Praví astrildi

Ačkoliv čeleď astrildovití (Estrildidae) obsahuje skoro 30 rodů, zahrnuje ptáky poměrně jednotné stavby těla a podobného chování. Pro naše účely je představíme ve dvou samostatných dílech. V prvním pravé astrildy, jejichž zobák je užší, delší, špičatý, a svědčí o tom, že nejsou schopni louskat semena s příliš tvrdým obalem, zato mnohem více přijímají živočišnou složku. Jedná se až na výjimky o africké ptáky.

Představme si nyní některé běžnější zástupce této skupiny. Typickým zástupcem rodu Estrilda je astrild bahenní (Estrilda paludicola). Je to od přírody velmi společenský pták, který ve společnosti ostatních soukmenovců prolézá rákosinami a travou a na jejích vrcholcích hledá chutná semínka. Jeho domovem je především pobřežní porost v bezprostřední blízkosti řek. Pozorování drobných astrildů v přírodě je pro každého milovníka ptáků velkým zážitkem, i když to vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Hejnko, které zahlédnete někde na vrcholku travního trsu, se zvedne dříve, než k němu dojdeme, a zmateným letem plným štěbetání zapadne o pár desítek metrů dále. Vám nezbývá než se plahočit po travnatých muldách a hledat místo, kde se asi astrildi ukrývají. Mnoho druhů astrildů se vám nakonec nepodaří vůbec určit, ale to už se obyčejně ženete za dalším hejnem a předchozí neúspěch je zapomenutý.    

Také ve voliéře se tito astrildi drží při sobě, až je to dojemné. Společně zaletují na krmítko i k vodě, pokud k tomu mají podmínky, společně také krouží voliérou. Při sezení se lepí těsně na sebe, probírají si peříčka a tiše švitoří. Nejsou konfliktní a dobře se snesou i s jinými drobnými pěvci.

Ani vůči člověku nebývají přehnaně plaší a neprojevují sklon k stresovým reakcím. 

Pokud je voliéra dostatečně velká a zarostlá, je možno docílit odchovu i při chovu více párů najednou. To se o všech astrildovitých rozhodně říci nedá, většinou se v době hnízdění stávají agresivními a je nutno je oddělit po párech.  

Astrild oranžovolící (Estrilda melpoda)

Má zobáček, který svým zbarvením i tvarem připomíná pečetní vosk. Angličané mu proto říkají „Waxbill“.  Jinak je to ale prostý pták, který pro nás může být živým důkazem tvrzení, že krása není všechno. Přesto patří mezi chovateli astrildů k těm vůbec nejoblíbenějším. Důvodem jsou zjevně jeho malé nároky a mírumilovnost. Astrildům oranžolícím je nejlépe ve velké skupině ve společné voliéře. Při odpočinku se ptáčkové namačkají jeden vedle druhého a vytvářejí pověstné „jitrničky“. Celý den jsou v pohybu a všechno dělají společně: jedí, pijí, ráchají se ve vodě. Při toku sameček se stéblem trávy v zobáčku předvádí samičce zásnubní tance. Zkrátka stále se u nich něco děje a vnímavý pozorovatel se u jejich voliéry rozhodně nenudí.

Snášejí se i se všemi ostatními ptáky, chovatel si spíše musí uhlídat, aby příliš neurvalí nebo hluční sousedé neohrožovali je.

Nejspolehlivěji zahnízdí v bohatě zarostlé voliéře, kam je lze vypustit brzy na jaře, jakmile pomine nebezpečí mrazů. Mohou zde být ve společnosti jiných drobných mírumilovných ptáků. K hnízdění zavěsíme různé malé polobudky, skořápky kokosových ořechů s vylámanými otvory, pletená hnízda a někdy postačí obyčejné papírové krabičky, které jednoduše po skončení hnízdění vyměníme za nové a čisté. Jakmile přijdou s podzimem chladné dny, hejno astrildů opatrně schytáme a přemístíme na vytápěné zimoviště.

