Třetí víčko

Ronja a motejlem:

Samozřejmě jsem přežila, docela pomohlo mužovo “pojď to brát jako film”. Tak byla to trochu komedie, trochu groteska a horor mě teprve čeká, až budu rozebírat tu manipulaci, co jsem si myslela, že už máme za sebou. 

👍😜

Kamarádky máma tohle dělala,když si postavili barák,ona bydlela dole a mladí nahoře..Vodila jim tam návštěvy se podívat-když mladí nebyli doma,pochlubit se taky,jaké to tam mají..Ráno,bez klepání jim tam chodila,když ještě třeba spali-mívali otevřené dveře do ložnice,aby slyšeli děcka-dvojčátka….ale jednou manžela (jejího zeťáka)napadlo,když jí zaslechli jít po schodech,se vyslíknout do naha a rozvalit se na posteli..teda zadkem nahoru..A měli klid.Pochopila..

Já se nastěhovala k mámě,se o ni postarat na stáří,zařídila si jeden pokoj,a nechala jsem jí,ať si tam klidně chodí,posedí v křesle..pokochá se obrázkama(šňupala mi ve všem-jsem jí vyzkoušela🙂)..ale jednou tam pustila cizího chlapa-vykupoval starožitnosti..Dala mu velký měděný kotel za 100,prolezl stodolu,dílnu(ale co,byly tu její věci..Máma-150cm věchýtek,šourající se..A pak mi právě řekla,že by mi ten chlap dal za starožitnou vázu 500..A já,že jak jí viděl?no přes okno…V rohu na stolku..nemohl v žádném případě vidět!! Tak jsem si začala pokoj zamykat..no to bylo pozdvižení!!ve svém baráku,že si může dělat co chce!!..Já na to,že jestli by bráchovi taky chodila do bytu automaticky?že může,ale vodit sem cizí lidi až ke mě do pokoje nemůže.Prostě 6 let projevené nenávisti vlastní matky..pokud jsem u ní nebydlela,to člověk tak přímo nevnímal..se ale nebudu už rozepisovat

Dnes ráno u nás v 6 hodin 5 stupňů…☀️teď sluníčko a 27 na čidle

zapoměla jsem tu vázu…🙂 

Já se vdala “na grunt”..3 sourozenci na jednom dvoře-o 20let starší☝️+ tchýně u nás..taky vím o tom své🤗…až po 15 letech se to přepsalo na nás a výčitky ostatních sourozenců v dědině,že nedosatli nic!…přitom to můj chlap tam vrážel peníze…je to pryč..16 let pendluju po pronájmech,vrážím prachy do cizích lidí,ale dělám si co chci,kdy chci a jak chci…to je ta výhoda...Nevýhoda je,že jsem měla dvojí děti,pro které jsem žila,chtěla jsem pokračovat v tradici-neděle u babičky na oběd…osud chtěl jinak…ale nestěžuju si..někdy mi v noci šrotuje..obviňuju se,co by,kdyby…ale to jsem celá já..

No tak já jsem ráda, že máme k berňuchovi pyrenejku…resp. berňuchu bych si nepořídila, pokud bychom neměli “strážce brány” Ginu.

Já samozřejmě mám psy na mazly, ale primární funkce je, aby nás střežili jako oko v hlavě.

Máťa by toho moc neohlídal…on by určitě štěkal, ale myslím, že není odvážnej, že kdyby na něj někdo vyběhnul a zařval, tak si myslím, že zdrhne. Ale nevadí…máme Ginu, ta se nebojí ničeho. Ona byla úžasná už jako štěndo, když šel kolem naší branky chlap, co měl nasazenou nějakou chlupatou čepici s rohama…já zrovna byla na dvoře a málem se mi rafla pumpa, když procházel okolo…Gina…tak na ní bylo vidět, že si teda taky nebyla jistá v kramflecích, ale necouvla ani o krok, hrdinně se snažila čerta zahnat.

Prostě obecně si myslím, že každej berňucha by měl mít osobního strážce.

