Ronja s motejlem: Hezké místo, práce jak na kostele by tam tedy byla, taky mne nejvíc okouzlila zahrada. Já Vám držím palce, ať se prodej zadaří, vím, že Vás to bude bolet, ale přeju Vám, abyste to jednou…brzy viděla jako příležitost, třeba jako investici do sebe, možnost, jak si s klidem udělat radost, investici do zdraví, vzdělání, bytu - tak jak by se Vám líbil, čičin… To hezký s Vámi zůstane.
Tááák, přesně👍Zahrada, ta by pro mě krom posekání mohla prakticky zůstat, jak je. Miluju takovéto zahrady, to je jak z pohádek o vílách, bludičkách a hejkalech, které jsem jako děcko zbožňovala😊A za peníze za nemovitost si Jani můžeš užívat příjemný a pohodový život, zaletět se zregenerovat k moři apod. Nemuset přepočítávat, jestli opravit auto, nebo si vyjet na wellness😎
A…vůbec jsem nevěděla, že jsi se konečně rozhodnula(snad opravdu😉) to prodat. Mám to stejně, jsem býk, na všem strašně lpím. Ale už mám vyzkoušeno, že to přebolí celkem rychle, rychle si zvykneš na to, že už se starat nemusíš a na to, že prostě ty už bydlíš jinde a tuhle kapitolu prostě v sobě uzavřeš. Vyrůstala jsem v domku u babči, i když jsme měli svůj nový dům naproti, byla jsem tam zvyklá a byla tam pořád. Když jsem tam nešla rovnou ze školy, tak hned po obědě. Jako dospělá jsem pár let bydlela úplně jinde, ale ve chvíli, kdy jsem se rozhodnula bydlet zpátky doma, byla jsem u babči zase denně. Pak už se psy - končila tam každá procházka, zastavila jsem se tam zase denně. Když pak oba prarodiče umřeli, už nebylo za kým chodit, už tam musela denně jen mamka, měla tam Mandy a slepice. Jak se říká: odrodila jsem se, už mě netrápí, že barák chátrá, že porazili obří ořech, prostě je mi už tak nějak jedno, co se tam děje, barák stejně mamka napíše na bráchu, který se o něj průběžně stará. Já ne, mám dost svého.