Astrild šedý (Estrilda troglodytes)

Je vhodným druhem pro mírně pokročilé chovatele astrildů, kteří už úspěšně zvládli chov a odchov zebřiček a chůviček, a poohlížejí se po něčem chovatelsky cennějším, ale zase ne příliš náročném ani finančně nákladném. I když barevně nepatří k těm úplně nejatraktivnějším druhům, jeho elegantně šedé tělo tvoří zajímavý kontrast s voskově červeným zobákem. Patřil vždy k nejčastěji dováženým ptákům z Afriky, do Evropy se dovážel v desetitisícových transportech. Hromadné odchyty do padacích sítí pořádané hlavně u napajedel, kam létají početná hejna několikrát za den, ovšem africké populace nijak významně neomezovaly, protože tam astrildi žijí v obrovských počtech. Dnes platí zákaz dovozu odchycených ptáků do Evropské unie a z ještě nedávno nejběžnějších druhů drobných astrildů se stávají ptáci hůře dosažitelní.

Největší naděje na vyvedení potomstva dává hustě zarostlá venkovní voliéra, kam ho vypustíme ve společnosti jiných mírumilovnějších drobných ptáků. Jiní chovatelé zásadně preferují jen chov po párech v klecích bednového typu, kde jsou ptáci méně rušeni. Některé páry neodchovají bez dostatečné nabídky živého krmení, i když zahraniční průmyslové směsi pro hmyzožravé ptáky posunuly chov astrildů o notný kus dopředu a mnoho kdysi obtížně chovatelných a na hmyzu závislých druhů se s tímto instantním krmivem spokojí. 
 

Astrild pestrý (Pytilia melba)

Další z kategorie krásných, ale na chov náročnějších astrildů. Dlouho byl pokládán za velkou vzácnost a ani dnes se s ním v chovech nesetkáme běžně.  Sice pochází z tropů, ale ze suchých oblastí, takže mu vadí vysoká vzdušná vlhkost. To všechno by nahrávalo celoročnímu držení uvnitř, ovšem vyhnízdění má větší naději na úspěch v hustě zarostlé venkovní voliéře s trávou na dně, v níž se tito ptáci rádi pohybují. I hnízdečko z travin si stavějí většinou blízko země, na mírně vyvýšeném místě či přímo v křoví. Chovatel mu může pomoci zavěšením budky s velkým vstupním otvorem nebo košíčkem a samozřejmě tím, že mu uchystá dostatek hnízdního materiálu: může to být suchá tráva, kokos, peří nebo i materiál nabízený někdy v obchodech či na výstavách ptactva.

V přírodě žije většinou v párech nebo v menších rodinných skupinkách a i v zajetí je vhodné držet ho jen po párech, protože samečci bývají v období hnízdění vůči jiným ptákům agresivní. Jen v zarostlých voliérách pár astrildů pestrých doplníme jinými druhy, raději většího vzrůstu. Zvláště spadeno mívají na ty spolubydlící, kteří mají stejně jako oni červenou hlavičku. Ty evidentně považují za své soky a neváhají proti nim razantně zakročit.

Astrild vlnkovaný (Estrilda astrild)

Toho lze s klidným srdcem doporučit především tehdy, pokud má chovatel k dispozici venkovní hustě zarostlou voliéru. Bývají totiž dosti plaší a největší naděje na úspěch je tam, kde mají klid a dostatek příležitostí k úkrytu. Celé chovatelské zařízení by mělo být chráněno před nepříznivými povětrnostními vlivy, což nejlépe splňuje voliéra s pevnou zadní a otevřenou přední stěnou, ideálně krytá i ze stran. Dostatek klidu naleznou také při párovém chovu v bednových klecích, který někteří zkušení chovatelé upřednostňují.

V zimě potřebují být i tito astrildi v teple a v ubikaci musí mít infralampu i světlo, které jim prodlouží den a zajistí potřebné teplo. To všechno jsou ovšem podmínky nutné pro chov naprosté většiny astrildů, protože tito ptáci pocházejí z teplých suchých oblastí.

