Drozdi, špačci, sojkovci a spol.

Chovatelé měli vždycky v dělení ptáků jasno. Ti, co žerou zrní, jsou zrnožavci, ti, co dají přednost ovoci a hmyzu, jsou měkkozobí nebo hmyzožravci. Chovat ty první není až tak složité – zrní je vždycky dostatek, ale od těch druhých raději ruce pryč. Ono to pochopitelně není tak snadné, dnes víme dobře, že složení potravy se u řady skupin během roku mění natolik, že je nemůžeme přiřadit ani tam, ani tam. Ovšem ty krasavce, které si dnes představíme, můžeme mezi měkkozobé zařadit směle.

Většina tzv. měkkozobých ptáků je v posledních letech navzdory předchozímu tvrzení velmi žádaným chovatelským artiklem. Není to tak dlouho, co se k nám dováželi po stovkách hlavně z jihovýchodní Asie. Stáli pár korun, pokud chovateli jedinec uhynul, koupil si od dovozce nového. I když se odchovy nedařily, nikoho to nepálilo. Jenže přišel zákaz dovozu a ukázala se smutná realita: mezi chovateli zůstalo u řady druhů jen pár jedinců, navíc roztříštěných do mnoha chovů, odchovat mladé dokázal málokdo, a k tomu všemu zájem o tyto ptáky nečekaně stoupal. Jistě za to mohl vedle nedostupnosti i nebývalý nárůst pořizovacích cen u většiny druhů, někdy až na desetinásobek dřívější.

Je více než jisté, že pokud se nepodaří zajistit občasné kontrolované dovozy, většina dosud držených druhů od chovatelů zmizí. A to bohužel přes enormní snahu o jejich rozmnožení i přes založení Pracovní skupiny pro udržení druhové rozmanitosti.

V každém případě pouze úzká spolupráce zájemců o chov měkkozobých ptáků, výměna odchovů, tvorba společných párů z lichých jedinců, úzká spolupráce se zoologickými zahradami a současně dovozy z jiných států EU mohou tento trend zpomalit či – snad alespoň u některých druhů – zastavit.

Bulbulové

První skupinou, která si zaslouží naši pozornost, jsou bulbulové (Pycnonotidae). Starší chovatelé budou bulbuly znát pod dřívějším českým označením „drozdec“. Podivné označení „bulbul“ pochází původně z perštiny, z níž ho převzala turečtina a znamená „slavík“. Obě označení zřejmě narážejí na schopnost vyluzovat nápadný, hlasitý zpěv.

Bulbulové jsou velmi adaptabilní ptáci, kteří se nedají hned tak zastrašit mizením svého původního životního prostředí. Typickým představitelem je bulbul červenouchý (Pycnonotus jocosus), který se dokázal pružně přizpůsobit měnícím se podmínkám a životu v těsné blízkosti člověka.

Setkáváme se s ním běžně v parcích, zahradách a na hřbitovech mnoha měst, hnízda si staví někdy i přímo pod střechami lidských příbytků nebo v jejich zdech. Obývá rozlehlé území jihovýchodní Asie, ovšem už v 19. století byl úspěšně vysazen v Austrálii, později i na Floridě v USA, a všude se mu skvěle daří.

Tento bulbul si dobře zvykne i na chov v zajetí a patří mezi těch málo, kterým vymizení v nejbližší době nehrozí. Patří k nejčastěji chovaným měkkozobým ptákům, jeho velkou výhodou je poměrně nízká agresivita vůči nepříbuzným druhům. Lze jen tak držet i ve společných expozicích.

Od jara do podzimu je mu nejlépe v zarostlé venkovní voliéře, s příchodem zimy ovšem musí být přemístěn někam, kde je teplota alespoň 15 ºC. Jednotlivé ptáky je možno držet doma v kleci bednového typu, dlouhé alespoň 80–100 cm.

Pokud má vhodné podmínky, dokáže zahnízdit i několikrát za rok, neboť jeho rozmnožovací cyklus je velmi rychlý. Samice snáší 2–4 vajíčka, na kterých sedí asi 12 dní, mladí vyletují zhruba po 12–13 dnech. Důležité je sestavit pár. Samice mívá kratší chocholku a menší červenou skvrnu pod okem.

