pod křídlem, tak jak to dělá vodní ptactvo, ale umělci si nedali příliš záležet, takže by se mohlo klidně jednat třeba o husy.

Doklady o chovu kachen máme z třetího tisíciletí př. n. l. z Indie. Ze stejného období pocházejí i postavičky kachen nalezené na Blízkém Východě. Pokud zde hovořím o chovu, nelze pomýšlet na jakoukoliv další cílenou plemenitbu.

Také ve starověkém Egyptě nebyly divoké kachny neznámé. Dokonce hráli důležitou roli, coby oběti při uctívání mrtvých. Přednost při tomto obřadu však dávali Egypťané spíše ostralkám. Z 5. dynastie egyptských vládců (asi 2650 př. n. l.) pochází vápenec s rytinou nalezený u Sakkary, na němž jsou zobrazeni lidé krmící jeřáby, posvátné ibise a kachny. Na nástěnné malbě ze skalního hrobu u Théb z 18. dynastie (asi 1400 př. n. l.) je vyobrazena zahrada s jezírkem a kachnami. Z let 1300-1100 př. n. l. pochází rytina zobrazující bajku o kočce a drůbeži, která již nasvědčuje tomu, že kachny byly domestikované a ne pouze chované.

V Číně byly také nalezeny sošky a další předměty staré 5000 let zobrazující kachny. Jenže není vůbec jasné, zda šlo o zdomácnělá zvířata. Přesto se však můžeme domnívat, že proces domestikace zde započal velmi brzy, neboť zde vzniklo mnoho plemen se vzpřímeným postojem (pekingské kolmé, indičtí běžci), která nutně musela projít dlouhým vývojem.

Kolem roku 1000 před naším letopočtem je na několika místech popisován chov kachen, jejichž vejce byla vysedávána slepicí. Takto se chovali také čírky nebo chřástaly. Opět však zřejmě nešlo o chov v pravém slova smyslu, ale spíš o držení v zajetí, protože zvířata neprocházela žádnými změnami a jejich vnější znaky zůstávaly stále stejné.

Staří Římané chovali kachny, které umisťovali do voliér tvořených z jedné strany zdí a zakrytých sítí, v nichž byla přirozená nebo uměle vytvořená vodní plocha. Do těchto voliér divoké kachny nejdříve nalákali a poté jim odebírali vejce, která nechávali vysedět pod kvočnou.

Zřejmě první, skutečně domestikované kachny divoké popisuje ve svých spisech starořecký spisovatel a autor satirických komedií Aristofanes (445-384 př.n.I.). Věnuje se jejich chovu na Kypru a Rodosu a dokonce popisuje jakési strakaté kachny.

Také Keltové a Germáni začali velmi záhy chovat kachny - jednak na maso, ale i pro okrasu. O chovu kachen ve střední Evropě se přesto téměř nikde nedozvídáme. V náboženských představách se kachna objevuje zřídka. Ve staré polské báji se vypráví, že když Bůh stvořil zemi, přikázal čert kachně, aby ukradla trochu hlíny. Kachnu prchající s lupem však dopadl jestřáb a začal ji dusit. Kachna zakejhala a z hlíny, která jí vypadla ze zobáku, povstaly hory.

Kachny divoké jsou tedy více méně lovnou zvěří. Za zmínku snad stojí, že v říši Karla Velikého (742-814) byly často placeny desátky ve formě kachen, které pak byly mnichy drženy v klášterech. Středověk chovu kachen ani nemohl přát, protože v té době již byly zdomestikovány husy, jejichž chov pro produkci masa byl mnohem výhodnější. Také kosterní pozůstatky nám dokazují, že v městských lokalitách se vyskytovaly kachny stejné velikosti jako kachny divoké. Ke skutečné domestikaci a šlechtěni kachen dochází pravděpodobně až v pozdním středověku. Z této doby jsou totiž na místě lidských sídlišť nalezeny první kosti kachen s větší velikostí než kosti kachen divokých, což svědčí o jejich plemenitbě s cílem zvětšit velikost a tím i podíl masa. 

Na malbách nizozemského malíře ze 17. století už můžeme vidět kachny s odlišně zbarveným opeřením než u divokých kachen. Začínají se objevovat kachny, které dnes nazýváme pomořanské, severoholandské a to i se zahnutým zobákem a selské zatím bez chocholu. Tyto krajové kachny jsou sice větší než kachna divoká, ale typem se jí velmi podobají. Je to i proto, že kachny mají velmi malou proměnlivost plemenných znaků, na rozdíl od kurů. Proto také dodnes známe v podstatě pouze dva původní typy domácích kachen - vodorovné evropské a vzpřímené asijské, které zřejmě prošli daleko delším vývojem, a byly lépe přizpůsobeny k pohybu po souši.

