Ohlédnutí za letošním létem

Za pár dní nám léto letošního roku končí, podzim máme za dveřmi. I když jsem letos v pozorování ptáků zrovna moc aktivní nebyl, přeci jenom, sem tam, se nějaká ta příležitost naskytla. Něco jsem zahlédl, oči mi stále slouží, ale vyvolává to, nějak bezděky i všemožné otázky. Převážně mi oči bloudí po ptácích jen při pohledu z vlastního okna a to je přeci jenom obraz poněkud zúžený. Jakmile vás osud zanese o kousek dál, můžete srovnávat. Vidíte, co vidíte, nemusíte konzumovat cizí předsudky. Zkrácený popis jevu, kterému říkáme předsudek, najdeme na internetu. Tady se říká, že „Předsudek je neověřený úsudek nebo názor, který člověk tvoří bez hlubší znalosti věci, člověka nebo skupiny.“ Pokud máte vůbec čas k zamyšlení, nejspíš si uvědomíte, že předsudky netrpí jen neználci, ale mohou tím trpět i znalci a to zase z rozličných důvodů. Nejčastěji proto, že je v nějaký okamžik něco napadne, ale nadále nemají čas se tím zabývat, jedeme dál, ale ostatní začnou papouškovat. A máme tady zkreslený obraz skutečnosti. Jsa věku již pokročilého, leccos pamatuji, mohu proto i srovnávat. Nějak mi připadá, když porovnávám cizí názory, jako kdybych se díval do křivého zrcadla.  
   
Moje oko vždy vlhne, když může v létě pozorovat rorýse, krále oblohy a jejich letové umění. Jejich život se odehrává celý za letu, kromě tedy vlastního hnízdění, tedy výchovy mláďat. Za letu spí, páří se a v podstatě po většinu roku nikde ani neusednou. Tvrdí se, že rorýs nalétá den co den dobře tisíc kilometrů. Rorýs živí se výhradně létajícím hmyzem. Jinak to být ani nemůže, to dá rozum. Dovedeme si však představit, kolik toho tam nahoře pro ně vůbec k snědku létá? Kdysi, v mládí, pozoruje hejna rorýsů rejdících po obloze, jsem si vždy říkal: co to tam nahoře, kluci, vlastně hledáte? Ono to se země vidět není. Až jsem to jednou viděl na vlastní oči. Byl takhle jednou krásný, červnový den, nikde ani mráčku, když jsem vylezl na Petřínskou rozhlednu. Je tomu opravdu dávno, protože se muselo šplhat po schodech. To bych dnes již nesvedl. Ta zmenšenina pařížské Eifelovky měří šedesát metrů a dolů pod kopec to je dalších šedesát metrů. Dobře sto a dvacet metrů nad údolím se prohánělo hejno rorýsů. Protože bylo ještě po ránu, paprsky slunce byly šikmé, proto davy roztouženého hmyzu byly v té výšce viditelné lidským okem. Jeho množství jsem si před tím vůbec nedovedl představit. Byla toho plná obloha. Jo, teď již tomu rozumím, kluci, to je přímo recepce, hodokvas. Vícekrát jsem to tahle v příznivém světle již neviděl. Je tomu tak ještě dodnes? Obávám se, že nikoliv. Když jsem kdysi, ve správném čase, vyhlédl ze svého okna, vždy jsem zahlédl nějakého toho letícího rorýse. Letos jsem ze svého okna viděl rorýse jen čtyřikrát a dvakrát v podvečer na Loretánském náměstí. Dole ve městě, na náměstí Kinských, dříve lidově U tanku, kde se v minulosti, po vyhnízdění, proháněly jejich křičící letky v hojném počtu, jsem dvakrát projížděl a neviděl žádného. Osud zavál mne však koncem května do Českých Budějovic. Tady se mé oko potěšilo, dva dny byli rorýsi na obloze stále k vidění. Nad Malší tady byla asi potravní nabídka dobrá. Jinak rorýs je u nás tažným ptákem, který přilétá obvykle začátkem května a odlétá již koncem července, anebo poloviny srpna. Sám jsem kdysi pozoroval prvního rorýse 20. dubna a poslední pozorování mám ze 6. října. Ta situace byla zvláštní. Bylo babí léto, teplo a od západu blížila se hradba černých mraků přicházející studené fronty. Před jejím čelem lovilo hejnko asi dvaceti rorýsů. Při jejich letových schopnostech mohli využívat potravní nabídky třeba po tisíc kilometrů. Kdo ví? A ještě k oněm předsudkům. Nejrychlejším ptákem je všeobecně považován sokol stěhovavý. Ta rychlost jeho letu byla prý změřena. Ovšem sokol té rychlosti dosahuje jen při letu střemhlav, když útočí shora dolů na kořist. To je jeho specifický způsob lovu. Při vodorovném letu nemůže rorýsům konkurovat. Ostatně rychlost letu rorýsů nejspíš nikdo nikdy neměřil. Sokola jsem viděl při úspěšném útoku na vlastní oči přímo v Praze na Staroměstském náměstí. Samice seděla netečně na postranní věžičce Týnského chrámu, dole pod ní přeletovali desítky holubů. Až najednou jeden letěl tam, kde jej chtěla mít. Střemhlavým útokem jej srazila na střechu vedlejšího domu a potom se nad ním chvíli třepetala jako poštolka. A již tu byl i samec a dolů do Týnské uličky se snášel mrak peří, jak svou kořist škubali. 
   