Jinak astrildi vlnkovaní zvlášť nároční nejsou, bývají označováni za snadno chovatelné. I po dovozu se v našich podmínkách aklimatizují rychleji než většina jejich příbuzných. V době hnízdění jim připravíme dostatek vhodného materiálu na stavbu hnízda. Může to být suchá tráva, mech, ale i zvláštní materiál, který k tomuto účelu nabízejí některé specializované prodejny. Ptáčkové si z něj postaví kulovité hnízdo zavěšené mezi větvičkami nebo stébly. Pokud nemají k dispozici hustě zarostlou voliéru, kde by našli vhodné, dostatečně chráněné místo na stavbu hnízda, musí jim chovatel poskytnout malou budku s větším vstupním otvorem, nebo shora zakrytý proutěný košík. 

I když je tento ptáček poměrně snášenlivý, zkušenosti ukazují, že odchovy se lépe daří, pokud je ve voliéře jen jeden pár astrildů vlnkovaných. Přítomnost jiných snášenlivých ptáků přiměřené velikosti nevadí.

Modroušek rudoocasý (Estrilda caerulescens)

Možná znáte půvabnou dětskou knížku Ondřeje Sekory Uprchlík na ptačím stromě. Jejím hlavním hrdinou je právě modroušek, který omylem ulétl z ptačího pokoje a zažívá mnohá dobrodružství při putování naší přírodou. Obdivovatel Sekorových kreseb bude možná při pohledu na modrouška trochu zklamaný: tento ptáček je spíše šedý než modrý.

Jinak ovšem knížka popisuje modrouška docela věrně. Opravdu je to takový čilý, aktivní, přitom však nekonfliktní a mírný ptáček, který se snaží být s každým zadobře. Z jemné suché trávy, mechu, kokosových a sisalových vláken a vůbec všeho, co mu chovatel poskytne, si staví zajímavé kulovité hnízdo s dlouhým, dolů směřujícím vletovým tunelem, uvnitř ho vystýlá nejraději zvířecími chlupy – když mu poskytneme vyčesanou srst psa či kočky, bude nadmíru spokojený.

V přírodě modroušek zavěšuje své hnízdo mezi stébla trav většinou těsně nad zemí. Ve voliérce či větší bytové kleci mu můžeme do rohu upevnit například snopy rákosu. Pokud tuto možnost nemá a nenajde místo na stavbu hnízda, volí k stavbě raději proutěný košíček nebo budku ze slabé překližky, kterou jim připraví chovatel.

Ani zdánlivě mírné modroušky se nedoporučuje držet v době hnízdění po více než jednom páru, protože si vzájemně vyškubávají peří. Ovšem do společnosti jiných astrildů je umístit můžeme, zvláště když bude ve voliéře dostatek zeleně.

Astrild bělolící (Taeniopygia bichenovii) 

I když mu říkáme astrild, podle nejnovější systematiky je řazen do stejného rodu jako zebřička pestrá. A jako ona pochází z Austrálie.  Navzdor tomu ho představíme dnes. Nevyniká pestrými barvami, ale elegantní kombinace hnědé a bílé barvy spolu s mírnou povahou a poměrně malými nároky mu zajišťuje trvalé místo na výsluní milovníků drobných exotů. Většina chovatelů proto dává přednost chovu v ptačích pokojích nebo pokojových voliérách. Někteří chovné páry po dobu hnízdění umísťují do menších klecí, kde nebudou nikým rušeni a nebudou nikoho rušit, nezbytné to ale není. Astrildi bělolící jsou nekonfliktní a snášenliví. Jen v době hnízdění samečkové hájí okolí budky. Do pronásledování vetřelců se ale pouštějí málokdy.

Po většinu roku to jsou však naprosto mírní ptáčci, kteří pozorovatele oblaží svou čilostí a příjemným hláskem připomínajícím zebřičky. Rádi se koupou, buď v klasických koupelničkách zavěšených zvenku klece nebo ještě raději v plochých miskách na dně. Vodu je však třeba často měnit a udržovat v čistotě, stejně jako ostatní chovatelské zařízení. Není to nic těžkého, protože astrildi bělolící nebývají zvlášť plaší ani lekaví a nevyžadují hustě osázenou voliéru nebo klec. Je to dobře, protože při svém nenápadném zbarvení by se jinak zvláště ve větším prostoru mohli stát téměř neviditelnými.