Koncem 19. století byla asijská plemena kachen dovezena do Evropy a Spojených států amerických. V Evropě pak vzájemným křížením obou typů vznikla tzv. mezitypová plemena např. kampbelky nebo kachny čárkované, v jejichž žilách koluje krev vzpřímených nosných kachen indických běžců. Zahalen tajemstvím je stále vznik černých severoamerických plemen - kachen smaragdových a kajug. Z některých pramenů se můžeme dozvědět, že americká plemena pocházejí ze severoamerické kachny tmavé (Anas rubripes), stejně tak však mohou být vyšlechtěna z některého poddruhu kachny divoké. Nepříliš jasný je i vývoj kachen zakrslých, na něž si coby země původu dělá nárok hned několik evropských států. S největší pravděpodobnosti však byly vyšlechtěny již dávno v Asii.

Z jiných pramenů, či spíše útržkovitých zpráviček, se můžeme dozvědět, že se na šlechtění kachen podílely mimo kachny divoké a jejích poddruhů i další druhy kachen např. typem velmi podobné kopřivky obecné nebo hvízdáci eurasijští podobající se typem našim zakrslým kachnám. Já bych této hypotéze příliš nevěřil, protože mezidruhové křížení většinou plodí neplodné potomstvo a celý proces by byl během na velmi dlouhou trať. O něčem podobném také chybí jakékoliv záznamy, ale ty nemáme vlastně ani o jiném druhu plemenitby kachen. Kdo ví? Co se týká různých zbarvení, ta mohla vznikat různými mutacemi a jejich vzájemnými kříženími, protože i u kachen divokých se můžeme setkat například s albíny. Podobně jako u hus byly upevněny i u kachen některé mutační změny a vyšlechtěny například chocholaté kachny selské nebo v Holandsku křivozobé kachny se zahnutým zobákem.

Podobně jako plemena domácího kura bychom mohli dnes dělit plemena kachen podle historického vývoje a oblasti vyšlechtění (centra domestikace) na evropská krajová plemena (kachny pomořanské, selské s a bez chocholu, která se vyskytovala po celé Evropě, holandské i křivozobé, mohutné francouzské ruánské, podobné anglické elsberské, vysokohnízdící a další), plemena asijského původu (kachny indičtí běžci a pekingské kolmé), plemena mezitypová (kachny americké pekingské, kampbelky, čárkované, velšské harlekýny, overberžské, orpingtonské, gimbshajmské, magpie, saské), plemena severoamerická (kachny smaragdové a kajugy) a konečně kachny zakrslé.

Nejstaršími skutečně kulturními původními evropskými plemeny jsou kachny elsberské a ruánské. Ostatní plemena byla vyšlechtěna až koncem 19. nebo ještě později ve 20. století. Do té doby nejoblíbenější kachny velkofarem - kachny elsberské však koncem 19. století vytlačily z Asie nově dovezené kachny pekingské, které byly velmi vitální s rychlým růstem a vysokou jatečnou výtěžností. Američané toto plemeno ještě zkřížili s kachnami elsberskými a vzniklo nové ryze hospodářské plemeno - kachny americké pekingské, které ovládlo všechny velkochovy, stalo se symbolem kachny (i Dysneyův kačer Donald je prý americká pekingská kachna) a dalo základ všem dalším později vyšlechtěným masným plemenům kachen. Kachny, které dnes můžete najít na pultech obchodů, jsou jen malinko vylepšené kachny americké pekingské.

Všechna plemena kachen tedy pocházejí s největší pravděpodobností z kachny divoké, přičemž proces domestikace je stále ne zcela objasněn. Jisté je, že kachny jsou jedněmi z nejmladších domácích zvířat, přestože se jejich předci vyskytovali a vyskytují v hojných počtech téměř po celé polovině Země.

 

Pižmovky domácí

Kachna pižmová je velmi známou a oblíbenou kachnou drobnochovatelů, kvůli zachovanému pudu sezení na vejcích a vodění kachňat. Pižmovky však nepatří mezi typické kachny domácí pocházející z březňaček, ale náleží k samostatnému živočišnému druhu, jehož předkem je pižmovka velká. Proto také disponují poněkud odlišnými plemennými znaky a vlastnostmi.

