Drozd zpěvný známý i neznámý

Drozd zpěvný by měl být u nás v podstatě všeobecně známým ptákem. Rozhodně takovým býval, leč v současnosti bych za tuto slovní formulaci ruku do ohně nedal. Kdysi býval drozd ptákem, kterého jste mohli potkat téměř kdekoliv. Jak v lese, tak i ve městě. Nápadným byl zvláště po městech, kde hledal svou potravu na trávnících parků. Ti městští drozdi nebývali nijak plachými ptáky, často jste si je mohli prohlédnout docela z blízka. A bývali docela hojní. Pamatuji časy, a není to zase až tak dávno, kdy jsem si mohl drozda prohlédnout přímo na zavolání. Táta si totiž potrpěl na anglický trávník. No, o takový trávník musíte ovšem patřičně pečovat. Pravidelně sekat, hnojit a také zalévat. Samozřejmě jsme měli i patřičnou sekačku, ale sekačka té doby se musela tlačit ručně. Víte, co jsem se v dětství nasekal trávy? Dodnes hluk moderních sekaček nesnáším. Zalévání bývalo zábavnější. Když jsem hadicí kropil trávník a za nějakou chvíli se otočil, mohl jsem si být jistým, že dva až tři metry za mnou poskakoval po trávě drozd. A čekal, až žížaly ve zvlhlé hlíně povylezou blíže k povrhu. Co chvíli se zastavil a naslouchal, aby najednou vrazil zobák do země a neomylně ukořistil tučnou žížalu. A mohu tuto situaci i docela přesně také datovat. V roce 1976 jsem si totiž vyrobil vlastní černobílé PF s drozdem u hnízda. 
    
Tenkrát se fotilo německým fotoaparátem Pentacon six na filmy rozměru 6 x 6. Ptáky pak s patřičným teleobjektivem a mezikroužky, aby byla dostatečně zaplněna plocha snímku. V podstatě to šlo vyfotit jen u hnízda. No, a takové hnízdo jste museli nejdřív najít, což zase není úplná samozřejmost, vždy je to spíše náhoda. Někdy vás může i napadnout, jak na to. Řekl jsem bráchovi: „Hele, nejsi náhodou na řadě se zaléváním trávy?“ Náhodou byl a tak šel zalévat. Já jsem potom z patra číhal s dalekohledem a čekal, kam ten drozd s tou žížalou asi poletí. Co by dup za ním byl drozd a já jsem viděl, kam tedy letí. Bylo to dobře 300 metrů daleko, avšak přes volnou pláň, za kterou byl vysázený mladý lesík. Hnízdo jsem našel zakrátko. Stojí za poznámku, že ptáci obvykle v bezprostředním okolí hnízda svou potravu nehledají, vždy létají o kus jinam.

Drozd zpěvný u hnízda.

Hnízda drozdů jsou poměrně velká, dobře 15 centimetrů v průměru, uvnitř vymazaná hladkou „omítkou“ z hlíny a dřevní hmoty. Nebývala nijak zvláště ukrytá, spíše byla nápadná. Také příbuzní drozdů, totiž kosové, si v oněch časech s úkrytem hnízda příliš hlavu nelámali. Ovšem situace byla zcela jiná než dnes. Sice se již po okolí začaly objevovat první sojky, ptáci považovaní od jakživa za škodnou, po strakách široko daleko ani vidu ani slechu. Krahujce jsem v té době znal jen z knížek. Proto drozdi i jim příbuzní kosové neměli důvod hledat lepší úkryty pro svá hnízda. Potom však začali mít tihle predátoři nějak pré, nikdo neví proč, no a začal úbytek zpěvného ptactva. Bylo zajímavé sledovat, jak na to reagují nejhojnější kosové. Najednou začala být hnízda kosů daleko pečlivěji ukrytá, než tomu bylo ještě včera. Jeden čas dávali přednost nízko postaveným hnízdům v ostružinách, než jim na to sojky přišly. Potom byla hnízda kosů stavěna ve psím víně na stěnách domů, sojky tak blízko k zástavbě nelétaly. Na každé straně domu bylo jedno hnízdo. Dávno tomu tak již není. Dodnes vídám straky a sojky jak pečlivě prohlíží každou stranu domu z několika stran. Pokud se týká rychlosti reakce kosů a drozdů na pečlivý výběr místa pro úkryt hnízda, musím konstatovat, že v tomto ohledu jsou drozdi v nevýhodě.

Drozd byl vždy přísně tažným ptákem, který na zimu odlétal do teplejších krajin, zatímco populace kosů byla rozdělena. Ti přísně lesní kosové zůstali tažnými ptáky, zatímco populace, která se přizpůsobila lidské zástavbě, zůstávala u nás i přes zimu. Kosové tak mohli lépe reagovat na změnu situace. Nicméně pozoruji, že jim rovněž zvoní hrana, i když to trvalo o něco déle než u drozdů. Když jsem dříve, relativně nedávno, vystrčil hlavu z okna, obvykle jsem někde po trávě viděl pobíhat nejméně čtyři kosy. Dnes se nemohu podílet ani na ptačí hodince, protože za celou hodinu nevidím ani brko. Nicméně se dá odhadnout, který z predátorů, má na úbytek drozdů největší podíl. Musí to být především straka. Straka je však spíše ptákem volné, zemědělské krajiny. Pronikla však do měst. Větším lesním porostům se vyhýbá. Dosud. Proto se můžeme setkat s drozdem spíše na venkově. V Praze pak třeba v oboře Hvězda, což je od nepaměti docela slušný les. Také vám mohu ukázat fotku drozda, právě z tohoto prostředí, i když jsem tam již nějakou dobu nebyl. Co by predátora, který má svůj podíl na vymizení drozdů, nemůžeme vynechat ani krahujce. Německý ornitolog Uttendörfer, který se nejvíce zasloužil o rozbor potravy krahujců, zařadil drozda zpěvného na čtvrté místo nejčastější kořisti těchto dravců. Na prvním místě se umístil vrabec domácí. Vezmeme-li v úvahu, že asi v polovině osmdesátých let vypukla v Praze dosud nevídaná populační exploze krahujců, nemůžeme přehlížet jejich podíl na vymizení drozdů.

