Našla? Já bych ho odevzdala měšťákům do městského útulku. Úplně stejně, jako kdybych našla jakéhokoliv jiného psa. Není povinností nikoho  ujmout se nalezeného psa, natož s takovým postižením.

Fakt byste si nechala hluchoslepé štěně? S vyhlídkou cca patnácti let péče? Něco jiného je, tedy pro mě, když ztrácí sluch a zrak starší  vlastní pes a člověk ho dochová.

Vím, že to jeho štěstí by bylo vyčerpávající, ale když člověk musí, tak toho zvládne hodně.

Otázkou je, zda člověk opravdu musí. 

Píšete, že hluchoslepé štěně byste si nevzala. Ale kdyby se k vám dostalo, postaráte se, necháte si ho. Jak by se k vám mohlo dostat, jestliže byste si ho vy sama nepořídila, nevzala? 

Život je v podstatě krátký a každý máme nějak nastavené priority. A ty se v průběhu života mohou měnit a mění, na základě toho, co prožíváme… Jinak se budoucích patnáct let jeví když je člověku dvacet nebo třicet a jinak když je mu padesát, šedesát. 

Nevím, jak brzy se přijde na to, že štěně nevidí a neslyší, to je otázka pro chovatele. Určitě před odběrem, ale jak brzy… 

Vy píšete, že byste nedokázala nechat štěně utratit. Já ano. Když si představím, jak bych se s ním trápila deset a více let… Protože takové štěně si nikdo dobrovolně nevezme. Teda možná vy ano… 

Štěně by se u mě muselo narodit. Dobrovolně bych si štěně, které nevidí a neslyší, nikdy nevzala. A věřte nebo ne, když by se to stalo, a narodilo se mojí feně tak postižené štěně, uspat bych ho nechala. Nebo bych si ho měla nechat? V žádném případě. Někomu prodat nebo dát? Komu???? Koho tím “potrestat”? 

Naštěstí nechovám a nikdy nebudu. 

Ano… Váš pejsek, předtím zdravý, se horšil postupně, ve stáří. To je samozřejmé, že se člověk, jeho parťák a pán, postará a dochová ho. Já mám taky zkušenost s hluchým psem, tedy jen s hluchým. Byl to NO, patřil dědečkovu kamarádovi a ohluchnul cca v deseti letech. Naštěstí viděl. Uměl poslouchat na posunky, a když jsem ho venčila já (byli jsme se psem stejně staří), tak jsem ho jednoduše doběhla. 

Dopl: pes se dožil patnácti let.

Ale vzít si štěně s takovými handicapy, s výhledem třeba patnácti let života… To je masochismus. Někteří lidi masochisti jsou…

Budu tu za zlou a necitlivou mrchu, ostatně ne poprvé. Já bych takové štěně nechala uspat. Stejně, jako se nemusí každý jedinec množit, nemusí každý narozený jedinec žít. A když má štěně dva tak závažné handicapy, tak by, pokud by člověk nepomáhal, zcela jistě nepřežilo. Příroda je v tomto moudrá. 

Patnáct let jsem byla zvyklá každou procházku pracovat s pětimetrovým vodítkem, koženým i popruhovým, protože samojed na volno nechodil. Pětimetrové jsme měli na kavkazanky i na současnou chodku (krom kratších vodítek). Umíme s takovým vodítkem pracovat, zkracovat a povolovat v rukách podle potřeby. Nikdy ho psi netahali za sebou po zemi, to je pro nás ekl.

Ale jistě. Já bych s takovým monstrem nebyla v pohodě, necítila bych se dobře. Pokud vy jo, není co řešit.

Pro mě to vypadá šíleně. Fakt s tímhle někdo chodí po venku? 

Flexinu nepoužívám ze zásady, ale proti gustu,… že jo. 

Klobouk dolů. Tiše závidím. V dobrém. Jste úžasná.

Moc vám to jako nevěstě sluší. 

Přeji vám i manželovi dlouhý, spokojený, šťastný, společný život plný radosti a pokud možno bez starostí. 🍀🍀🍀❤️❤️❤️💐🥂

Jasně, nevíme, jak moc akutní to u feny tazatelky je. Psala jsem obecně. 

V létě se nekastruje…

Možná to bylo myšleno tak, že se v létě, ve vedru, rány hůř hojí. Je to obecné, platí to i u lidí. Nešla bych v létě na operaci, pokud by nebyla akutní. 

To je moc hodná dcera. Takový pěkný danajský dar. Asi bych dcerku poslala tam, kde slunce nesvítí. 

Máte pravdu, že moc lidí už králíka nezabije. Tedy tak, aby králík zbytečně netrpěl. Můj ex to umí, ale nedělalo mu dobře, že je “vrah”.  Tak jsme králíky přestali chovat. A když chtěla na léto králíka neteř k mamce na zahradu, tak ho pak zabil známý, který králíky pořád chová a nemá se zabitím problém. Pro něj je to rutina. 

Já to chápu. Moje mamka, když kdysi jezdívala na tramp, tak téměř vždy dostala z domova na jídlo kralika. Vždycky ho ráda vyměnila za něco jiného, třeba karbanátky, a za králíka jí kamarádi ruce utrhali. Byla překrálikovaná. Bylo to nejlevnější maso, protože je doma  chovali, jiné maso si moc dovolit nemohli. Byli chudí…

Ale já to chápu. 

Když zvíře dítě baví, asi nikdo nebude dávat takové zvíře pryč. 

Ale co se zvířetem, které přestalo být mazlíčkem, protože dítě nebaví a už se o něj nechce starat? Co s králíkem, pokud to není mazlík celé rodiny, nebo alespoň jednoho člena rodiny? Prodat? Koupí ho někdo?

Králíky nejíte proč? Nechutnají, nebo jiný důvod? 

Mně králík chutná, ale zase to není buhvíjaká bomba. Když si ho člověk sám krmí, tak mu samozřejmě nedá nic špatného,  a má tak zdravé maso. Ale to je u všech doma krmených zvířat. 

A co s mazlíčkem, který už se nehodí, jako v inzerátu, a je to zvíře, které se běžně konzumuje? 

Neuvěřitelné chování české chovatelky na výstavě v Maďarsku - CHS RUSKÝ TOY ZE CVRČOVIC

https://www.facebook.com/1316859325/videos/1181201253220973/ 

Za mého dětství a mládí žádní zakrslí králíci na mazlíka nebyli. Králíci se chovali skoro u každého domku v naší městské části, stejně jako slepice. A byli na jídlo. To nám, dětem, nebránilo se s králíky mazlit a pojmenovat si je. Bylo pro nás normální, že až nastal čas, byli zabiti a snědli jsme je. Tohle byla, a mnohde je, normální součást života.

…ale pokud má dítě jednoho králíčka jako mazlíčka, tak zabít a sežrat ho je fakt prasárna… Tak pak nechápu proč se králíka zbavují. To je pak skoro jedno, jestli skončí na talíři nebo někde buhví kde. Akorát dítěti není vhodné říct, co obědvá.