Já jsem vždycky měla problém s berňuchama…jakože tohle plemeno nechci, protože je sluníčkový…jo a pořídila jsem si ho, protože po Ginině pubertě jsem fakt chtěla něco jednoduchýho povahově…a jsem teda mile překvapená, že to je sice sluníčkovej pes, ale k cizím se chová zdrženlivě…sice když na něj někdo promluví, tak někdy zavrtí ocasem resp. tváří se přátelsky, ale pohladit se nechá zcela vyjímečně…já nechávám čistě na něm, jestli stojí o fyzický kontakt nebo ne.

Nikdy jsem neměla psa, který by někoho pustil na pozemek…i afgán byl hlídací a velmi nekompromisní, co se toho týče.

Soužití dvou generací je hodně o toleranci a respektování soukromí toho druhého. Což dost starších lidí těžko skousne. Bydleli jsme od mých 21 let vždy sami a je to fakt k nezaplacení. A vždycky se o tom přesvědčuju, když ke mně přijede mamka na návštěvu. Před 6 lety, když měla zlomený kotník, jsem ji tady 2 měsíce měla, protože nebyl nikdo jiný, kdo by se o ni chtěl starat. A musím říct, že za tu dobu jsme byli s manželem málem rozvedení a mamku jsme už coby téměř vyléčenou, už zbývalo jen rehabilitovat, museli skoro vyhodit, jak se jí z toho pohodlí nechtělo. Neměli jsme tehdy soukromí ani v koupelně, víc to pitvat nebudu. Mamce bude za rok a půl 80 let a fakt nevím, jak by to bylo, když by se stalo a zůstala nesoběstačná. Bydlí v 7. patře v paneláku. Já to k ní mám asi 130 km, sestra 15 km. 

eva:

Taky jsem se o mamku starala převážně já, sestra byla už v té době nějaká “divná”, ale to jsem netušila, jaká nemoc u ní asi už tehdy začíná…myslela jsem, že jen nechce..

Dokud byla mamka ještě zdravá, denně byla u nás, taky mě to někdy štvalo…ale co teď bych za to dala😢..

Do soukromí tedy nikomu nelezu ani jsem nelezla, takové chování nějak nepochopím…a je fakt, že třeba s mým tátou bych bydlet nechtěla, stačí mi vždycky těch pár dní u něj na návštěvě…zatím je soběstačný, ale co bude dál, to nikdo neví…tohle se nedá bohužel nijak naplánovat..

Přesně tak, naplánovat se to nedá a člověk to má většinou v sobě nastavený tak, že se o rodiče postará, když je třeba. 

U nás i u manžela v rodině to vždy s dědictvím bylo tak, že vše dostal ten nejmladší, ostatní to tak nějak respektovali, ono to ani jinak nešlo, peníze prostě nebyly. My jsme s manželem oba začínali od píky, každej dostal od rodičů svoji postel a to bylo všechno. Jak to budu řešit já, ještě nevím, protože pořád platím hypotéku. Pak se prostě uvidí.

Já se budu zřejmě muset o mamku postarat, i když nejsem ta mladší, co dostala všechno…jenže jsem zůstala ,,doma", tedy nedaleko. Problém je s tím postarat, protože my dvě by sme se do týdne pozabíjely. Ona je umíněná, já vznětlivá. Věčně na sebe řveme už teď, stačí se o něco dohadovat. 

