Bígl - okouzlující potížista

LeS LeS 02.01.2025, 13:00

190 10 minut čtení

Bígl se líbí snad každému. Barevný, veselý, přátelský, není velký, ale přesto pravý pes. Navíc krátkosrstý, a tudíž nenáročný na údržbu. A ten dojemný pohled! Jiní ovšem varují: pozor na něj. Je to potížista.

V lese ho není možné udržet pod kontrolou. Sežere, na co přijde. Nelze ho pustit z vodítka. Nedá se cvičit. Vlastně není ani moc chytrý… Co je na tom pravdy? I v tomto případě lze říci: na každém šprochu pravdy trochu. Není to ovšem pravda celá.

Jako u všech plemen, i u bígla platí, že k porozumění tomu, jaký je a proč, je nutno obrátit se do minulosti a zamyslet se nad tím, za jakým účelem byl vytvořen a co přesně od něj bylo kdysi požadováno. A podle toho se k němu chovat.

Honič zůstane honičem

Klíčové v případě bígla je uvědomit si především jediné: svým původním určením to je honič. Už od 16. století ho lidé chovali ve velkých smečkách, které používali k pronásledování drobné zvěře, převážně zajíců a králíků. Protože bíglové byli výrazně menší, byli také pomalejší než foxhaundi a další vysokonozí honiči, takže je lovci mohli sledovat i po svých. Velmi si ho tedy oblíbili lidé, kteří si nemohli dovolit koně, ale přesto se nechtěli vzdát potěšení z lovu.

Díky svým menším rozměrům se tito malí psi snadněji dostávali i do hustých podrostů. Stále to ale byli honiči, i když malí, a tudíž jejich úkolem bylo sledovat vytrvale a mnohdy na značné vzdálenosti stopu. To byla priorita, to se po nich požadovalo. Lze se divit, že i dnes bígl, který narazí na čerstvou stopu zvěře, zapomíná na všechno a vyráží?

Další věcí je, že bíglí smečka pracovala víceméně samostatně, bez těsné součinnosti s vůdcem. Bíglové nebyli šlechtěni na dokonalou poslušnost, ale spíše na samostatnost a urputnou vytrvalost. I po návratu z lovu byli zvyklí žít převážně sami mezi sebou, ve psí, nikoli lidské smečce. Člověka sice respektovali, ale nijak zvlášť nepostrádali.

Ze všech těchto důvodů bíglové nejsou a nikdy nebudou ovčáci nebo retrívři, kteří svému pánovi splní, co mu na očích vidí. Neznamená to, že by se nedali vychovat a vycvičit, znamená to jen, že to majitele bude stát více úsilí, a přesto budou výsledky méně přesvědčivé.

Amerika není Evropa

Ještě dříve, než se bíglové coby společníci rozšířili v kontinentální Evropě a posléze i u nás, se stali velmi oblíbenými společenskými psy v USA. Ostatně těmi tam jsou dodnes. Výraznou měrou k tomu přispěl oblíbený komiksový hrdina 50. let pejsek Snoopy, jehož předobrazem byl právě bígl. V té době se plemeno v USA několik let po sobě umístilo na vrcholu žebříčků popularity plemen.

Pověst, která bígla provázela z Ameriky, byla skvělá. Zámořští majitelé si pochvalovali jejich přátelskost, neagresivnost, vyrovnanost a dokonalý vztah k dětem, od nichž se absolutně nenechali vyvést z míry. V USA bíglové dnes patří k nejoblíbenějším psím plemenům, pravidelně se umisťuji mezi prvními pěti nejčastěji chovanými plemeny. Ovšem je třeba si uvědomit, že podmínky držení psů v USA a u nás či jinde ve střední Evropě se výrazně liší. V USA jsou psi vyváděni ven, pokud vůbec (mnoho jich žije pouze na zahradě), většinou pouze na vodítku, případně jsou venčeni na uzavřených psích loukách. Pohyb psů navolno v přírodě je tam umožněn málokomu, převážně aktivním lovcům. U nás se považuje za standard, že se psem, a loveckým dvojnásob, vyrážíme na dlouhé procházky, kde mu podle možností umožníme každý den volný pohyb. Při tom předpokládáme, že pes se nás bude držet, bude ovladatelný, a hlavně spolehlivě přivolatelný. Nic takového se ale po bíglovi v minulosti nechtělo!

Zneužitá snášenlivost

Bígl je sice svým původem lovecký pes, ale ve 20. století byl bohužel houfně využíván k něčemu úplně jinému. Protože je jako správný smečkový pes velmi sociálně snášenlivý, zvyklý žít ve velkých počtech na relativně malém prostoru kotců a výběhů, protože je zcela neagresivní a ochotně sebou nechá manipulovat i cizími lidmi, protože vyniká odolností, skromností a není velký, odhalili v něm výzkumníci ideálního psa pro laboratorní pokusy. A tím zůstal do dneška. I v současnosti je bígl nejpoužívanějším psím plemenem při pokusech, při nichž farmaceutické společnosti testují účinky léků.

Americká antivivisekční společnost, organizace bojující za ukončení využívání zvířat ve výzkumu, uvádí, že každý rok je v USA ve výzkumu využito zhruba 70 až 75 tisíc psů, z velké části bíglů, a bezpočet dalších je využíván ve zbytku světa. Ale k medicínskému a jinému výzkumu jsou bíglové stále zneužíváni i jinde na světě, včetně Evropy.