Ke krmení využíváme s úspěchem instantní a sušené směsi pro hmyzožravé ptáky, hmyz, sušený gamarus, vaječnou míchanici doplněnou tvarohem, libovým masem, sladké ovoce, lesní plody, různé bobule, zelené krmení.

Překrásným a poměrně rozšířeným druhem je bulbulčík černý (Hypsipetes leucocephalus), pták s trochu nešťastným českým jménem, protože nejčastěji chovaná varieta má bílou hlavu a krk a rozhodně se nejedná o černého ptáka. 

Ireny a sýkavky

Mezi irenovité (Ireniadae) řadíme například nádherně modročernou irenu tyrkysovou (Irena puella). Ta bývá považována za nejběžnější z iren, či chcete-li sýkavek, jak zněl dřívější název této čeledi. To ovšem zdaleka neznamená, že by patřila k běžně chovaným druhům nabízeným v každém druhém obchodě se zvířaty. Ovšem na velkých evropských setkáních chovatelů (například ve Zwolle) není vzácností.

Spíše než v soukromých chovech se s ní setkáme ve velkých průchozích voliérách v zoologických zahradách, například v pavilonu Sečuán v pražské zoo. Snad každého návštěvníka zaujme svým nápadným, zářivě modrým, lesknoucím se zbarvením, jímž se honosí zvláště samečci, samice je matnější, spíše zelenavá. V přírodě tito ptáci žijí v tropickém nížinném pralese, a tam jejich zbarvení nijak nápadné není. Naopak: ve hře světel, stínů a barev jim poskytuje dobré maskování. 

Ireny pobývají většinou v menších skupinkách v korunách vysokých stromů, kde si také staví své ploché hnízdo z klacíků. Mezi stromy přeletují typickými vlnovkami. Patří k poměrně hlučným ptákům, zvláště během letu často zpívá, ozývá se také táhlým zvonivým hvízdáním. Živí se především různými dozrávajícími plody, ve velké oblibě má fíky, ale s chutí se napije i nektaru nebo sezobne nějakého drobného živočicha.

Při chovu v zajetí mohou u ptáků odchycených v přírodě nastat problémy s aklimatizací. Ireny jsou velmi teplomilné a někdy si těžko přivykají na nové druhy krmiva – leckdy odmítají všechnu nabízenou potravu a lpí na zralých plodech určitého druhu, na které byly zvyklé v přírodě.

Domovem ireny je jižní a jihozápadní Indie, Nepál, Indočína, Malajsie, Andamany, Nikobary, Sumatra, Jáva, Filipíny. pro chov jsou nejvhodnější celoroční voliéry s vytápěným zimovištěm, případně skleníkové voliéry nebo ptačí pokoje. Ven je pouštíme jen v teplých dnech roku.

Základem potravy je směr pro hmyzožravé nebo měkkozobé ptáky vyráběná různými firmami, směr domácí výroby, jejím základem bude vařené vajíčko, tvaroh, jemně pomleté libové hovězí či drůbeží maso a hmyz, dále zralé ovoce nejrůznějšího druhu, různé plody, hrozinky, datle (nakrájené), hmyz, larvy. Hnízdí na klidném místě voliéry. Samice snáší 2–3 vejce, sedí na nich asi 13–14 dní.

Příbuznými iren jsou sýkavky (Chloropseidae), z nichž pár druhů se poměrně často objevuje mezi chovateli. Nejběžnější je sýkavka zlatočelá (Chloropsis aurifrons).

Sojkovci

Naší sojce se zástupci čeledi sojkovcovití (Garrulidae) podobají jen málo. Ale jde o podobně silné a hlučné ptáky. Typickým zástupcem je sojkovec chocholatý (Garrulax leucolophus), pocházející opět z rozlehlého území Číny, Barmy, Thajska, Pákistánu, Nepál, Indočína, Sumatra.

Když se sojkovec ozve, stojí to zato. Mezi pěvci patří totiž k nejhlasitějším ptákům. Jeho hlas trochu připomíná lidský smích, a když se do zpěvu pustí ve větší skupině (což není nic neobvyklého, protože v přírodě žije v hejnech čítajících několik desítek kusů), zní to jako secvičený sbor, v němž jeden z ptáků udává rytmus.