Po letmé návštěvě Českých Budějovic se nemohu zbavit dojmu, že tady je to prostě jinak než v Praze. Jednak jsem se potěšil těmi rorýsi a potom tam mají i vrabce domácí, které jsme v Praze neviděli léta letoucí. Sice nikoliv v počtech na jaké jsem byl zvyklý v mládí, ale viděl jsem je tam na vlastní oči.

Volavka popelavá Foto: Petr Podpěra

No a potom mně bylo dopřáno navštívit západ Čech. Na svatou Annu mívají v Horšovtýně pouť. Byl jsem tam již několikrát, jelikož bratr se tam poblíž usídlil. A on taky rád kouká na ptáky a dokonce se i vyzná. A vyzná se i v okolí. Tak mě provezl v novém autě, to předešlé se rozpadlo a s kalkulačkou v ruce došel k závěru, že nové vyjde vlastně nejlaciněji. V širším okolí mají tam několik zajímavých rybníků, tak devět nebo jedenáct hektarů. Sice to nejsou jižní Čechy, kde rybníků mají více a to i větších, ale přeci jenom tam vidíte i vodní ptáky, což z mého okna nevidím. Nakonec jsem se díval celkem na tři vodní plochy, u kterých se dalo dobře i zaparkovat. Je to výhodné, protože na stojící auta jsou ptáci zvyklí a nevěnují jim takovou pozornost, jako pohybující se lidské postavě. Nakonec vidíte více, než kdybyste ten rybník pěšky obešli dokola. 
    
A co tam tedy bylo k vidění? Nápadná byla všudypřítomnost volavek a vlastně i jejich počty. A to jak volavek popelavých, tak i bílých. Co se divíš, vždyť tady nedaleko je hnízdní kolonie. Co bych se nedivil, když ještě v roce 1949 píše Dr. Jirsík v odstavci Výskyt u nás: Na území Čech a Moravy volavka hnízdí dnes jen vzácně, na jižní Moravě a těsně na hranici jižní Moravy u Lednice se usídlují některá léta malé kolonie. Tak např. r. 1932 malá kolonie v novomlýnském lužním háji, jiná čítající 4–5 hnízd v tvrdonickém revíru. Zdobnicky píše, že volavku popelavou zná z jižní Moravy teprve od r. 1926. Pokud se týká volavky bílé, říká Dr. Jirsík, že tato se u nás objevuje jenom jako velmi vzácný zabloudilec. Dále píše, že volavky hnízdí na klidných místech. Tak.
   
