Březen. Jó, kamen nemaje musím vzíti za vděk pohodlnému gaučíku.
Akorát to nechápu s tím - šelma neoře.
Já tedy znám dosti šelem, ale ani jedna nikdy nic neorala.
Josef Čapek to o Březnu napsal skvěle:
Máme-li podle pravdy a prastarých zkušeností vylíčit zahradníkův březen,
musíme především pečlivě rozlišit dvě věci: A) co zahradník činiti má a chce,
a B) co skutečně činí, nemoha dělat více.
A) Tedy náruživě a usilovně chce, to se rozumí samo sebou: chce jenom sejmout
chvojí a odkrýt kytky, rýt, mrvit, rigolovat, kopat, přerývat, kypřit, hrabat, rovnat,
zalévat, množit, řízky dělat, ořezávat, sázet, přesazovat, přivazovat, kropit,
přihnojovat, plet, doplňovat, vysévat, čistit, ostřihovat, zahánět vrabce a kosy,
čichat k půdě, vyhrabávat prstem klíčky, jásat nad kvetoucími sněženkami,
stírat si pot, narovnávat v kříži, jíst jako vlk a pít jako duha, chodit do postele
s rýčem a vstávat se skřivánkem, velebit slunce a nebeskou vlažičku, ohmatávat
tvrdé pupence, vypěstovat si první jarní mozoly a puchýře, a vůbec široce, jarně
a kypře po zahradnicku žít.
B) Místo toho klne, že je půda ještě pořád anebo zase zmrzlá, zuří doma
jako zajatý lev v kleci, když mu zahrada zapadne sněhem, sedí u kamen s rýmou,
je nucen chodit k zubaři, má u soudu stání, dostane návštěvu tety, pravnuka
nebo čertovy babičky, a vůbec ztrácí den po dni, stíhán všemožnými nepohodami,
ranami osudu, záležitostmi a protivenstvími, které se mu jako z udělání nahrnou
na měsíc březen; neboť vězte, že „březen je nejpilnější měsíc na zahradě,
která se má připraviti na příchod jara.“