Jeho domovem jsou bambusové lesy, v jejichž hustém podrostu si shání potravu. Tvoří ji především hmyz, drobné ještěrky, ale také všelijaké plody a semena. Podobně jako papoušci si kořist dokáže přidržovat nohou, případně do ní zobáčkem buší jako kladivem do kovadliny. Takovým způsobem si také staví své miskovité hnízdo.

Mezi hmyzožravými ptáky patří k poměrně snadno chovatelným druhům s relativně menšími nároky a dnes je poměrně běžně dovážen a nabízen. Je to důvěřivý pták, který se brzy ochočí a ztrácí plachost, leckdy si bere potravu přímo z ruky. Mimo okruh specialistů na hmyzožravé ptáky se však přesto nerozšířil. Málo platné, i péče o méně náročného hmyzožravého ptáka bývá složitější než u zrnožravých druhů, jimž – s trochou nadsázky – stačí nasypat do misky trochu zrní. 

Pro chov je ideální venkovní nebo vnitřní voliéra, případně i ptačí pokoj. Jde obvykle o dost otužilé ptáky, řada druhů žije v chladných oblastech Číny, alem přesto by měli mít k dispozici vytápěné zázemí.

Potravou v chovu je opět hlavně komerční či doma vyráběná směs pro hmyzožravé (tzv. drozdí směs), granule pro měkkozobé ptáky, netučný tvaroh, zralé ovoce, bobule, vaječná míchanice, larvy potemníků, kousky syrového masa, myšata, cvrčci, zvláště v době krmení mláďat je nutný hmyz. 

Samice snáší do hnízda postaveného v keři či v houští z větví zavěšených na stěně voliéry 3–6 vajíček, mláďata se líhnou po 14 dnech, vyletují po dalších 12 dnech, rodiče je potom ještě asi 2 týdny dokrmují hmyzem. Někdy je problémem sestavit pár – samce poznáme jen podle chování a zpěvu. 

Drozdi

Z exotických drozdů je asi nejznámějším zástupcem drozd šáma (Copsychus malabaricus). Elegantní, uhlazený, hezky zbarvený šáma má pověst jednoho z vůbec nejlepších zpěváků na světě. Znalci si cení toho, že neopakuje stále stejnou melodii, ale neustále svůj zpěv obměňuje a oživuje. Především jeho čistý, sytý hlas způsobil jeho někdejší velkou oblibu. V Indii býval odedávna držen v bambusových klíckách, ale mnoho příznivců si nacházel i mezi našimi chovateli. Dnes, v době dokonalých audiovizuálních přístrojů, už prostý ptačí zpěv tolik netáhne, a s ochočeným prozpěvujícím drozdem šamou v bytě se hned tak nepotkáme.

Spíše ojediněle ho spatříme u těch chovatelů, kteří se specializují na měkkozobé ptáky. Přitom je stále stejně nenáročný, někteří chovatelé ho prý dokonce úspěšně rozmnožují v metrových klecích. Samozřejmě mnohem vhodnější je chov ve venkovních zarostlých voliérách, protože právě v křoví si šamové nejraději stavějí hnízdo. Zde mohou pobývat od jara do podzimu. Vhodné je ponechat přírodní písčité nebo zemité dno, protože šamové si na zemi s oblibou sami vyhledávají potravu. 

Po pravdě je třeba přiznat, že šamové nepatří k nejsnášenlivějším ptákům. Bývají značně bojovní, nejednou se stalo, že menší ptáky ve společné voliéře usmrtili. Rozhodneme-li se přesto pro společný chov, můžeme tak učinit jen v opravdu velké, zarostlé voliéře s mnoha úkryty. Problémy někdy mohou nastat i u jedinců opačného pohlaví, sestavování páru je proto třeba věnovat velkou pozornost a ptáky zvláště zpočátku bedlivě sledovat.

V době odchovu potřebují opravdu velké množství živého krmení. Se stále dokonalejší krmnou směsí pro hmyzožravé ptáky se v poslední době už podařilo šamy odchovat i bez přísunu živého hmyzu.

Šáma pochází z jihovýchodní Asie, Indie, žije i na Srí Lance. Krmíme ho hlavně granulemi a směsmi pro hmyzožravé ptáky, důležité je přidávat celoročně nejrůznější hmyz, zvláště ale v době odchovu mladých. S menší chutí přijímá různé zralé plody, nakrájené zralé ovoce v co nejširším výběru, lesní plody.

