Zakládání chovu zajíců a divokých králíků – rozdíly v biologii, legislativě a chovatelském přístupu

Zajíc polní (Lepus europaeus) a králík divoký (Oryctolagus cuniculus) patří mezi nejznámější zástupce drobné zvěře v Evropě. Přestože se na první pohled mohou zdát podobní, jejich biologie, životní strategie i požadavky na prostředí se zásadně liší. Tyto rozdíly se promítají nejen do jejich chování ve volné přírodě, ale také do způsobu, jakým lze zakládat a udržovat jejich chovy v zajetí.

Cílem tohoto článku je detailně porovnat podmínky a principy zakládání chovu zajíců a divokých králíků, upozornit na hlavní odlišnosti v legislativě, reprodukci a chovatelských postupech, a představit praktické aspekty reintrodukčních projektů zaměřených na obnovu populací těchto druhů v české krajině.

Biologické rozdíly jako základ odlišného přístupu

Základním východiskem při plánování chovu je pochopení přirozené biologie obou druhů.

Zajíc polní je samotářský druh, který většinu života tráví na otevřených plochách – polích, loukách a mezích. Nehrabe nory, nevyužívá podzemní úkryty a odpočívá v mělkých prohlubních, tzv. hlezích. Je přizpůsoben vysoké pohyblivosti a otevřenému prostoru, což z něj činí zvíře s výraznou teritoriální potřebou.

Oproti tomu králík divoký žije koloniálně. Je společenský, sdružuje se do kolonií o desítkách jedinců a využívá rozsáhlé systémy nor. Jeho sociální chování je komplexní – uvnitř skupiny existuje hierarchie a prostorové rozdělení nor. Králík preferuje prostředí s možností hrabání a úkrytů – písčité stráně, svahy, meze či okraje polí.

Tyto rozdíly zásadně ovlivňují, jakým způsobem se musí navrhovat a řídit jejich chov. Zatímco chov zajíců vyžaduje velké, otevřené a klidné výběhy simulující přirozenou krajinu, chov králíků může být úspěšně realizován i na menší ploše s možností budování nor a větší hustotou zvířat.

Cíle a motivace chovu

Zajíc polní se v zajetí chová výhradně za reprodukčním účelem – k odchovu mláďat pro vypouštění do volné přírody. Komerční využití jeho masa nebo kožešiny je zanedbatelné, protože jde o druh divoké zvěře s nízkou snášenlivostí stresu. Každý pokus o intenzivní farmový chov zajíců naráží na jejich citlivost na rušení, náročnost reprodukce a vysokou mortalitu mláďat při stresu.

Naopak chov divokých králíků může mít dvojí cíl:

1. Reintrodukční, tedy vypouštění do přírody s cílem obnovy populací.
2. Produkční, využívaný k produkci masa, kožešin či jako genetická rezerva pro myslivecké účely.

Králíci snášejí kontakt s člověkem lépe a jejich chov může mít i ekonomický přínos. Díky vyšší reprodukční schopnosti a menší plachosti je možné je množit ve větším měřítku a efektivněji.

Legislativní rámec

Zákonné požadavky jsou u obou druhů obdobné, ale liší se v míře přísnosti a ve způsobu povolování.

Zajíc i králík divoký spadají pod zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a každý jejich chov je tedy považován za chov zvěře v zajetí.

Zakladatel chovu musí:

• získat povolení krajského úřadu (odbor životního prostředí), které stanovuje účel chovu, kapacitu zařízení a způsob manipulace se zvířaty,
• chov registrovat u Státní veterinární správy (SVS),
• zajistit veterinární dohled, karanténní prostor a vedení evidence.

U zajíců se navíc často požaduje schválení projektu místní mysliveckou organizací, protože vypouštění do volné přírody musí být v souladu s plánem chovu a lovu v dané honitbě.
U králíků je povolovací proces o něco jednodušší, pokud se jedná o uzavřený farmový chov bez vypouštění. V případě reintrodukce se však uplatňují stejné postupy jako u zajíců.