Mladý drozd zpěvný.

Zatímco o úbytku zpěvných ptáků jsem slyšel bezpočet „vědeckých“ pojednání o snižování jejich počtů, většinou se jednalo sice o systematické sčítání, kde tedy byl úbytek konstatován, leč příčinu neznáme. Pravděpodobně jde o úbytek zeleně. Šlak by mě trefil, když tohle slyším. Co je to vlastně úbytek zeleně? Vydávat za vědu něco, co tedy vidím vlastním okem, připadá mi docela legračním. Zkoumat, proč jiné druhy nebývale dobře prosperují, rozšiřují svá území výskytu a dochází až k populačním explozím, snad nikoho ani nenapadlo. Je celá řada druhů ptáků, které jste dříve po Čechách nezahlédli, aby dnes byli tito ptáci považováni za běžné, a v podstatě nikoho nezajímají. Čeho si vlastně všímáme? Pro ilustraci. Jeden z největších létajících ptáků Evropy, totiž orlosup bradatý, opatřený vysílačkou, přeletěl onehdá z Německa přes celé Čechy a zase zpátky a nikdo si toho vůbec nevšimnul. Ale vraťme se zpět k našim dnešním drozdům zpěvným. Známe o nich opravdu všechno? O opakování se říká, že je to marka moudrosti.

Drozd zpěvný – Turdus philomelos Brehm, 1831 je zpěvný pták řazený do čeledi drozdovitých, kterou ustanovil Rafinesque roku 1815. Ta čeleď je hodně rozsáhlá, někdy se uvádí, že do ní patří až 331 druhů ptáků. Do některých byste ani neřekli, že jsou to vlastně příbuzní drozdů zpěvných. Drozdi, kosové, červenky, červenkovci, šámy, bramborníčci, rehkové a další. Nejbližšími příbuznými našich drozdů zpěvných jsou ptáci rodu Turdus. To je rovněž docela rozsáhlý rod, u nás se můžeme setkat celkem se šesti jeho příslušníky. Jsou to: kos horský, kos černý, drozd kvíčala, drozd zpěvný, drozd cvrčala a drozd brávník.

Můžeme si myslet, že tedy o našem drozdu zpěvném víme všechno. No, já tedy ledascos nevím, naopak mnohé je mi hádankou. Podívejte se pozorněji na vědecké pojmenování v záhlaví odstavce. Používáme dvouslovné pojmenování v systému, který vymyslel švédský lékař a přírodovědec Linné a uveřejnil to všechno ve své práci, kterou nazval Systém přírody. Do této práce zahrnul všechny ptáky, které znal. Díl s ptáky Evropy vyšel potom v roce 1758, doplněk v roce 1766. Avšak drozda zpěvného popsal jako první až Brehm v roce 1831. To máme o celých 65 let později po Linného doplňku. Dnes je výskyt drozdů zpěvných zakreslován na mapách téměř až po sever Švédska. Jak to, že Linné, ač Švéd, vlastně drozdy zpěvné neznal? Připadá mi to jaksi pozoruhodné. Jistě, mohlo jít třeba o chybu, opomenutí, ale třeba se drozdi tam, kde si jich všimnul až Brehm, rozšířili až později. Nebylo by to nic divného. Takových příkladů je povícero. Nejznámějším je asi příklad hrdličky zahradní, která se česky původně jmenovala hrdlička balkánská, odkud se začala explozivně šířit. Dnes ji najdeme po celé Evropě. V Praze se poprvé objevila v roce 1946. Zatímco o úbytku ptáků se můžeme mnohé dohadovat, o prosperitě a šíření ptáků do nových oblastí nevíme o příčinách tohoto jevu vůbec nic. Ale nevíme ani mnohé další.

Drozd od Rakovníka.

V práci Soustava a české názvosloví ptáků je uvedeno, že u drozdů zpěvných byly celkem popsány další čtyři zeměpisné formy. Jaké formy to jsou a jak je rozeznám, nevím. Ovšem přiznám se, že jsem se o to dosud nezajímal, nebádal jsem. Proč také? Drozdy přeci znám dobře od dětství a jak vypadají přeci také znám.

Posledních patnáct let jsem křižoval po Rakovnicku a našel jsem tam i místa, kde jsem pravidelně fotografoval ptáky. A vyfotil jsem tam i drozdy zpěvné, kteří najednou vypadali jinak než drozdi, které jsem až dosud znal. Měli nápadnou rezavo červenou čepičku. Někdo by mohl namítnout, že termín čepička česká topografie ptačího těla nezná, tak tedy čelo a přední část temene hlavy. Až dosud jsem takto vybarvené drozdy zpěvné nikdy neviděl. Sice jsem po tom pátral, avšak nijak důsledně. Takže se může klidně najít někdo, pro koho to tajemstvím nebude. Asi již nemám ten správný drajv. Dávám to proto na vědomí, anšto je to vlastně nejpohodlnější, jak se poučit. Všimněte si, tři fotky drozdů jak vypadali tak, jako dosud a jeden zrzavec. Že tam i hnízdil, mohu doložit na fotce, jak sbírá hnízdní materiál. Neviděl snad někdo takového zrzavce i někde jinde?