Astrild bělolící nepatří k zvlášť náročným druhům. Pokud mu zajistíme vhodné podmínky a zvykne si u nás, bez problémů zahnízdí i několikrát po sobě v jednom roce. Více než dvě, výjimečně tři hnízdění (pokud jsou ptáci v mimořádně dobré kondici) mu však rozhodně nepovolíme!

Astrild rákosní (Neochmia ruficauda)

Je zástupcem australských astrildů. Je to jedinečný stavitel hnízd, připomínajících hnízdo našeho moudivláčka. Mezi stébly trávy, větvičkami keřů i nízkých stromů si z jemných travin umně splétá kulovité nebo lahvovité hnízdo, které uvnitř hebce vystele peříčky a posbíranými chlupy. Už kvůli tomu se vyplatí si tohoto malého pohledného ptáčka pořídit! Neméně zajímavé jsou i jeho námluvy, při kterých sameček čepýří hlavičku, legračně poskakuje a natřásá se před samičkou se stéblem trávy v zobáčku.

K chovu jsou nejvhodnější bohatě zarostlé voliéry, drží se ale i v klecích po párech. Je ověřeným faktem, že v členité, zarostlé voliérce jsou tito ptáci spokojenější a lépe se množí než ve sterilní menší kleci, kde trpí stresem. Chovatelé jim na stavbu hnízda zavěšují polootevřenou budku.

Dnes již není tak těžké odchovat mláďata bez přísunu živého krmení – přivyklé páry se spokojí s průmyslově vyráběnými směsmi pro hmyzožravce a vaječnými míchanicemi, s úspěchem se jim na ploché misce předkládají živé dafnie, kterých lze v rybníce vždy nalovit dostatek.

Motýlek rudouchý (Uraeginthus bengalus)

Běžnější představitel skupiny krásných drobných astrildů motýlků. Poznáme je podle jejich nápadného blankytného až fialového zbarvení. Právě to je zřejmě hlavním důvodem jejich oblíbenosti. Chovatel ocení i živost a zvědavost těchto ptáčků. Motýlci jsou čilí neposedové, kterým nic neujde. Ve své domovině, v pásu tropické Afriky, fungují jako živé alarmy pro širé okolí. Jakmile se objeví skutečné nebo domnělé nebezpečí, spustí podobně jako naše sojky povyk, kterým varují ostatní.

I když jsou motýlci rudouší považováni pouze za středně náročné, poměrně často odchovávané ptáky, vyhovět jejich požadavkům nedokáže každý. Do voliéry je můžeme vypouštět až koncem května a během září je raději přemístíme do vytápěné místnosti. podmínkou úspěšného odchovu je pravidelný přísun různého hmyzu (mšice, drobní pavoučci, larvy, mravenčí kukly, larvy kožojedů, muší larvy, malí cvrčkové, nelétavé octomilky ...). Zkušení chovatelé říkají, že právě dostatečný přísun živé potravy rozhoduje o tom, zda se odchov podaří. Dnes se mohou podařit odchovy jen s použitím suché směsi pro hmyzožravce, a pokud na ni ptáky naučíme, jsou vhodné i dafnie na navlhčené misce.

Motýlky můžeme chovat ve společnosti jiných drobných astrildů, ale vždy jen po párech, protože jinak spolu samečkové v době hnízdění urputně soupeří. Kromě motýlka rudouchého u nás bývají nabízeny i další druhy: motýlek modrohlavý, modrobřichý, angolský nebo granátový.

Vločkovník zelenohřbetý (Mandingoa nitidula)

Krásní, nezvykle zbarvení  nejsou snadnými chovanci. Jsou nároční na potravu i teplo. Ve voliéře je chováme jen v nejteplejší části roku, zimujeme v temperované místnosti. Jsou poměrně snášenliví, a to i k příslušníkům téhož druhu i v době hnízdění. Pokud má k dispozici dostatečně velkou voliéru, můžeme si jich klidně pořídit i větší hejno. Je krásný, tichý, má příjemný hlas a není příliš plachý.