Podmínky prostředí a výběhy

Rozdíly v biologii se nejzřetelněji projevují při návrhu výběhů.

Zajíc polní

Zajíc potřebuje velké, otevřené a klidné prostory. Doporučená plocha činí minimálně 50–100 m² na pár, ale čím větší prostor, tím lépe. Povrch má být hlinitopísčitý, s porostem trav, jetele, vojtěšky a s možností úkrytu v keřích či hromadách větví.

Oplocení musí být vysoké nejméně 2 m a zapuštěné do země 40–50 cm, aby zabránilo úniku i vniknutí predátorů. Zajíc je citlivý na stres, a proto je nezbytné, aby se chov nacházel v klidové zóně, bez psů, hluku či častého pohybu lidí.

Voliéry se často dělí na menší sekce – pro páry, pro březí samice a pro mláďata. Každá část musí nabídnout úkryt a přirozené stínění.

Králík divoký

Králíkům vyhovují členité výběhy s možností hrabání. Základní výběh může mít 10–15 m² na pár, protože králíci jsou zvyklí na vyšší hustotu osídlení. Nezbytnou součástí jsou umělé nory – plastové či betonové roury zapuštěné do svahu nebo zeminy, doplněné o větve a kupky trávy.

Oplocení bývá nižší (1,5 m), ale musí být hluboce zapuštěné do země, aby zabránilo podhrabání. Ideální je travnatý, suchý terén s keři a stromy, který poskytuje stín i úkryt. Králík je aktivní ve skupinách, a proto je důležité zabránit přílišnému stresu při rušení hierarchie – pomáhá dostatek nor a úkrytů.

Krmivo a výživa

Oba druhy jsou přísně býložravé, ale liší se způsobem, jak potravu získávají a tráví.
Zajíc se živí širokým spektrem rostlin, včetně trav, bylin, pupenů, větviček a kůry. V zajetí se krmí převážně senem, travou, vojtěškou a malým množstvím obilí. Potřebuje pestrou stravu, ale nesnáší přemokřené nebo zapařené krmivo. Voda musí být dostupná v těžkých miskách, které nepřevrhne.

Králík divoký má podobné nároky, avšak lépe využívá objemná krmiva a má schopnost cékotrofie – pojídání měkkých výkalů, čímž znovu využívá živiny. V letním období přijímá čerstvou zelenou píci, v zimě seno a kořenovou zeleninu. Doplňkově se podává oves nebo ječmen, minerální liz a čistá voda.

Králíci se často pasou přímo ve výběhu, kde si potravu sami vybírají, zatímco zajíci vyžadují pravidelné přikrmování.

Reprodukce

Rozdíly v rozmnožování jsou zásadní.

Zajíc polní

Samice má 2–4 vrhy ročně, každý po 2–4 mláďatech. Březost trvá přibližně 42 dnů. Mláďata se rodí osrstěná a vidící, schopná samostatného pohybu. Samice je kojí pouze krátce a několikrát denně, proto potřebuje absolutní klid. Jakýkoli stres může vést k opuštění mláďat.

Reprodukce v zajetí je obtížná – zajíci jsou teritoriální, agresivní a snadno se zraňují při páření. Chovatel musí mít samostatné prostory pro jednotlivé samice a minimalizovat rušení.

Králík divoký

Králíci se rozmnožují mnohem rychleji. Pohlavní dospělost nastává už ve 4–6 měsících, březost trvá 30–32 dnů a samice může mít 4–6 vrhů ročně. Ve vrhu bývá 4–10 mláďat, která se rodí slepá, holá a zcela závislá na matce.

Samice staví hnízdo z trávy a chlupů, do kterého mláďata pečlivě ukrývá. V kolonii se samice i samci rychle páří, proto je nutné chov kontrolovat, aby nedošlo k přemnožení a příbuzenskému křížení.

Vypouštěcí programy obvykle pracují s mladými jedinci ve věku 3–6 měsíců, kteří se v aklimatizační voliéře rychle adaptují.