Dnes je však všechno jinak, aniž bychom vůbec věděli proč. I ti ptáci však radikálně změnili své chování. Jestliže v minulosti hnízdily volavky popelavé na klidných místech, tak v současnosti známe hnízdní kolonii přímo ze zoologické zahrady v Praze, kde v jejich blízkosti proudí davy návštěvníků a ti ptáci je prostě ignorují. Ne, že by vás volavka nechala někde v terénu přijít nějak blízko, to zase ne, ale dělá to na mne dojem, že volavky se prostě vyznají v lidech lépe, než my ve volavkách. Volavky jsou dnes u nás v podstatě všude přítomné. Ne vždy ovšem jde o hnízdící ptáky. Na malém, sotva tří hektarovém rybníčku u Rakovníka, kde široko daleko nebyla známá žádná hnízdní kolonie, jsem je vídal v hnízdní době pravidelně. Jak je to s ne hnízdícími jedinci, když volavky se mají dožívat vyššího věku, se vlastně neví. Jisté je jenom jedno. Ti ptáci se prostě uživí tak dobře, že jejich populace může růst a prosperovat. Ačkoliv má volavka na pohled úzký krk, dokáže polknout celého potkana, což jsem viděl na vlastní oči. Je to samozřejmě predátor. Jako taková sežere všechno, co najde v okolí vody, anebo na poli. Malé ptáky nevyjímaje. Jestliže ornitologické tabulky Dr. Mlíkovského z roku 2003 odhadují počet hnízdících párů u nás na 260 až 500 párů a počet zimujících jedinců na 3000–6000 kusů, budou tyto počty v současnosti mnohem vyšší. Volavky bílé v roce 2003 jako hnízdící uváděny nejsou. A ovšem, v časech Dr. Jirsíka byla volavka popelavá považována za přísně tažného ptáka. Což dnes již není. Před léty se uvažovalo o tom, když se volavky začaly objevovat i v zimě, že tito jedinci pocházejí z jakési záchranné stanice v Rakousku, kde tím pádem ztratily svůj přirozený pud tahu. Že by se ty ostatní začaly po nich opičit? Zase jenom předsudek. Dnes by se automaticky řeklo, že je to vlivem globálního oteplování. Jako kdyby se klima pravidelně neměnilo podle toho, jak se zemská osa, podle které se naše země otáčí, nakláněla směrem k slunci. Ať je to jak chce, dělá to zase jenom dojem, že konec konců se volavky vyznají ve svém okolí lépe jak člověk.

Orel mořský Foto: Petr Podpěra

A nakonec jsem si všimnul, tam na západě, že na každém tom rybníku byl pár labutí s mladými. Bohužel jsem více rybníků letos neviděl. Případ labutí je v letošním roce obzvlášť zajímavý. Zajisté si kde kdo všimnul, že někdy koncem letošní zimy najednou z Prahy zmizely labutě. Nikdo neví proč. Nakonec se vytvořil názor, že prostě odletěly na hnízdiště. Ale prý se zase vrátily. Předsudek jako prase. Musel jsem nedávno projíždět dvakrát okolo Vltavy v úseku, kde jste napočítaly kdykoliv labutí na desítky, na obou březích třeba i přes stovku. Letos jenom jednou zpozoroval pár s několika šedými, tedy mladými jedinci. To má být ten návrat? Ostatně na labutě se tak nějak předsudky prostě lepí. Původně se u nás labutě, ještě nedávno, volně nevyskytovaly. Bývaly okrasou zámeckých nebo lázeňských rybníčků. Až najednou se začaly objevovat i ve volné přírodě. I usoudilo se, že jsou to jedinci uniklí z polo volných chovů. Až najednou jsem na vlastní oči viděl v Praze labutě značené límci z NDR. Před očima se nám tady dělo něco, co dodnes není spolehlivě vysvětleno. Sám jsem na vlastní oči viděl poprvé v Praze letící labuť v roce 1971. Až posléze se jich v Praze potulovaly po řece stovky. Aby najednou zase zmizely. Že by je již řeka neuživila? Anebo labutě nesnáší bobry? Nebo že by nějaký labutí covid? To by bylo přeci vidět! Ostatně u nás není ani vyjasněno, zda je labuť vůbec jedlá. Převládá názor, že není. Ačkoliv zase na královské tabuli nemohly chybět nadívané labutí krky. Co na to pan Babica? A pak vám z toho nemá vrzat v mozku. 
    
Jinak na oněch západočeských rybnících bylo fakt dobré pokoukání. Dokonce jsem poprvé viděl na vlastní oči letícího orla mořského a nějaké ty bahňáky a kachny. Vše na větší dálku, ani jsem se nenamáhal s určováním. Kromě čejky, tu poznáte i bez dalekohledu, který ostatně již nenosím. A byli tam i rackové, i když poblíž nevím o žádné jejich kolonii. Jsou po vyhnízdění již v pohybu. Tož tak.