Do hnízda postaveného v keři na klidném místě voliéry nebo na podložku v kleci samice snáší 4–6 vajíček, na kterých sedí asi 12–13 dní, mladí vyletují zhruba po 14 dnech.

Sestavit pár by nemělo být tak těžké: samec má hřbet šedo- až černomodrý, zespoda je rudohnědý. Samice je shora olivově hnědá, spodek těla má světlejší a její ocas je kratší.

Tangary

K nejkouzelnějším pěvcům patří americké tangary. Příkladem ohromující kombinace barev je tangara sedmibarvá (Tangara chilensis). Právem bývá označována za jednoho z nejkrásnějších ptáků světa. A vzhledem ke své velikosti je také jedním z nejdražších (za pár chtěl chovatel v Holandsku 1200 euro). To ovšem chovatelům nebrání, aby se po ní nepídili, a když ji do svého chovu získají, chrání ji jako ten nejvzácnější klenot. Zářivě zelená, tyrkysově modrá, sytě červená, uhlově černá, hnědá, temně fialová, oranžová... Tangara sedmibarvá představuje mezi ptáky skutečný drahokam a nese své jméno plným právem!

Nejčastěji se s ní můžeme setkat v ptačích místnostech a domech v zoologických zahradách, které si ji kvůli její nezvyklé barevnosti rádi pořizují jako spolehlivý magnet na návštěvníky. 

Soukromníkům, zvláště těm méně zkušeným, bychom však pořízení tohoto ptačího klenotu příliš nedoporučovali. Jak je krásná, tak je choulostivá. Jako obyvatelka vlhkých a teplých pralesů vyžaduje stálé vysoké teploty přes 20, lépe 24 ˚C.  Pokud si tuto tangaru přesto pořídíme, předem si pro ni připravíme velkou vytápěnou ptačí místnost nejlépe skleníkového typu. Měla by být bohatě zarostlé, s úkryty i možností proletu.

V přírodě žije v horních patrech pralesa, takže oku člověka zůstávala dlouho skryta. Sbírá různé bobule, ale také drobné členovce a hmyz. Už z toho je jasné, že napodobit podobnou skladbu potravy v zajetí nebude nic snadného. Většina ptáků v zajetí pochází z odchytů a mnoho jich po celý život zůstává plachých.

Tito ptáci neradi slétají na zem, vlastní je jim život v korunách stromů. Chovatel se jim snaží přizpůsobit tím, že krmítka umístí na vysoké stojany nebo je zavěsí u stropu voliéry. Potravou je hmyz, směs pro hmyzožravé ptáky, vaječná míchanice s medem, mravenčími kuklami, nakrájené zralé ovoce v co nejširším výběru, lesní plody, bobule, zelené krmení, klíčené drobné zrní (i nezralé).

Sestavit pár jen podle vzhledu ptáků je dost obtížné – samec se samici podobá. Pokud se dobrý pár odhodlá ke hnízdění, postaví si hnízdečka v keři. Samička snáší 2–3 vajíčka, na kterých sedí asi 12–13 dní.

Větším, dostupnějším a opět atraktivně zbarveným druhem je například tangara sametová (Ramphocelus carbo), jedna z řady rudě zbarvených tangar.

Timálie

Málokterý pták je u domorodců v jihovýchodní Asii tak oblíbený, jako proslulý čínský slavík, tedy timálie čínská čili zlatá (Leiothrix lutea). Pokud se vám na ptácích ze všeho nejvíce líbí zpěv a chtěli byste něco jiného než obligátního kanárka, zkuste se poohlédnout po čínském slavíkovi alias timálii čínské. V Asii si její zpěv oblíbili už dávno a zavírali ji kvůli němu do malých bambusových klícek, které si zavěšovali do obytných místností. Naštěstí timálie není lekavá, poměrně rychle si v kleci zvykne a ochotně zpívá ostošest.

Bývá označována za ideálního „startovního“ ptáka pro ty, kteří se chtějí zaměřit na měkkozobé. Je ovšem třeba počítat s tím, že chov ptáků, jejichž hlavní potravou je ovoce a hmyz, je vždy nepoměrně náročnější než chov zrnozobých. Je totiž nutno krmit častěji, protože krmení se rychle kazí, a ptáky nelze ponechat o samotě déle než jeden den. Z toho zákonitě vyplývá další komplikace: trus těchto ptáčků je řidší a jejich obydlí tudíž náročnější na úklid a údržbu. Ovšem vzhledem k velikosti timálie to není nepřekonatelný problém.