Zdravotní rizika a prevence

Zajíc i králík trpí podobnými nemocemi, ale jejich citlivost se liší.

Zajíc je extrémně náchylný na stresové onemocnění a kokcidiózu. Při přemokření výběhu hrozí koliky a respirační infekce. U králíka jsou největším problémem myxomatóza a virová hemoragická nemoc (RHD) – obě smrtelné a vyžadují očkování.

Zdravotní program v obou chovech zahrnuje:

• pravidelné odčervování a očkování,
• dezinfekci krmných a napájecích nádob,
• karanténu pro nové přírůstky (minimálně 21 dní),
• veterinární kontrolu alespoň jednou za čtvrtletí.

V reintrodukčních projektech je klíčové, aby byli vypouštění jedinci zdraví a geneticky vhodní – přenos chorob do volné přírody by mohl mít katastrofální následky.

Reintrodukce a ekologické souvislosti

Reintrodukce zajíců a králíků má podobný cíl – posílení nebo obnovení populací v krajině, kde byli vyhubeni.

Zajíci se vypouštějí jednotlivě nebo v malých skupinách do klidových oblastí s pestrou krajinou, mezemi a remízky. Jejich přežívání je obtížné, protože jsou náchylní na predátory a klimatické extrémy. Úspěšnost bývá kolem 20–30 %.

Králíci se naopak vypouštějí do aklimatizačních voliér, kde se několik týdnů adaptují, budují nory a teprve poté jsou vypuštěni. Tento přístup zvyšuje jejich šanci na přežití až na 50–60 %. Králíci se rychleji rozmnožují a lépe obsazují vhodné biotopy.
Z ekologického hlediska mají oba druhy důležitou roli – jsou součástí potravního řetězce, pomáhají udržovat travní porosty a slouží jako indikátor kvality krajiny.

Ekonomické aspekty

Zakládání chovu zajíců je finančně náročné a málo výnosné. Vyžaduje rozsáhlé plochy, kvalitní oplocení a stálou veterinární péči. Náklady se pohybují v desítkách tisíc korun ročně na několik málo jedinců, přičemž návratnost je spíše ekologická než ekonomická.

Chov králíků je úspornější. Králík se dobře množí, spotřebuje méně prostoru a krmiva, a může poskytovat i hospodářský produkt – maso nebo kožešinu. Farmy divokých králíků tak mohou fungovat i polokomerčně, zatímco chov zajíců zůstává převážně ochranářskou aktivitou.

Chovatelská etika a welfare

Zajíc je vysoce stresové zvíře, které špatně snáší manipulaci. Každý zásah do jeho prostředí musí být minimální. Reprodukční zařízení proto musí poskytovat klid, přirozený terén a ochranu před ruchem.

Králík je naopak adaptabilní, snese lidskou přítomnost a hierarchii v kolonii, ale nesmí docházet k přelidnění a bojům mezi samci.
Z hlediska welfare je nutné dbát na přirozené chování obou druhů – u zajíců dostatek prostoru k pohybu, u králíků možnost hrabání a skrývání.

Závěr

Zakládání chovu zajíců a divokých králíků představuje dva odlišné přístupy k ochraně drobné zvěře. Zajíc polní zůstává druhem náročným, vhodným pouze pro specializované reprodukční farmy s dostatkem prostoru a odborným dohledem. Jeho úspěšný chov a vypouštění vyžadují hluboké porozumění biologii a respekt k přirozenému chování druhu.

Divoký králík je naopak flexibilnější, adaptabilní a vhodný i pro menší projekty či kombinované chovy. Díky vyšší plodnosti a odolnosti vůči stresu se stal ideálním kandidátem pro reintrodukce, které mohou přispět k obnově pestré krajiny a zvýšení biodiverzity.

Oba druhy však spojuje společný cíl – navrátit do české krajiny život, který byl v minulosti součástí přirozené rovnováhy. Úspěch závisí nejen na chovateli, ale i na krajině samotné, jejím hospodaření a ochotě člověka vytvořit prostor, kde mohou zajíci i králíci znovu žít.