“že do ustájení chlaďáka fakt už ne”
Tak tohle bych podepsala vlastní krví!
Dovolím si tu rozvést myšlenku, jak to vidím já. V žádném případě Jani neříkám, že tohle se vám stane taky, nebo něco na ten způsob, jen takový můj náhled člověka, co se většinu života právě u chlaďasů pohybuje.
Vždy jsme měli koně (už snad o tři, čtyři generace zpátky) a vždy to byli ČMB nebo jejich kříženci, pak bylo taky vééélmi dlouhé období, kdy jsme žádné koně neměli, pak rustikální plemena, zase ČMB, až postupem času teď mám ty dvě, co tu všichni znáte, a to v podstatě jen z ekonomicko/úsporných důvodů. Jinak by to byl zase ČMB. Chlaďasi jsou prostě jiná ráce, jak říkal můj děda, moje máma, atd. Nemůžeme to srovnávat s nějakou žebernatou herkou typu A1/1, asi jako nebudeme srovnávat jorkšíra s německým ovčákem, i když jsou to obojí psi. Naši chlaďasi žili buď v páru nebo v samotě (protože to tak dřív prostě bylo úplně normální a nikdo nad tím nebádal), byli používáni k práci na poli (děda), pak už jen k rekreaci (já + máma). Povím jen k té modernější historii, kdy už jsme měli koně pro zábavu a ne pro práci. Moje poslední ČMB mi totiž velmi připomíná tu vaši. Koupila jsem jí už jako postarší dámu, ve věku 16-20 let cca, nikdo nevěděl, neměla žádný doklady, všechno bylo odhadem. Vyrůstala jak ta vaše úplně normálně ve stádě, kde se všem buď stranila, nebo je vykopala ze svýho osobního prostoru. Pak žila několik let v mini stádečku čtyř huculek, kde ona šéfovala. Pak si jí koupil předchozí majitel do samoty ke kravám (nebyla mezi nimi, ale viděla je). Takto byla údajně velmi spokojená. Pak jsem si jí koupila já, jako společnici k mému tehdy velmi nemocnému valachaovi, jako takovou poslední možnost. Žili spolu dva měsíce, kdy ona ho buď ignorovala nebo rasila. Valacha pak poslala jednosměrně rovnou do kafilerky (zlomila mu nohu), čímž paradoxně vyřešila stávající situaci, on už na tom byl špatně a já nebyla schopná se adekvátně rozhodnout, tak ona rozhodla. Nesnesla vedle sebe slabší kus. Pak jsme se jí pokoušeli nastrčit společníka. Zrakvila úplně všechny, co jí vlezli do osobního prostoru, měla jsem tu na zápůjčku sedmiletého statného a zdravého valacha taky ČMB, ta ho zkopala do kulatý krychle takovým způsobem, že jenom stál, potil, a strachy se bál jít i napít. Ke žrádlu ho nepustila vůbec. Když zůstala ve výběhu sama, zcela viditelně ožila, protože všechno bylo jenom její. Nesnášela i ostatní zvířata, sousedovi zabila jednu slepici a dvě kachny. Psi? Tak to byla kapitola sama o sobě, ty nemohla ani cítit. Zvláštní je, že kočky naprosto milovala a mohly jí lézt po zádech. Naše kočky na ní ve stáji i spaly. K nám lidem byla první tři roky poněkud rezervovaná, brala nás jako ty opruzáky, co jí nosí jídlo a občas jí lezou na hřbet, nikdy neublížila, ale dávala najevo, jak jí otravujeme. Pak, jak stárla, se to zlomilo. Z nás se staly nej kámošky, do výběhu jsem pro ní chodila bez ohlávky, nepotřebovala jsem na ní prostě nic a jezdila jen tak na stájovce bez vodítka kamkoliv. Byla jak gauč a jízda na ní byla pro mě dokonalá. Stalo se to nejspíš proto, že jsem její povahu prostě přijala takovou jaká byla a z jejích nectností udělala pozitiva. Milovala samotu a byla tak spokojená a já taky, páč jsem nemusela řešit třeba ty věci, co řeším teď s těma dvěma. Postupně si oblíbila všechny členy domácnosti, jakožto i sousedy. Cizí zvířata ale prostě netolerovala, tže se nám všichni vyhýbali a mě to maximálně vyhovovalo. Taky nesnášela děti (to mi vyhovovalo ještě víc), prostě nám připadalo, že nesnese cokoliv, co bylo slabší než ona. Dožila se úctyhodného věku a byl to ten nejlepší kůň, co jsem v životě potkala. Abych se oklikou vrátila na začátek, opravdu všichni naši chlaďasi nebyli takovýhle bijci, to byla jenom ona. Nicméně i ti ostatní vždy dali přednost lidské společnosti, než té zvířecí, možná je to tím, že my je vždy měli doma a trávili s nimi moře času, prostě dřív to takhle bylo normální. Mít koně ve stádě neexistovalo, protože neexistovalo komerční ustájení, tak jak je známe dnes.
Vůbec jsem tímhle nechtěla říct, že tohle se vám stane. Může to být jen momentální situace, kdy kobylka má problém s nohou, necítí se komfortně a díky tomu se jí změnila situace, což ona nelibě nese. Až se uzdraví, bude vše jako dřív. Nebo je prostě povahově jiná, což prostě chladnokrevník je a pak bych toho využila a vytěžila z toho maximum pro sebe i pro ní. Naprosto souhlasím i s Buggyrou, že teď už je opravdu dospělá a prostě funguje jinak.
A je fakt, že chlaďasa bych v komerčním ustájení vážně mít nechtěla. Já vím, že jinou možnost nemáte, ale oni mi prostě pořád do toho “moderního způsobu života” vůbec nesedí. Ale to není vaše vina a nemůžete to ovlivnit. Nevím, jaké možnosti máte, ale mě osobně by se přesně tahle kobylka líbila v malém, stálém rodinnném ustájejí 2-3 koníků. Ale třeba se šeredně pletu…