Nejen z toho důvodu je ideální chovat timálie v zahradních voliérách. Pokud chcete být styloví, můžete voliéru osázet asijskými bambusy. Timálie se ale spokojí s jakýmkoli hustším porostem, do něhož bude moci ukrýt své hnízdo. Na jeho stavbu jí budete muset připravit dostatek vhodného materiálu: kokosová vlákna, mech nebo i koňské žíně a také proutěný či drátěný košíček jako podklad. Kvalitě jejího peří i celkové pohodě rovněž velmi prospěje, umožníte-li ptákům denní koupel.

I když bývá timálie čínská označována za nenáročný a odolný druh, i ona musí naši zimu trávit ve vytápěných prostorech. Společný chov s jinými snášenlivými nepříbuznými ptáky je možný. Je však třeba dát pozor na to, že některé timálie, zvláště pokud nejsou optimálně živené, začnou svým menším spolubydlícím požírat vajíčka.

Domovem timálie je rozlehlá oblast Asie od jižních svahů Himálaje a jižní Číny po Barmu a Vietnam. Domorodci chovají samečky v malých bambusových klíckách a krmí je převážně vařenou rýží. Na trhu v Hongkongu jsem viděl stovky timálií v nejrůznějších klecích, šlo o ptáky odchycené ptáčníky v přírodě, a kupovali si je běžně úředníci v oblecích do svých bytů v mrakodrapech této metropole. Potravou v chovu jsou hlavně komerční směsi pro hmyzožravé a měkkozobé ptáky, drobný hmyz, vaječná míchanice, zralé ovoce a bobule.

Sestavit pár není snadné, samce poznáme podle zpěvu. dobrý pár si postaví hnízdečko na klidném místě klece či voliéry, nejlépe v nějakém loubí z větví. Samice snáší do postaveného hnízda v keři 3–4 vajíčka, mláďata se líhnou po 14 dnech, vyletují po dalších 12 dnech, rodiče je potom ještě 2–3 týdny dokrmují.

Podobným druhem je timálie stříbrouchá (Leiothrix argentarius). Zkušení chovatelé tvrdí, že timálie stříbrouchá patří k nejsnáze chovatelným hmyzožravým ptákům.

Kruhoočka

Drobní ptáčci s nápadnými „brýlemi“ kolem očí, podle kterých získali své jméno, se vyskytují v Africe, Asii a Austrálii a jsou oblíbenými ptáky v klecích a voliérách. Potkal je ale podobný osud jako další měkkozobé ptáky – zákaz dovozu předznamenal jejich konec, protože odchovat úspěšně kruhoočka dovedou jen nejšikovnější chovatelů.

Typickým zástupcem afrických druhů je kruhoočko senegalskéké (Zosterops kikuyunensis). V přírodě se s ním můžeme setkat na svazích hory Mt. Kenya v Keni.  

Podobně jako většina jiných kruhooček je to pták lesů, bambusových houštin, ale také zahrad. Je neustále v pohybu, poskakuje v podrostu lesa i v korunách stromů, někdy v menších skupinách. Přitom pátrá po potravě - drobném hmyzu a nektaru z květů, případně šťávě ze zralého ovoce.

K jejich chovu postačí i menší bytové voliérky, do kterých pokud možno umístíme i nějaké živé rostliny, po kterých by ptáci mohli neustále poskakovat. Pokud se podaří sestavit pár, což není vůbec snadné, pak kruhoočko může zahnízdit. Kulovité hnízdo si staví na kanáří podložce (košíčku), musí k tomu mít dostatek hnízdního materiálu - kokosových vláken, jemné trávy, chlupů a pavučin. Samička snáší 4 - 5 vajec, na kterých sedí jen asi 11 dní. Mladí hnízdo opouštějí zhruba po 13 dnech.

Krmíme je nektarem pro kolibříky v napáječkách (případně medovou vodou), zralým ovocem, kompoty, vaječnou směsí, jemnou směsí pro měkkozobé ptáky a drobným hmyzem, například octomilkami.