Astrildi rodu Logonosticta

Na závěr nesmíme zapomenou na nejmenší astrildy, zástupce rodu Logonosticta. První z nich - amarant malý (Logonosticta senegala) - je maličký ptáček (dlouhý asi 10 cm), který si podmanil téměř celou Afriku. Ač původně pochází z oblastí na jih od Sahary, zabydlel se i v severní Africe, kde byl uměle vysazen. Původně žil v suché stepní krajině, ale postupně se přibližoval stále více k lidem. Nevyhýbal se kontaktu s nimi, často si stavěl hnízda přímo uprostřed domorodých osad pod střechami místních chýší ve štěrbinách nebo v palmových listech a rákosových deskách. Běžně se pohyboval mezi domácí drůbeží. Místní lidé ho často chytali a chovali v klecích. Dnes se s amarantem malým můžeme setkat třeba i v Alžírsku ve velkých moderních městech, a to nejen v zahradách a sadech, ale i v samotných centrech mezi obchody a v hustém dopravním provozu. 

Z toho všeho je patrné, že amaranti a lidé k sobě měli odedávna blízko. Není proto divu, že i dnes patří k oblíbeným a vyhledávaným exotickým ptákům. Ovšem poté co se téměř zastavily dovozy odchytových ptáků z Afriky není snadné amaranty podobně jako řadu dalších astrildů sehnat. 

Při odchovu mláďat potřebují teploty kolem 20º C, venku je můžeme držet jen za tepla, chladné období roku musí ovšem i oni trávit uvnitř v místnosti, kde teploty neklesnou pod 15º C. A také se neobejdou bez pravidelného přísunu živého hmyzu, bez něhož by jen stěží odchovali mladé. Vaječná míchanice jim chutná, ale sama o sobě většinou nestačí. Snad jen na nejmodernějších směsích pro hmyzožravce se odchov daří.

Zajímavostí amarantů je, že jsou v přírodě hlavními pěstouny jiného exotického ptáčka, atláska. Jeho samička podobně jako kukačka snáší svá vajíčka do cizích hnízd, většinou právě do těch amarantích. Pokud se chovatelé atláskům věnují, pak je mnohdy drží ve voliérách společně právě s amaranty.

Podobným trpaslíčkem, nejmenší z astrildů (9 cm), je zlatoprska malá (Amandava subflava). Není zdaleka tak křehká, jak by se na první pohled zdálo. Je nečekaně odolná a nenáročná a v klecích chovatelů patří k těm vůbec nejoblíbenějším. Říká se, že je ze všech afrických astrildů nejotužilejší.

Při hnízdění se spokojí i s klecí. Ovšem pozor: rozestupy mezi dráty nesmějí být větší než 10 mm, jinak se jimi zlatoprska totiž může protáhnout!

Chov je samozřejmě možný i ve voliéře, kde může trávit celou sezónu. Projeví se to na kvalitě a zbarvení peří: skutečně zlaté barvy, která bude dělat čest jeho jménu, dosáhnou jen ptáci, kteří mají možnost se pravidelně vystavovat slunečnímu záření. Na zimu musíme samozřejmě i otužilé zlatoprsky přemístit do tepla.

Na hnízdění nepotřebuje budku, stačí jí hnízdní košíček a chomáč sena a kokosových vláken, z nichž si sama uplete umné kulovité hnízdo. Pokud má příležitost, někdy ho dokonce samostatně zavěsí mezi dvě stébla nebo větvičky.

Názory na to, zda jsou zlatoprsky schopny vyvést mladé i bez přísunu živé potravy, se různí. Někdo udělal dobré zkušenosti jen s vaječnou míchanicí, případně instantními směsmi, jiný tvrdí, že dosahovat dlouhodobě kvalitních odchovů bez podávání hmyzu, mravenčích kukel, roupic atd. není možné.