Co se týče soužití generací, ač to bylo pro nás jako děcka super, že jsme vyrůstali s prarodičema a myslím, že nás to hodně naučilo toleranci a empatie, já už bych to teď asi nikomu nedoporučovala. Žije se prostě jinak. Moje mamka dělala jen to, co babča chtěla, do posledního jejího dechu. Prostě ještě byla naučená, že rodiče se respektují a neodporuje se jim. Nikdy jí na nic neřekla ne. Teď už si nikdo od rodičů v dospělosti život řídit nenechá. Tcháni…tak to je myslím opačný extrém. Žijí se švagrovou rodinou a čekají, kdo jim co ,,dovolí" - u nich doma. Nejčastější moje je: a proč jim to neřeknete, proč se jich nezeptáte, proč se s nima nedomluvíte? Jenže v jejich rodině…tam těžce vázne komunikace, tam mluvím jen já🙄Vrcholem všeho bylo nedávné s neteří(jejich vnučkou) Dědeček: kam jsi ještě odjížděla, tak pozdě večer? A ona: a jak to víš? Ty taky víš všechno, že? Ten policajt se v tobě nezapře. Tchán ze sedačky kouká před barákem na její auto, tak těžko si toho nevšimne. Ptám se: a kam teda jela? Prý: řekla mi, že se nemám starat, že když bude mít potřebu mi to říct, tak mi to poví. Tak to už jsem nevydržela a vyletěla: ahááá, ale když byla malá a máma studovala, vy jste se o ni starali, přebalovali, posr…prdel umývali, do školky a školy ji denně vozili…tak to jste jí byli dobří. Teď se dozvíte, že je vám houby po tom, kam jede? A přitom to byla jen nevinná otázka vnučce, která áno, už je dávno dospělá. Vím, že má svůj život, ale tohle se mi vůči prarodičům prostě nelíbí. V životě bych já svým prarodičům neřekla, že je jim ho.no po tom. Já jsem jim vždycky říkala všechno, jako 30letá jsem jim chodila vyprávět o všem, protože….protože jsem je měla ráda a hodně jim dlužila taky…

lesnizinka:

Já se budu zřejmě muset o mamku postarat, i když nejsem ta mladší, co dostala všechno…jenže jsem zůstala ,,doma", tedy nedaleko. Problém je s tím postarat, protože my dvě by sme se do týdne pozabíjely. Ona je umíněná, já vznětlivá. Věčně na sebe řveme už teď, stačí se o něco dohadovat. 

Co se týče soužití generací, ač to bylo pro nás jako děcka super, že jsme vyrůstali s prarodičema a myslím, že nás to hodně naučilo toleranci a empatie, já už bych to teď asi nikomu nedoporučovala. Žije se prostě jinak. Moje mamka dělala jen to, co babča chtěla, do posledního jejího dechu. Prostě ještě byla naučená, že rodiče se respektují a neodporuje se jim. Nikdy jí na nic neřekla ne. Teď už si nikdo od rodičů v dospělosti život řídit nenechá. Tcháni…tak to je myslím opačný extrém. Žijí se švagrovou rodinou a čekají, kdo jim co ,,dovolí" - u nich doma. Nejčastější moje je: a proč jim to neřeknete, proč se jich nezeptáte, proč se s nima nedomluvíte? Jenže v jejich rodině…tam těžce vázne komunikace, tam mluvím jen já🙄Vrcholem všeho bylo nedávné s neteří(jejich vnučkou) Dědeček: kam jsi ještě odjížděla, tak pozdě večer? A ona: a jak to víš? Ty taky víš všechno, že? Ten policajt se v tobě nezapře. Tchán ze sedačky kouká před barákem na její auto, tak těžko si toho nevšimne. Ptám se: a kam teda jela? Prý: řekla mi, že se nemám starat, že když bude mít potřebu mi to říct, tak mi to poví. Tak to už jsem nevydržela a vyletěla: ahááá, ale když byla malá a máma studovala, vy jste se o ni starali, přebalovali, posr…prdel umývali, do školky a školy ji denně vozili…tak to jste jí byli dobří. Teď se dozvíte, že je vám houby po tom, kam jede? A přitom to byla jen nevinná otázka vnučce, která áno, už je dávno dospělá. Vím, že má svůj život, ale tohle se mi vůči prarodičům prostě nelíbí. V životě bych já svým prarodičům neřekla, že je jim ho.no po tom. Já jsem jim vždycky říkala všechno, jako 30letá jsem jim chodila vyprávět o všem, protože….protože jsem je měla ráda a hodně jim dlužila taky…

Ano, vždycky je to o komunikaci a v rodinách se dřív prostě nekomunikovalo. Aspoň co já vím. A vznikala spousta nedorozumění. Toto já nesnáším, jednat se má na rovinu a ne že si někomu stěžuju na někoho druhého. Tohleto mně mamka dělala taky, že si stěžovala na toho a onoho. A když jsem se na to dotyčného před ní zeptala, tak náhle obrátila, že ale ne, ona to přece tak nemyslela a byla jsem špatná já, že to řeším. Takže dnes jí narovinu řeknu Neříkej mi to a vyřiď si to s tím, na koho si stěžuješ, mně to nezajímá.

