Jako by se porod děl někomu jinému? To ne, takové pocity, takové vnímání, jsem neměla ani jednou. Ale příroda to zařídila tak, že - aspoň teda já - jsem prakticky hned po porodu na tu bolest zapomněla. A že byla dlouhá… Zůstala jen obrovská radost, až dusivý pocit štěstí a hrdost, že jsem to zvládla bez toho, že bych nadávala spoluautorovi, bez křiku. Po porodu jsem byla v jakési euforii, nemohla jsem usnout.
Je to Ždírec nad Doubravou.
Jaká zkouška?
Pravidelně měsíčně už jedenáct let přispívám na jedinou sbírku, která všechny vybrané peníze rozdělí potřebným lidem. Na psy a jiná zvířata dávám příležitostně.
A to je chybný předpoklad... Naopak, o své zvíře se má majitel postarat sám.
Ano, je velmi smutné, že se dřív a víc vybere na zvíře než na člověka.
Holky, dámy, vy, co se bojíte porodu - čeho se na tom porodu nejvíc bojíte?
Já jsem se, tedy při prvním porodu, bála bolesti, neměla jsem strach, že bych ji nezvládla, ale že jsem nevěděla, do čeho jdu, i když od maminky a z dostupné literatury jsem věděla, jak to bude probíhat a co mám čekat. Tehdy žádné předporodní kurzy nebyly. A taky, nebo hlavně, jsem se bála, že nebude dítě v pořádku. Ultrazvuk nebyl a jiné testy taky ne.
U druhého jsem už měla obavu jen z toho, jestli bude dítě v pořádku, věděla jsem, že bolesti zvládnu, jak se říká bez ztráty květinky, tzn. bez křiku a nadávek na spoluautora, stejně jako při prvním porodu. S druhým jsem byla jednou na ultrazvuku, tam v pořádku vypadalo…
Obě děti byly v pořádku.
Dafi, je mi to moc líto. Někdy se to všechno tak semele… Držte se.
Chtěly jsme s mamkou, a pořád chceme, naší chodce koupit nějakou hračku, ale nenašly jsme nic, co by nás oslovilo. Tak snad nás ještě něco trkne.
Nádherní psi!
Chytla jste se, ale já to psala obecně. Mám známou dětskou sestru z pohotovosti. Co ta kolikrát vypráví, nad tím zůstává rozum stát. Rodiče, ač laici, jsou schopni zdravotníky “trénovat”, protože oni si to přece přečetli na internetu a vědí nejlíp, jak mají zdravotníci postupovat.
To musí být pěkně stresující pro ty zdravotníky, mít za zadkem nějakého chytráka, který se náležitě poučil na internetu a teď ví nejlíp, jak mají zdravotníci postupovat.
Tu téměř nejnižší úmrtnost jsme měli i v minulosti, kdy nebyl ultrazvuk a postižení dítěte se nijak nezjišťovalo, nebyly možnosti to zjistit. A bylo to a je výbornou péči, lékařskou péčí. A to nám vyspělý západní svět může závidět. A inspirovat se. Místo toho tu rodičky šilhají po v podstatě horší zdravotní péči a domácích porodech, porodních domech, atd.
Domácí porod je podle mě obrovský hazard se zdravím a životem dítěte i matky. Nikdy bych to nechtěla zažít, třeba jako překotný porod, natož abych si to plánovala. V okamžiku se může bezproblémový průběh dramaticky změnit v boj o život a jde o minuty, ne-li vteřiny.
Moje babička rodila v roce 1932 první dítě doma. Teta byla malá a přesto babička tak tak přežila. Další děti už rodila v porodnici.
Nechápu tu touhu rodit doma. Krom toho riskování zdraví a života mě zaráží ještě jedna věc. Při porodu žena krvácí, odchází ji stolice, vše smíšené s plodovou vodou… Takže co? Rodit na igelitu? Pak vše vyprat? To bych fakt chtěla.
Rodila jsem v době, kdy mě do porodnice dovezla sanitka - samotnou. Tehdy to bylo normální. Když přemýšlím o tom, jestli bych tam chtěla manžela, tak popravdě nevím. Nevím, jestli by mi byl něco platný. Potřebovala jsem se soustředit na sebe a porod, na bolesti… Nevím, jestli by nebyl spíš rušivým elementem… Dnes je jiná doba, rodičky si mohou diktovat co a jak chtějí nebo nechtějí, a porod bez muže je asi už rarita.
Každá žena rodí jinak a dopředu se nedá říct, jaký porod bude. Rodila jsem dvakrát, vždy, dlouho, protože jsem se pomalu otevírala. I přes oxytocin. V době, kdy jsem rodila, se epidural nedával, takže bolesti po pěti minutách dvacet hodin… ALE po narození každého syna jsem okamžitě veškerou bolest zapomněla. Hormony to zařídí. Měla jsem jen pocit ohromného štěstí, vděku, hrdosti, radosti,… Klidně bych rodila potřetí…
Porodu se nebojte. Dnes můžete rodit bez bolesti, bez klystýru, s partnerem po boku,…
Chápu, že jsou ženy, které dítě nechtějí - opravdu.
Ale myslím, že je jich ve skutečnosti míň, procentuálně, než tady, v místním vzorku. Zajímavé je, že máte takový cit pro zvířata, rády pečujete, staráte se o bytosti na vás závislé, ale o dítě, které by bylo vaší krví, a o než byste mohly pečovat stejně, nestojíte.
Mně se tedy nezdá, že by někdo schvaloval, že se chlap vykašle na rodinu, dítě. A už vůbec ne většina společnosti.
Aneb jak zdůvodňovat, proč nechci dítě.
No, a kdy je teda vhodná doba mít dítě? Až splatí hypotéku? Ve čtyřiceti? V padesáti? Protože nájmy porostou…
Doplácíme na nechuť těchto holek mít děti hlavně nízkou porodností. Tou nás válcují ti, kteří rodí jedno dítě za druhým, a jejichž děti končí stejně jako oni, tedy se základním vzděláním na sociálních dávkách. Kdo má teda rodit? Jen tihle, nebo by bylo lepší, aby rodily ženy s dobrým vzděláním, které mohou dát dětem nejen dobrou výchovu, ale i to vzdělání?