 

PŘEDEK PIŽMOVKY DOMÁCÍ

Pižmovky domácí pochází z pižmovky velké (lat. cairina moschata) někdy zvané kachna moschatova, kterou řadíme do řádu vrubozobých a čeledi kachnovitých (Anatidae). Ve volné přírodě obývá řeky tropických a subtropických lesů nebo bažiny s keřovým porostem a skupinami stromů v tropické Střední a Jižní Americe od Mexika po Uruguai a severní Argentinu. Jde o kachnu s délkou těla kačera asi 65 cm. Kačer je převážně černě zbarvený, na zádech s kovově zeleným leskem a bílou kresbou na křídle. V zátylí má chocholku z prodlouženého peří. Kolem očí mu prosvítá červeně zbarvená holá kůže a nad kořenem zobáku má červený bradavičnatý výrůstek. Podobně zbarvená samička je výrazně menší, bradavičnatý výrůstek nad zobákem je pouze naznačen a chocholka chybí. Jejich hmotnost je 3-5 kg u kačera a 1,6-2,8 kg u kachny.

Pižmovky velké většinou žijí v párech. Přesto někdy tvoří i kolonie o počtu 100 kusů. Létají pomalým, mávavým letem. Rády posedávají na silnějších větvích. Potravu, kterou tvoří především vodní rostliny a drobní bezobratlí živočichové, sbírá především za soumraku. Hnízdí v dutinách stromů nebo v opuštěných hnízdech větších ptáků. Ke šplhání po stromech využívá velké a silné drápy. Samice snáší osm až patnáct nazelenalých vajec, které si sama vysedá. Kachňata obrostlá prachovým peřím hned po vylíhnutí vyskakují z hnízda na zem.

Pižmovek velkých ve volné přírodě stále ubývá vlivem stálého zmenšování jejich domoviny - tropických lesů, ať už působením člověka nebo samotné přírody.

 

DOMESTIKACE PIŽMOVKY

O tom, kdy došlo ke zdomácnění pižmovky velké, nemáme žádné doklady, ale když roku 1492 objevil Kolumbus Ameriku, středoameričtí Indiáni je již běžně ve velkých počtech chovali. Od roku 1494 byl jejich chov několikrát nezávisle na sobě popsán na různých místech Střední Ameriky. Pižmovky nebyly nijak dál šlechtěny a jejich chov spočíval v tom, že přestože jsou dobrými letci, vždy se vracejí za potravou a na své hnízdiště. Takže šlo v podstatě o jakýsi polodivoký chov. Některé prameny také uvádí, že pižmovky zdomestikovali až evropští přistěhovalci, o čemž silně pochybuji. Zajímavé je, že nejdříve se pižmovky z Ameriky dostaly do severní Afriky. Proto se také pro ně začalo objevovat mnoho zavádějících názvů.

V Evropě tyto kachny poprvé popsal roku 1555 francouzský přírodovědec Pierre Belon, který však předpokládal, že jejich původ je v Africe a pojmenoval je kachny guinejské. V té době se už vyskytovaly v několika barevných rázech, přičemž vzhledem i hmotností zcela odpovídaly divoké formě. Již Belon vyzdvihuje jejich velký tělesný rámec, velkou snášku, pud sezení na vejcích, výbornou zmasilost a výtečnou chuť masa. Italský přírodovědec Aldrovande je nazýval káhirské kachny, později byly nazývány turecké kachny nebo kachny létavé, laplatské, rudošské, husokachny či čínské kachny. Název kachny pižmové zavedl až známý přírodovědec Linné, podle údajného vylučování sekretu - pižma. Mezinárodně je název pižmovka uznávaný až od roku 1985.

O první šlechtění pižmovek v pravém slova smyslu se od roku 1787 pokoušel francouzský přírodovědec Buffon. Ten je křížil s domácími kachnami, aby dosáhl stejné velikosti kačera i kachny. To se podařilo, což bylo z ekonomického hlediska velmi zajímavé, ale potomci tohoto křížení byly neplodní. Tohoto křížení se využívá dodnes.

Po asi 240 letech chovu pižmovek v Evropě se tedy jejich vnější vzhled ani vlastnosti v podstatě neliší od vzhledu a vlastností jejich předchůdkyně pižmovky velké. Pouze bylo vyšlechtěno několik barevných rázů a kreseb. Podle zpráv z některých zoologických zahrad, včetně pražské, je divoká forma velmi agresivní vůči ostatním druhům. Dokonce prý ve společném výběhu dokázali kačeři usmrtit i větší druhy hus nebo labutě. A právě tato nepříjemná vlastnost byla domestikací potlačena. Dokonce ani hybridi s obchodním označením barbarie nebo husokachna, se nijak zvlášť od pižmovek neliší.

Miloslav Procházka Miloslav Procházka
Autorem od: 16.11.2013

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.