Ještě k tomu ukazování, jak mladí bydlí. Já to chápu, rodiče jsou vždycky pyšní a chtějí se pochválit, co mladí vybudovali, že žijou mnohem líp, než jak žili oni. Já bych ani nebyla naštvaná, kdyby sem někoho v době naší nepřítomnosti přivedli(jen na to, že by viděl ten bordel😜) prostě to chápu. A navíc…já to svým dětem dělat určitě nebudu😜

Tak já si myslím, že to soužití je hodně o vzájemném respektu a teda obecně o tom, jaký máme s dotyčnými vztah.

Moje maminka je strašně hodná ženská, nejhodnější na světě…jednou určitě nastane taky čas, kdy mě bude potřebovat víc…resp. kdy už třeba bude potřebovat nejen, že se tam třeba 2x denně dostavím, jako když přišla z nemocnice a tu péči potřebovala víc, ale že bude potřeba, abych s ní třeba bydlela…bydlela u ní, protože můj barák je samý schody, zatímco ona má byt defakto bezbariérový, tak max předěláme vanu na sprcháč…už teď mám z toho hrůzu, protože moje mamka chvíli neposedí a hlavně už teď mě trošku sejří, že všechno musí bejt hned…tam se bohužel potkává její pracovitá a činorodá povaha s tou mojí, kdy na všechno je dost času a co neudělám dnes, tak udělám zítra a nebo odložím na pozítří…hlavně v klidu a bez sresu…no a prostě udělat to musím, protože vím, že kdyby to šlo, tak by si to udělala sama a nikoho by neotravovala.

Jinak jsem s maminkou měla vždycky moc hezký vztah a myslím, že moje mamka zase oceňuje, jakej jsem kliďas a pokud to jde, tak vše řeším v klidu, na pohodu a ideálně s humorem a dobrou náladou…nechci, aby moje maminka měla někdy pocit, že je mi na obtíž…

Jde spíš o to, že každá už jsme zvyklá na “svůj klid” a samozřejmě, když bych se k ní nastěhovala, tak bychom o ten svůj stereotyp přešly. Nicméně děkuju bohu za každý den, kdy je tady maminka ještě se mnou…tak bychom se nějak dohodly a nějak to společný bydlení přežily.

zatím sílu máme - tchána (zemřel v 86) jsme dochovali doma až na posledních 14 dní v hospicu (15 !! let s Alzhaimrem a půl roku s rakovinou slinivky). Většina péče padala na babču - zvládala to s naší pomocí neuvěřitelně dlouho. Ta stále žije - a je více méně soběstačná (dnes jí je 92 - to je ta, co s námi jela do milovaných Alp). Snadné to není, ale jsem ráda, že jsme před pětadvaceti lety přistavěli k našemu jejich samostatný kus domu. Měli soukromí a přitom jsou trvale “pod dohledem”. 

Moje rodiče podobně “vyhrála” sestra.  Také si je nastěhovala domů. Tatínek už zemřel (v 87 opět doma až do konce), maminka v 88 je v dobré formě. Jasně že je to občas těžké, snažím se tam hodně volat i chodit, aby to úplně neleželo na sestře a její rodině. Pokud jedou na dovolenou, proběhnu u mamky každý den. Naštěstí to nemám daleko.

Neměnila bych. Měla jsem krásné dětství, celá rodina jsme báječně vycházeli a jsme ráda, že manžel to má stejně. Není to lehké, naše babči jsou často “na zabití” - ale pořád si myslím, že doma je doma a když to jen trošku jde… tak to pro ně rádi uděláme.