Jaký pán, takový pes

Já vím, je to otřepané klišé. Nicméně v případě bígla mimořádně pravdivé. I z aktivního, radostného a činorodého pejska, jakým bígl od přírody je, dokáže nesportovní, pohodlný či neschopný majitel, který svého psa nedokázal vychovat, natož vycvičit, zásadně ho nepustí z vodítka, ale o to víc mu (snad z důvodu špatného svědomí) přilepšuje na stravě, udělat tlustou funící kouli, která se netečně vleče vedle svého páníčka.

Na druhé straně připravený, aktivní majitel, který tuší, do čeho s bíglem jde, a dokáže se tomu přizpůsobit, s ním dokáže zdánlivě nemožné. Spousty bíglů mají složeny zkoušky z výkonu ve sportovní kynologii, nadšeně běhají po kladině, bravurně zvládají revíry i stopy, no, jen s tou obranou to bývá o něco horší. Mnoho jich má složeny i zkoušky z obedience, tedy poslušnosti, z dog dancingu, každoročně se u nás koná mistrovství ČR bíglů v agility… Nic z toho neláme bíglí přirozenost, naopak, všechno si tito psi nadšeně užívají. Vítají každý podnět, každou aktivitu, každou nabídku ke spolupráci. I když, jak jsme si řekli, bígl je od přírody samostatně pracující honič, jako společník už je držen poměrně dlouho a zčásti se dokázal přizpůsobit, zvláště pokud si vezmete štěně spíše z výstavního než pracovního chovu. A hlavně: klíčová je výchova a vztah, jeho fixace na pána. Pokud si budete držet smečku bíglů na zahradě (a pozor, smečkou mohou být už pouzí dva tři pejsci), mohou si žít docela šťastně a spokojeně, ale nikdy se na vás nenavážou tak, jako když budete mít štěňátko odmalička doma, od prvního dne s ním budete pracovat a tvarovat ho tak, aby vás vnímal a respektoval. Na druhé straně bígl je navýsost společenský tvor a těžko snáší dlouhodobější samotu, takže může dokonce začít trpět separační úzkostí.

Jedno je jisté: Čím více zábavy a zajímavé činnosti bíglovi poskytnete, tím méně bude zlobit.

Nemusí být trojbarevný

Bíglové jsou nejznámější ve svém trikolorním zbarvení, kde se bílé zbarvení střídá se sytě hnědou a černou. Je pravda, že tříbarevní bíglové jsou zdaleka nejrozšířenější, v celkové populaci mají podíl zhruba 80 %. Rozhodně to ale není zbarvení jediné. Standard říká, že mohou mít „jakékoli zbarvení uznané pro honiče“, což jsou černá, hnědá a bílá v nesčetných kombinacích. Nápadné zbarvení bíglů (ale i dalších podobně zbarvených honičů) mělo v lovecké praxi své opodstatnění: šlo o to, aby psi byli i letmým pohledem a na dálku snadno odlišitelní od lovené zvěře, a nemohlo tedy omylem dojít k jejich usmrcení.

Méně častí jsou bíglové dvoubarevní, takzvaní bikoloři. Je to způsobeno nejenom tím, že zájemci žádají nejčastěji trikolorní štěňátko, ale především tím, že aby se bikolor narodil, musí nést vlohu pro dvoubarevnost oba rodiče. Bikoloři jsou bílí s hnědými skvrnami a plotnami různé intenzity přes světloučkou citronovou až po sytě cihlovou. Teoreticky standard umožňuje i černobílé bikolory, v praxi se však s nimi téměř nesetkáváme.

Velmi vzácně se vyskytují také bíglové jednobarevné (bílí), kropenatí, melírovaní…
Rozmístění barev a ploten standard nepředepisuje, a i díky tomu je variabilita zbarvení u bíglů skutečně velká.

Česká historie: Nahoru dolů

Na to, jak populárním a rozšířeným plemenem u nás bígl je, je překvapující, jak relativně krátkou dobu zde je chován. Jeho čistokrevný chov začal až dovozem první fenky z Maďarska v roce 1985, brzy následovaly dovozy z Německa. I předtím se u nás sice bíglové vyskytovali, ale jednalo se o nestandardní zvířata používaná v laboratorních chovech. Honiči typu bígla pak byli i u nás, jako jinde v Evropě, součástí loveckých smeček různých šlechtických rodů už v 17. a 18. století.

V porevolučních devadesátých letech se u nás čistokrevní bíglové začali rychle šířit, počty odchovávaných štěňat překonaly hranici 500 zapsaných za rok (2003). Počáteční všeobecné okouzlení plemenem však s tím, jak s ním stále více laiků získávalo zkušenosti, vystřídala mírná skepse a již zmiňované předsudky. Bígl si zkrátka v očích nejširší pejskařské veřejnosti trochu zkazil pověst, na mnoha cvičištích byl onálepkován jako „nevycvičitelný“, takže například v roce 2016 bylo zapsáno už jen 279 štěňat a vloni pouhých 200. Jedno z nejpopulárnějších plemen se propadlo na 59. místo v českém žebříčku plemen. (Pozn. red.: Připomínáme, že se jedná pouze o štěňata s průkazem původu, tzv. bezpapíráci nikde evidováni nejsou a existuje důvodná obava, že jejich počty čistokrevná štěňata dokonce převyšují.) Netřeba však litovat. Lidé se, jak to vypadá, poučili, a tak i když absolutní počty odchovaných bíglů klesají, stoupají počty těch, kteří se s nimi účastní nejrůznějších sportů, táborů, výletů a klubových akcí. Tito aktivní majitelé si své bígly nemohou vynachválit a jsou nadšení z toho, jek je život s bígly zábavný a vzrušující.